Smyslem katolické sexuální morálky je zotročení lidí

21. 2. 2012 / Boris Cvek

Setkal jsem se nedávno s pro mne zcela šokujícím názorem, že katolická sexuální morálka je taková, jaká je, proto, aby chránila slabší. Původ katolické sexuální morálky leží hluboko ve středověku, kdy představitelé katolické církve patřili k nejmocnějším a nejbohatším vládcům Evropy, vedli války a vybírali desátky. Nic však nikdy nedávalo církvi takovou moc jako vymyté mozky věřících, kteří neměli přístup ke srozumitelnému čtení Písma a kteří byli spoutáni množstvím tmářských blbostí, týkajících se jejich nejintimnějšího života (pozoruhodné je, že protestantské církve, upřené na autoritu Písma, sexuální morálku postupně uvolnily ze středověkého sevření, a to až tak daleko, že episkopálové z Nové Anglie měli nějaký čas za biskupa člověka, žijícího v životním partnerství s mužem).

Smyslem katolické sexuální morálky je zotročení lidí, jejich strach z vlastní přirozenosti a z otevřeného, bezpředsudečného poznávání svých prožitků a toužení. A samozřejmě nejhůře jsou na tom ti nejslabší.

Zatímco mocný aristokrat mohl bez problémů spávat s mladými muži už před mnoha staletími a nic neriskoval, kdokoli jiný, slabší, se vystavoval nebezpečí tvrdých sankcí. Platí to dodnes.

Psychicky slabý člověk vychovaný v katolickém prostředí může mít doživotní traumatické problémy se svou sexualitou (a může být přitom "normální" heterosexuál), jak to ostatně bylo mnohokrát popsáno u žen v 19. století, které měly traumatický strach z první manželské noci, kdy prostě musely být povolné, aniž by si milostný styk zažily někdy předtím z opravdové lásky.

Naopak silní a dominantní lidé si v katolické církvi mohou dělat, co chtějí. Ostatně tzv. "tradiční rodina" stála na utlačování a ponižování bezprávných žen. Nebyla to katolická církev a katolická sexuální morálka, kdo zrovnoprávnil ženy, dopřál jim volební právo a možnost dosáhnout univerzitního vzdělání. Tyto hodnoty byly naopak vybojovány, jako mnohé jiné, proti katolickému tmářství.

Základní osvobození ženy z role pouhého stroje na rození dětí, které bylo umožněno rozšířením antikoncepční pilulky, je katolickou církví ostatně odmítáno dodnes. A to nemluvím o opravdu slabých a vyloučených, o menšinách, jako jsou třeba gayové a lesby, jimž dodnes katolická církev upírá lidskou důstojnost, neboť k lidské důstojnosti patří i právo na lásku a milostné spojení a prožívání plně uskutečněného partnerského svazku.

Ale v evangeliu čteme, že "podle skutků poznáte je". Katolická církev ukazuje dlouhodobě a konsistentně přímo svými skutky, jak jí záleží na ochraně těch nejslabších, totiž dětí, před sexuálním násilím ze strany kněží. Tato praxe katolické církve, směřující k ochraně nikoli dětské oběti znásilnění, nýbrž k ochraně násilníka, byla pozorována a dokumentována v mnoha zemích na světě.

V katolickém Irsku to došlo dokonce tak daleko, že sám irský parlament odsoudil Vatikán za krytí zločinů katolických kněží proti irským dětem (http://www.blisty.cz/art/59460.html). Je to stále stejná machistická představa katolického kléru, tradovaná od dob středověku, je to pohrdání slabými a upřednostňování mocných a agresivních. A jedním z klíčových nástrojů této praxe je katolická sexuální morálka, manipulování a vymývání mozků lidem od jejich dětství, stigmatizace a traumatizace jejich autentických prožitků, zločinné okradení křehkého člověka o jeho identitu a jeho základní, nezadatelné právo na plnohodnotný partnerský život. Katolická církev se ve své sexuální morálce nedívá na kvalitu vztahu, ale na vnější sexuální aktivity, ignoruje vnitřní prožitky člověka a je posedlá sexem.

Katolická církev
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 21.2. 2012