Chčije a chčije, aneb lidé, zděte

21. 2. 2012 / Jiří Jírovec

Mám rád Zdeňka Svěráka. Tedy přesněji řečeno jeho dílo. Onehdá jsem si v Literárkách přečetl, že se postavil na odpor proti kradení duševního vlastnictví. Má pravdu, pokud měl za zloděje ony kupčíky, kteří ve velkém a bez vědomí autorů jejich dílo za účelem zisku prodávají. Řekl-li však můj oblíbenec A, měl ale pokračovat i k dalším písmenům.

Zmínění šejdíři přece nedělají nic jiného než že vyplňují mezeru na trhu, která vzniká poptávkou, jež je větší než nabídka.

Ani s tím kopírováním to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nikdo by to nedělal, kdyby to nebylo technicky možné (a čím dál tím jednodušší). Novou éru odstartovaly kdysi magnetofony. Pak, o mnoho let později, přišla digitalizace signálu a umístění vypalovaček do počítačů. A pak internet.

Výrobci a prodejci na všech těch technických vymoženostech samozřejmě mocně vydělávali a stále vydělávají. Před časem byl velkým magnetem iPod 40G, který umožňoval uložení, řekněme, 4000 písní. Apple iTunes prodávají jednu za 69 - 129 centů, což odpovídá minimálně 2800 dolarů za jednu "náplň". Řečeno s Paroubkem: Kdo z vás na to má? Podle stránek Apple se počet stáhnutí i tak blíží 25 miliardám.

iTunes přišly s nápadem, co a jak prodat. Jenže peníze tečou od spotřebitelů i prostřednictvím přirážek k cenám nosičů a ovšem za internet. Jak a zda se vybrané peníze dostávají i do kapes autorů, je zakryto šedou clonou.

Stejně tak vágní jsou odhady ztrát, které umělci údajně utrpí kopírováním zdarma. Základní otázka je, zda existuje vztah mezi počtem stáhnutí a případným poklesem prodeje dané skladby či filmu. A opačně, jestli daleko větší ztráty nejsou způsobeny neprávně nastavenou cenou, nabízenou kvalitou a dostupností výrobku.

Vraťme se ale do menších českých poměrů.

Před nedávnem byl do kin uveden film "Můj otec Jiří Voskovec". Kdyby jeho tvůrci a distributoři měli zájem o kšeft, bylo by ve stejnou dobu nabízeno DVD, reedice dopisů V+W a třeba trička s jejich monogramem a všelijaké jiné pamětní předměty.

Při své loňské návštěvě Prahy jsem sháněl DVD s Cimrmanovou hrou Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Jako poslední mi chyběla do sbírky. V divadle nebyla, asi jim to je šumafuk. V budově Rozhlasu měli přihrádku označenou DVD a v ní pěkně zabalenou kazetu s žádaným titulem. Mému, věkem slábnoucímu zraku uniklo, že se tam choulilo jen CD, které již dávno mám.

Vydal jsem 200 korun za nepotřebnou audionahrávku, což je nehorázně vysoká cena, zvážíme-li, že poslední hra DJC, České nebe, se jako dvojité DVD prodávala za 120 korun. Video jsem si nakonec s vědomím pana Svěráka stáhl "zadarmo". Nevím, jestli bych ho neměl pro jistotu požádat o dodatečný písemný souhlas. Napadá mě ale hrůzná myšlenka, že možná ani on sám nesmí svoje dílo jen tak volně kopírovat, protože by tím nepřímo ochudil ochranné sdružení autorské.

V souvislosti s cenou jde otázka, jak se má duševní vlastnictví vlastně ocenit a co do něj zařadit. Zdeněk Svěrák před časem vysoudil asi 100 000 korun za to, že z jeho písně o dělání byla v jakési reklamě použita dvě slova. Spěchám dodat, že není jisté, jestli ty peníze vůbec dostal.

V té souvislosti mě napadlo, jestli by se tento autor mohl soudit třeba o výraz "chčije a chčije". Třeba kdyby byl použit v reklamě na deštníky "chčije a chčije, ale my na to s...." On totiž ten výraz sice pochází ze scénáře filmu Na samotě u lesa, ale původně byl duševním majetkem jistého pana Lukšíčka. On je již na pravdě boží a tak nemůže dojít ke sporu Lukšíček vs. Svěrák. Ledaže existují dědicové.

A kolik by asi vysoudila Gustina Fučíková, kdyby žila, a viděla slova "lidé, zděte" v reklamě jakési stavební společnosti.

To, že volné stahování valně kšeft nenarušuje, dokládá industrie zvaná pornografie. Ta vzkvétá a nestěžuje si na to, že lid obecný pyjům a bubákům oholeným a všelijak propojeným zadarmo holduje. Když vyžije pornografie z reklam, či prodeje přirození v zaostřené kvalitě, mým přítelem RP "každý chloupek vidět" zvané, proč by vydělávat nemohli ti, kteří perem spíše do duše než do vagin zasahují?

Tento článek je do jisté míry inspirován nejistotou, již pociťuji kolem smlouvy ACTA. Zdá se mi, že zdaleka nejde o práva autorů, ale o snahu moci vsunout botu do pomyslných dveří našich počítačů. Odtud pak bude jen krok k tomu, aby se totéž stalo v případě dveří do našich příbytků. K čemu povolení soudu, když se slušný člověk nemusí bát, že mu bude policie probírat knihovnu? On tam přece nemá nelegální kopie, dětskou pornografii, návod jak vyrábět drogy a nálože pro teroristy.

CD, které jsem koupil z blbosti, leží v mé knihovně nerozbalené. Třeba se to jednou bude hodit, až ta policie opravdu přijde.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 21.2. 2012