Odešel člověk, jemuž zbořili svět

21. 12. 2011 / Marek Řezanka

Zlatá neděle pak byla spíše černá. Aspoň pro mnohé z nás. Odešel člověk, Václav Havel, jenž zažil tři čtvrtě století. Pro někoho málo, pro jiné hodně. Jako malý kluk byl svědkem konnce druhé světové války, v době politických procesů byl v pubertě, Pražské jaro ho zastihlo zhruba v Kristových letech. Svá nejlepší léta věnoval boji za hodnoty a ideje, jimž věřil a za něž byl ochoten riskovat i uvěznění. A nejenom riskovat, také ho podstoupit. K jeho přátelům patřili další věznění za své ideje a ideály, například Ivan Martin Jirous, mj. autor pohádek pro děti, Magor dětem, či autor Magorových labutích písní a manažer Plastic People of the Universe, nebo Karel Srp, zakladatel Jazzové sekce. Dalším z těchto vězňů byl levicový intelektuál, Petr Uhl.

V listopadu 1989 byl V. Havel již zralým padesátníkem. Symbolem naděje té doby se nestal náhodou. Mnozí si v těchto dnech lámou hlavu, v čem bylo kouzlo Václava Havla. Proč se v dnešní době krize jiným nedaří občany této země oslovit a zaujmout, dostat je do ulic. Člověk se neubrání ustálené frázi: "byla jiná doba". Ona ale jiná byla. Lidé vnímali Havlovy dosavadní postoje, vnímali jeho boj proti zvůli, která se jim protivila. Navíc věřili, že když se jim podaří mocně se vzepřít zlu, přijde kýžené dobro a už nikdy nebudou muset za nic bojovat. Nepochybovali, nebáli se. Hnala je vize něčeho lepšího. Důležitá a podstatná byla samozřejmě celosvětová konstelace, kdy díky zaměření M. Gorbačova mělo dojít k zásadní proměně Sovětského svazu.

Havel však nestrhával lidi pouze svými postoji, ale celým svým založením. Nebyl to ani partyzán s dlouhým kvérem a savonarolovským fanatickým pohledem, a nebyl to ani uhlazený agent s kufříkem s dokonale vyžehlenou košilí a jemně střiženým jazykem. Zaujal svým vtipem, svou bezprostředností, a i když nebyl možná tak pronikavým mozkem jako legendární poručík Columbo, měl k němu typově rozhodně blízko. Nechtěl nikomu stínat hlavy a nesliboval "řád a pořádek". Tohle jsou vlastnosti, jež se v národě H. Borovského, K. Čapka, J. Wericha či Z. Svěráka prostě cení.

Bude na historicích, aby se ryli v jeho případných chybách, omylech, úspěších a přednostech. Jistě své místo zaujme jeho jednoznačný postoj k válkám v bývalé Jugoslávii a v Iráku, mluvit se bude o udělení některých jeho milostí a zejména o amnestii začátkem devadesátých let. Pod drobnohledem budou jeho postoje k sudetoněmecké organizaci a jeho nepříliš přátelský vztah k osobě a osobnosti E. Beneše, ale i jeho konzistentní postoj k potřebě občanské společnosti, k rozvoji ekologických hnutí a jeho odpor vůči všem formám rasismu a xenofobie. Václav Havel měl dar (či prokletí), že rozmělnil pravolevé vidění světa. Byl Havel pravičákem nebo levičákem? Na to podle mě není jednoznačná odpověď.

Samozřejmě ho velmi formovali jeho nejbližší. Nejprve rodiče a další příbuzní, kteří zrovna příklonem k levici neoplývali, hodně ho ale ovlivnila ale jeho první manželka, Olga, která pocházela z diametrálně jiných poměrů a měla silně vyvinuté sociální cítění.

A bez zajímavosti není ani otázka, s kým se přátelil. Přátele měl na levici i pravici.

