Nebýt apatičtí, pane Kučero

14. 12. 2011 / Vladimír Hejnic

Nepomohlo mu ani "kroužkování" osobností při posledních volbách. Občanské iniciativy řeší omezený okruh problémů, nebo úzce regionální záležitosti. Svoboda osobnosti se stává postupně největší překážkou. Na co se v tzv.demokracii spolehnout? Co je pro člověka nosné, na co se může spolehnout?

Otupění a bezmoc občana se nejen u nás v ČR stávají neúnosné. Zůstává jediná naděje. Návrat k "selskému rozumu". Babička, která se v roce 1907 provdala za rybničního hajného ve službách Colloredo Mansfelda zažila jako dospělá Rakousko Uhersko. Z poddaných se ze dne na den stali svobodní lidé, zaměstnanci nového majitele panství. Rybník však zůstal rybníkem, rákosí bylo nutno vysekávat dál, stavidla hlídat, ryby přikrmovat. Babička přežila službu manžela v CK armádě v zákopech první světové války, vznik republiky, velkou hospodářskou krizi, návrat synů z mobilizace, návrat jednoho syna z totálního nasazení, druhého z Terezína. Nové poměry po druhé světové válce nikdy neoslavovala v prvomájovém průvodu ani s lampiónem při oslavách VŘSR. Důchod měla minimální, protože "se celý život nechala živit manželem" Čtyři děti naučila pracovat a přiměla je přijímat vzdělání, ke kterému samy získaly přístup. Já ji pamatuji už jen jako starou ženu. Když se různě angažovaní synové ostře dohadovali o politice, jejich hádky ukončovala s odvoláním na skromnost a soběstačnost každého jedince a s tím, že žádný politik jí nikdy na brambory nedal. Vím ale, že rádio nesledovala jen když zpívali "slavíci" a politiky dokázala jadrně počastovat v padesátých i šedesátých letech. Do poslední chvíle sledovala co se kolem ní děje. Jedno však opakovaně říkala. "Dokud nás neuživilo družstvo a místní výroba, museli jsme se uživit sami. Když bylo nejhůř a kráva polkla hřebík, byla jsem si jistá, že neumřeme hlady, pokud jsem měla trochu brambor, zelí a něco sádla na omaštění."

Co nám zajistí MMF, EÚ, nebo Kalousek? Nic, když budeme jen čekat a dál přešlapovat, že ti nahoře...My občané jsme se spokojili svého času se svobodou slova, levnými banány a možností cestovat po celém světě. Teď je vidět, že to nestačí. Možná budeme shánět kousek země, na pár řádků brambor a hlaviček zelí. Ale hlavně zodpovědnost sami k sobě, důvěru v lidi, kteří jsou ochotni hledat způsob soužití v politických stranách a v občanských hnutích. Ty začínaly roztříštěně, ale jak upozorňuje pan Baťa v mnoha článcích v tomto listě, většinou vidí neúnosnost a nemožnost současného stavu a snaží se najít společnou řeč.

Pro mne, běžného, neaktivního -- neangažovaného občana to znamená najít odvahu zase někomu uvěřit, ale zároveň ne bezhlavě volit. Minimálně sledovat kdo a za jakým účelem se staví do role zodpovědného. Pomoci mu když ne jinak, aspoň vlastním názorem. Když se někdo rozhodne převzít zodpovědnost i za mé záležitosti, hlídat aby si z toho opět jako mnoho před ním neudělal jen hodně výnosnou trafiku na můj úkor. Občanská, skutečně demokratická společnost nic víc a nic míň nabídnout nemůže. Korýtko nám nikdo pro nic za nic nenaplní, ale když to dovolíme, rád ho za nás vyprázdní. Možná zjednodušuji, určitě se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale babiččiny řeči, byť se mi v jistém věku zdály směšné, na stará kolena beru vážně. Nám nezbývá než opět hledat odpovědnost u sebe a propůjčenou odpovědnost našim odvážným zástupcům hlídat, aby jim nepřerostla přes hlavu. Je to nekonečný příběh ale myslím, že stojí za to jej naplňovat a prožívat.

Vytisknout