Společenská hierarchie, logika dobyvatele a hledání alternativ

22. 2. 2012 / Veronika Sušová-Salminen

Myslím si nicméně, že některé názory, které ve Valachově článku zazněly, by si zasloužily doplnění nebo určitou korekci. Zaměřím se zde jenom na několik momentů - především na otázku toho, jak autor koncipuje otázku lidské přirozenosti (život ve skupině, solidarita a spolupráce) a společenské hierarchie. Nejde mi o to s autorem polemizovat, ale spíše domyslet nebo rozvinout některé myšlenky, které ve svém článku uvádí nebo na které naráží. Jednou z nich je otázka toho, zda může existovat lidská společnost bez společenské hierarchie, bez autority, bez moci a bez dělby práce?

Život a spolupráce ve skupině je zřejmě lidskou přirozeností, která nejspíš vychází z původních biologických a fyzických schopností člověka jako zvířete uprostřed daleko silnější přírody. Otázkou je, jak se tato skutečnost vztahovala a vztahuje ke společenské hierarchii a nerovnosti. Neviděla bych totiž tyto dvě věci v protikladu, ale spíše jako dvě strany stejné mince. Spolupráce uvnitř skupiny vyžadovala vždy určitou, jednoduchou nebo složitější dělbu práce a právě z ní se podle mého názoru rodí společenská hierarchie a vztahy nerovnosti nebo podřízenosti a nadřízenosti. Antropologický výzkum například potvrzuje, že ani segmentární společnosti organizované na rodovém principu nejsou rovnostářské, i když neexistuje shoda o tom zda je hierarchie otázkou kulturní nebo zda existuje již v přírodě (dominantní samec ve skupině, tzv. peck-order v rámci ptačích společenství atp.). Obojí by ale znamenalo, že společenská hierarchie je něco co je přirozenou součástí skupinové nebo společenské podstaty. To, co je značně proměnlivé jsou kulturní formy legitimizace a percepcí společenské hierarchie. V době před vznikem moderní (čti kapitalistické) společnosti byly tyto formy většinou závislé na náboženských pojmech, skrze něž byl potom konstruován celkový portrét či organizace společnosti i světa. V takovém systému si lidé byli podřízeni a nadřízeni především proto, že to vycházelo z nadpřirozeného řádu věcí (nikoliv primárně proto, že měli více peněz, což bylo spíše důsledkem než příčinou jejich postavení). Tato víra v podstatě zaručovala sociální status quo, který byl ale periodicky narušován v souvislosti s krizemi (ať morálními nebo hospodářskými) a společenskými konflikty.