Z levicových zmíním například P. Uhla, K. Srpa, B. Clintona či Dalajlamu, z pravicových A. Vondru, V. Bendu či P. Landovského. Hlásili se k němu ortodoxní zastánci levice i pravice s výjimkou vyznavačů třídního boje a "nic než národa". V tomto ohledu společnost spíše stmeloval, než rozděloval a pomáhal konsensu. Věřil, že pravo-levé vnímání světa končí s pádem železné opony. Že se již bude budovat pouze lepší svět. Kolik jiných myslitelů od Comta přes Hegela až po Fukuyamu podlehlo podobným iluzím. V. Havel věřil, že demokracie je slučitelná pouze s kapitalismem západního typu a že díky modelům welfare state atp. lze hrozbu nezaměstnanosti redukovat na minimum, díky integračnímu evropskému procesu lze zabránit dalším válkám v Evropě a díky funkční alianci NATO lze zabránit konfliktu celosvětovému.

Byl to přitom člověk nekonfliktní a spíše antimilitantní. Dodnes je mu vyčítáno, že pohřbil slovenský zbrojní průmysl, aby jiné zbrojní firmy obsadily trhy. On chtěl zkrátka udělat první krok, jakkoli bude komukoli připadat naivní a mylný.

Vojenské operace NATO či jednostranně USA podporoval proto, že nevěřil v alternativu k "demokratickému kapitalismu". Byl proto ochoten se raději mýlit s někým, ke komu cítil hodnotovou blízkost, než mít pravdu s tím, koho se obával a komu nedůvěřoval. Za to je, může být a bude kritizován, to byl ale jeho svět, v němž jasně vymezená pravda vítězila nad stejně dokonale postiženou lží a nenávistí. Nemohl překročit svůj stín, a to mu ani nelze vyčítat. Neztotožnil se s myšlenkami Pražského jara, demokratický socialismus mu zněl jako oxymóron. Že by naopak mohlo být reálným označením západních systémů "nedemokratický kapitalismus", by ho v nejčernějších nočních můrách nenapadlo.

Havlův svět byl vždy jasně nalinkován: Vzkvétající demokratický západ versus podezřelý totalitní východ, který se snad časem bude demokratizovat. Že by naopak západ směřoval mimo demokratické hodnoty, si vůbec nepřipouštěl.

Přiznával, že mu je bližší pojetí Clintonovy politiky, než Bushovy, ale "když šlo do tuhého", že spojenec něco potřeboval, neváhal se svou podporou, ať už nějaké rozpory v takovém postoji viděl či neviděl.

Hodnocení V. Havla zřejmě jednostranné nebude a díky Bohu za to. Nebyl to černobílý muž, i když jeho vidění světa někdy k černobílému obrazu sklouzávalo. Nebyl to reálpolitik, byl idealistou. Měl vize překračující hranice tohoto státu.

Je zřejmé, že k němu budou těžko hledat cestu příbuzní oběti, jež byla zabita mužem, jehož v rámci své milosti pustil na svobodu. On svou amnestii hájil tím, že někdo mohl být obviněn z vraždy v zinscenovaném procesu a že pravděpodobnost, že odsouzený vrah bude znovu vraždit, je velmi malá. Tím už příbuzné oběti nikdo neutěší a upřímně, člověk si ani nechce představit, jak jim muselo být a jak jim je.

Velmi nešťastným se stal potom jeho termín "humanitární bombardování". Bomby zabíjejí lidi, muže, ženy, děti, na tom nic humánního ani humanitárního není.

Zároveň to byl však Václav Havel, kdo podporoval rozvoj občanské společnosti, ekologických hnutí, kdo se zasazoval za práva menšin všeho druhu a tvrdě vystupoval proti projevům rasismu a xenofobie v ČR. Byl velikým zastáncem evropského integračního projektu, jemuž věřil.

