Proč jsou naší občané tak pasivní

22. 2. 2012

Po určitém zamyšlení jsem si dokonce přiznal, že pasivita naší mlčící většiny může mít své opodstatnění. Jinými slovy, možná že podvědomí našeho "národa", je opravdu natolik moudré, že nás chrání před neuváženými činy. Před dalším a dalším střídáním politických hráčů, které by stejně k ničemu nevedlo.

Jenže životní podmínky řadového občana začínají být vážné a údajně to bude ještě horší. A tak nám naše národní podvědomí signalizuje i to, že i když možná ne tak jak to chce opozice, ale něco by se přece udělat mělo. Vtírá se mi dokonce otázka, zda vůbec potřebujeme klasickou opozici vůči současné politické garnituře. Taková opozice, která chce černé nahradit bílým (pochopitelně pouze před volbami), která chce pouze posilovat současný parlamentní "guláš" a která chce pouze obsadit několik klíčových postů ve vládě, mně osobně přijde opravdu zbytečná.

Ale nějakou rozumnou a promyšlenou akci by to určitě chtělo! Zpočátku mne zamrzelo, že třeba na rozdíl od Španělů, Řeků nebo Slováků, kteří už se staví svým politickým garniturám na odpor, jsme v naší zemi zase opožděni. Pak mne však napadla otázka, zda by se mně osobně chtělo cestovat z Moravy do hlavního města na nějakou protestní akci a jak bych se asi cítil, kdyby mne nějaký pitomec (podobně jako na Slovensku), v hlubokém mrazu postříkal vodním dělem. I řekl jsem si, že u nás asi ještě nenastala doba na pouliční protesty.

Jenže na druhé straně, když ono to tak lahodí uchu a egu nás, na systém naštvaných lidiček: "Spravedlivý hněv občanů propukl, lidé vycházejí do ulic, masové protesty, srážky s pořádkovými silami, revoluce v přímém přenosu".

Otázka však zní, co by měl náš nespokojený lid z toho, kdyby opravdu do ulic vyšel a dejme tomu dosáhl pádu vlády a nových voleb. Vlastně bychom se měli ptát, kdo a čeho by tím něco dosáhl? Komu to může prospět? Co získá slušný občan, kromě prchavého pocitu vlastní důležitosti a krátkodobého vítězství? A pokud by se k tomu přidaly ještě srážky s pořádkovými silami nebo jiné násilí, komu by to prospělo? Pravda, stádo násilnických típků by si možná přišlo na svoje. Další ambicionisté by se dostali k moci, ale nejvíc ze všech by se zase smáli manipulátoři v pozadí. K odpoutání pozornosti od skutečného řešení problémů naší země, k prodloužení její agónie, kdy by se rozkradlo to, co ještě zbývá, by to někomu posloužilo.

Věřím, že mnozí aktivisté, kteří touží po razantní změně politického systému, to myslí upřímně. Věřím lidem zapáleným pro věc, kteří jsou přesvědčeni o tom, že je třeba podniknout proti zvůli shora odvetné kroky. Mrzí mne však, když tito dobří lidé podléhají šikovné manipulaci. Mimochodem, kolikrát už se to v naší historii opakovalo?

Určitě všichni toužíme po tom, aby se náš současný typ demokracie transformoval do nějaké snesitelnější podoby. Ale jakou podobu by náš nový systém mněl mít zatím skoro nikdo neví. Osobně si tedy myslím, že pokud nemáme jasnou představu o tom co, jak a s kým chceme vytvořit, je lepší, že se zatím neangažujeme. Ušetříme si další zklamání a nebudeme muset čelit následkům svých nepromyšlených činů.

Nemůžu se zbavit dojmu, že když nás jisté síly, buď z vlastní naivity, nebo vychytralosti lákají k celonárodním protestům, k demonstracím a stávkám bez toho, aby nám nejdříve představily jasný a rozumný postup, který povede i k rozumným výsledkům. Je to jako by nás lákaly ke skoku přez hluboký a neprozkoumaný močál. Jenže k překonání močálu se nestačí jen pořádně naštvat, pořádně se rozběhnout a pak jen skočit. Vždyť vůbec netušíme, jak je močál hluboký, nevíme kolik predátorů a parazitů je v něm doma a jenom čeká na náš nepromyšlený skok. Dokud neuvidíme pevné kameny, přes které budeme přeskakovat, nebo dokud si tyto kameny neumístíme přes celou šířku močálu, asi bychom měli se skákáním počkat.

Navrhoval bych spíše, abychom si tyto kameny nejdříve společně vytvořili:

První kámen by například mohl být o tom, abychom zjistili, kolik je v naší zemi lidí, kterým už současný model demokracie nevyhovuje a kteří by se chtěli společně pustit do vytvoření, dejme tomu jeho alternativního modelu. Kteří by si chtěli vytvořit alternativní, mírumilovnou, ale i asertivní komunitu. To by ale znamenalo začít mezi sebou efektivně komunikovat. A pokud nepřinutíme veřejnoprávní sdělovací prostředky (když už si je musíme platit), aby přestaly se svojí ekvilibristikou, asi si budeme muset vytvořit vlastní komunikační kanály. Tím by se začaly napravovat škody způsobené dlouhodobou a masivní "debilizací" našich národů prováděnou právě pomocí médií.

Druhý kámen rovněž vychází z logické potřeby omezit moc parazitů, tj. nastolit model funkčního referenda, kterým by se řadoví občané mohli efektivně bránit do té doby, než se naučí si vládnout sami.

Třetí kámen by mohl být o tom, že bychom pozastavili společenský a ekonomický pád, který způsobují vlády politických stran. Ne že by nechtěly zlepšit poměry v naší zemi, ale ze své podstaty k tomu nejsou disponovány. Hrozí nám totiž nebezpečí, že pokud se propadneme na úroveň některých balkánských zemí, nezbude nám nic jiného než onen nepředložený skok přes močál, tedy nějaký typ divoké revoluce.

Další kámen bych třeba viděl v tom, že bychom začali budovat svůj alternativní veřejně prospěšný sektor zdola. Myslím, že čekat na to, až někdo jiný, kdo k tomu nemá žádnou motivaci, začne pečovat o naše místní záležitosti, až nám někdo jiný zajistí smysluplnou práci, zdravé potraviny, kvalitní služby a další věci nutné pro náš spokojený život, je nesmysl. Více o VPS, naše stránky www.treti-cesta.cz.

A takovýchto pevných kamenů bychom si mohli přes zrádný močál položit celou řadu. Protože teprve až budeme vědět, kam chceme došlápnout, můžeme jej klidu přejít téměř suchou nohou.

Příště bych se chtěl zastavit ještě u jednoho závažného důvodu naší občanské pasivity. Podle mého názoru je problém i v tom, že občany burcující osobnosti, aktivisté a iniciativy ještě nepochopily svoji vlastní úlohu v tomto procesu.

Vytisknout