Naproti tomu moderní společnost tyto legitimizace sekularizovala a ze společnosti učinila další oblast, která podléhala v zásadě racionálnímu, vědeckému vysvětlení a řízení. Jinými slovy, otázka společenské změny se stala otázkou a prostorem pro vědecké poznání i pro politické řízení a rozhodování a oblastí lidského, nikoliv božského konání. V tomto ohledu je i naše hledání alternativ stejně jako například socialistický experiment 20. století výsledkem tohoto paradigmatu. Kapitalismus na jednu stranu proměnil společenskou dělbu práce a změnil společenskou hierarchii, aniž by ale hierarchie jako princip organizace lidské společnosti vymizel. Na druhou stranu ale přišel s myšlenkou rovnosti člověka a občana a společenské smlouvy, které je nutné vidět v kontrastu s feudálním systémem a které nebyly v jeho rané fázi s ohledem k jiným, neevropským kulturám a lidem rozhodně ještě univerzální. Tato skutečnost se stala také klíčovým rozporem kapitalismu. Ten na jednu stranu vytváří konkrétní dělby práce, které nejlépe vyhovují jeho základnímu principu akumulace kapitálu a další expanze, ale na druhou vytváří myšlenku rovnosti člověka. Přitom je ale hierarchie a další produkce nerovností základním principem jeho fungování, jak správně uvádí M. Valach. Na rozdíl od něj si ale nemyslím, že by samotná hierarchie a vztahy nerovnosti, které lidské společnosti včetně té kapitalistické, produkují, byly něčím co by popíralo společenskou či skupinovou podstatu člověka jako společenského tvora. Rozdíl ale bude nejspíš v tom, že kapitalismus do tohoto vztahu nadvlády a podřízenosti zavedl ekonomické principy vykořisťování člověka člověkem jako zdroje příjmů nebo, řečeno spolu s Marxem, zkomodifikoval lidskou práci a s ní i člověka. Další odlišnost vidím v tom, že kapitalismus v podstatě kopíroval logiku dobyvatele, který svojí novou dělbu práce opřel o kulturní kategorie nadřazenosti a méněcennosti, které nejsou ale totožné se vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Ti méněcenní byli většinou v novém rozdělení ti, kteří vykonávali různé formy nucené práce -- především otroci nebo nevolníci v periferním světě světového systému. Ve své podstatě je toto logika dobyvatele, který si dobytého podrobuje pomocí radikální interpretace svojí vlastní kultury (a hodnot) jako kultury nadřazené, jedním ze způsobů legitimizace kapitalistické nadvlády ve vztahu k druhému. Vědecky podložená teorie rasismu, která vznikala jaksi paralelně s myšlenkou rovnosti člověka, byla jedním z nejvýraznějších prvků této logiky dobyvatele.

I kapitalistická společnost je v podstatě založena na skupinové spolupráci, kterou odráží existující, značně specializovaná a komplexní dělba práce. Vztahy, které kapitalismus produkuje v rámci svojí dělby práce, jsou vztahy sloužící vidině neustálého růstu. Moderní člověk nehospodaří tak jako stovky generací před ním s vidinou toho, co mu stačí k jeho vlastnímu přežití, ale orientuje se na neomezenou, ničím neohraničenou produkci nadbytků. Tento princip se potom odráží v našich společenských hodnotách úspěchu, bohatství, luxusu, pokroku či dokonce svobody jednotlivce, která reflektuje snahu o posunutí vlastních hranic v akumulaci nadbytku jako něčeho co je dosažitelné pro každého (ideál self-made člověka, americký sen) a co v důsledku vede k posunutí v rámci společenské hierarchie na vyšší příčku (v duchu hesla money rules). Ve skutečnosti jsou šance jednotlivců determinovány a regulovány celou řadou faktorů jako je geografická lokace nebo gender a barva pleti atp., které ve své podstatě odpovídají nikoliv jen nerovným vztahům podřízenosti a nadřízenosti, ale především méněcennosti a nadřazenosti. Přitom hlavní komoditou, kterou jednotlivec může nabídnout v rámci této snahy o úspěch, je jeho práce. Nicméně ideál sám slouží k legitimizaci kapitalismu jako takového a zároveň zaručuje podíl každého jednotlivce na jeho fungování. Tak například myšlenka rovnosti člověka v šancích na úspěch v podstatě odráží étos raného kapitalismu, kdy vznikala nová společenská třída buržoazie, která potřebovala novou ideologii k legitimizaci svého mocenského nástupu v době, kdy byla společenská hierarchie postavena stále ještě na nadpřirozených a člověkem v zásadě neovlivnitelných principech. Tak zvaná rovnost šancí je ale zároveň způsobem, jak zajistit kapitalismu pracovní sílu v rámci jeho neustálené, stále měnící se dělby práce. Není tedy výrazem potřeb jednotlivce, ale výrazem potřeb systému. Jinými slovy, moderní myšlenky svobody, demokracie a společenské rovnosti je nutné chápat v jejich vztahu ke kapitalismu.