Ve světě je znám ale i jako dramatik a esejista. Nezapomenu, s jakým nadšením se Havlovými esejemi zabýval shakespearovský univerzitní profesor, Jeff Hush, editor Obamovy knihy Dreams of my fater.

Poslední roky musely být pro V. Havla krutými. Viděl totiž, jak se jeho svět boří. Jak mu ho jednak boří doma -- odklon od podpory EU, příklon k Rusku, redukce občanské společnosti na minimum, odklon od ekologických hnutí a růst xenofobie a rasismu.

Jistě mu i řada roztrpčených a rozladěných lidí psala, co s tím či oním problémem udělá -- a on viděl, že není v jeho moci udělat s nimi nic. Ztrácel sílu a chuť bojovat, protože ztrácel, za co bojovat.

A jednak, jak mu ho boří v zahraničí -- hlavně hrozící rozpad EU nesl patrně velice těžce.

Dne 17. listopadu 2011 proběhla na Staroměstském náměstí připomínková akce iluzí z roku 1989, jež byly symbolicky pohřbeny. Jednou z těch iluzí je, že demokracie je slučitelná pouze s kapitalismem, a naopak, že je neslučitelná s jakoukoli formou socialismu. Veliký Havlův přítel, Dalajlama, si to nemyslí. Jako sečtělý muž si Marxův Kapitál a jeho další dílo přečetl a zjistil, že k němu má blízko. Naopak má velmi daleko k ekonomicky vzkvétající Číně, jež je založena na principech státního kapitalismu, ač má v názvu slovo "komunistická".

Jedni V. Havla adorují, jiní ho odsuzují. Záštiplných reakcí se mu dostávalo hlavně z extremistických pólů společnosti a od bratrů, jež odmítl vyznamenat za něco, s čím ve svém hodnotovém žebříčku nesouhlasil. Podobného zavilého zapšklého odsudku se mu dostalo od "mladých komunistů".

Někteří se snaží zpochybnit jeho upřímnost a bezelstnost. Já oběma těmto atributům v jeho případě věřím. A důkaz? Jeho vztah s Dalajlámou, to, jak se k němu tento muž choval. Stěží lze nalézt čistší a opravdovější přátelství. Takové přátelství si nevybuduje zlý člověk. Zlý člověk skutečné přátele nemá.

Odešel člověk, člověk omylný a chybující, člověk věřící ve svou pravdu a v lepší svět. Člověk, co dával víru a naději jiným a který odcházel zklamán a vyslaben. Věřím, že lidem, jako byl on, se viny odpouštějí, právě pro tu lidskost a vše, co jiným za dobu svého působení dal.

Právě proto si nezaslouží jakoukoli dehonestaci, ani negativní (verbální útoky), ani pozitivní (pompézní divadlo až cirkus vedoucí k jeho zbožnění). Obojí postrádá respekt a úctu k zemřelému, k člověku, kterému byla ještě dopřána milost vidět se se svým největším přítelem a klidně odejít. Ti v oblecích a s učesanými frázemi, co se najednou hlásí k Jirousovi a Havlovi, i když k nim za života blízko neměli, mu již ublížit nemohou. Ale jeho obrazu v očích veřejnosti silně.

S odchodem V. Havla žádná éra nekončí. Bude na nás na všech, co si z jeho odkazu vezmeme. Já za sebe mám v tomto ohledu jasno. Já si odnáším jeho vizi jednotné Evropy, jenom bude zapotřebí vystavět tento projekt na nových základech, základech, kde nebudou hrát roli partikulární mocenské zájmy jednotlivých aktérů. A odnáším si potřebu usilovat o záchranu demokracie, kterou však již moc nespatřuji v kapitalistickém zřízení pod hlavičkou nadnárodních korporací. A do třetice mi jsou sympatickými jeho antimilitantismus a cesta ke konsensu s humorem. Kdo není schopen humoru, směřuje k tragédii. A těch již bylo na tomto světě až dost.

Vytisknout