Je tedy společnost bez společenské hierarchie alternativou? M. Valach si myslí, že "Pokud bude existovat hierarchický systém, potud budeme žít v rozporu se svou vlastní lidskou přirozeností." Nicméně já osobně bych tvrdila, že pokud bude existovat lidská společnost, bude existovat nějaká forma hierarchických vztahů ve smyslu vztahů podřízenosti a nadřízenosti, které vyjadřují organizační princip na pozadí dělby práce. Jinou věcí je ale otázka logiky dobyvatele či hodnotové hierarchie a z ní plynoucích vztahů nadřazenosti a méněcennosti, které jsou dodnes zabudovány v moderní společnosti v rámci jejich nerovností v oblasti genderové (představa, že ženy jsou pro některé práce méně vhodné), sexuální (představa, že heterosexuálové reprezentují normální, přirozenou formu sexuálních vztahů) nebo rasově-etnické (představa, že členové jiných ras jsou například méně inteligentní) atp. Tyto kulturní konstrukce mají přitom v podstatě jen jednu funkci, kterou je legitimizovat a regulovat nerovnoměrnou distribuci bohatství a z něho plynoucích šancí v lokálních společnostech i ve světě.

Enrique Dussel si všiml toho, že modernita má vedle negativního také pozitivní obsah, který definuje jako "emancipaci, jež zahrnuje překonávání nedospělosti vlivem síly rozumu jako kritického procesu, který otevírá možnosti pro lidský rozvoj". Emancipace člověka by v tomto případě mohla znamenat vymanění ze závislosti na tržních principech determinující současnou dělbu práce, která už nezajišťuje blahobyt (ve smyslu kvality života) skupiny, ale spíše se zaměřuje na iracionální hromadění bohatství (nebo jedním slovem hrabivost), které je nejenom nerovnoměrně distribuováno globálně, ale také lokálně, a které dnes již zcela jasně zabraňuje v zajištění blahobytu skupiny například tím, že ohrožuje její životní prostředí (vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme, potraviny, které jíme). Problém přitom ale není v tom, že existuje společenská hierarchie, která by byla z principu v rozporu s lidskou přirozeností, ale že tato hierarchie ztrácí svoje ospravedlnění a přirozenost (tj. neguje skupinovou podstatu člověka jako společenského zvířete včetně solidarity mezi jeho členy) a řídí se ekonomickými principy zisku, efektivity a komodifikace s cílem hromadit z hlediska přirozenosti nepotřebné nadbytky. Dovolila bych si tvrdit, že doposud žádný společenský systém neohrožoval život sám takovou mírou jako ten současný. Takže otázka hledání alternativ se na prvním místě týká snahy o emancipaci z ideologických, kulturních a myšlenkových/vědeckých rámců moderní/kapitalistické společnosti a mohla by se z mého pohledu spíše zaměřit na snahu myslet za rámce kapitalismu, než snahu o zboření společenské hierarchie a nerovností v podobě nadřízenosti a podřízenosti jako příčiny našeho neštěstí. Svoboda je nakonec něco co neexistuje nezávisle na společnosti a proto nemůže být podmínkou absolutní, ale relativní. V tomto smyslu je dnešní dogma neoliberalismu o svobodě jednotlivce, kterou lze dosáhnout pomocí tržních principů, de facto popřením společenské podstaty člověka. Leitmotivem promýšlení alternativ by měla být i snaha o to zachovat lidskou společnost a obnovit rovnováhu mezi člověkem a přírodou. Společnost nebo solidární spolupráce ve skupině je ale nutně organizována hierarchicky a bude asi vždy nějakým způsobem znamenat nutnost podřízení se a vládu člověka nad člověkem. Významné ale je na jakých principech (síla peněz, represe, morální/legální autorita či jiných) jsou tyto vztahy konstruovány a do jaké míry slouží nebo neslouží dané skupině jako celku, který je nutným prostředím pro existenci každého jednotlivce. Podřízení se nutně neznamená být méněcenným nebo pokořeným.

Literatura:

Vytisknout