Pár poznámek k antisemitismu a "antisionismu"

24. 11. 2011 / Alex Koenigsmark

Pohled zvenčí, bez historie (většina náboženství je historicky vzniklý návod, jak na zemi přežít) a filosofie -- ale je to směšné, není? Jenže kolik životů to už stálo, vezměte, kolik jenom poutníků ušlapou každý rok ti nejmírumilovnější věřící na břehu Gangu? V tomto případě jde ovšem jen o organizační nedostatek, nikoliv program.

2.

Náboženství, tj,. snaha pochopit řád světa, které se změní v předsudek, je jednou z nejošklivějších věcí, které nám dějiny a lidská povaha nabízejí. Všechny velké zločiny se odehrály vždy ve jménu nějaké úžasné myšlenky a víry v nějakou úžasnou Pravdu s velkým P.

Prachy se taky vždycky ukrývají pod Pravdou.

Pod antisionismem se nechuť k židovství skrývá nejen v téhle zemi. Česká xenofobie samozřejmě existuje a antisemitismus je její významnou součástí. 'Antisionismus` každého českého xenofoba vždy těší, protože se stává fíkovým listem, zakrývajícím jeho nepěknou tvář.

Nepřátel židů jako takových (většinou ti lidé vůbec o židovství nic neví) je u nás pořád dost -- a s odstupem od holocaustu jich přibývá. Není divu, množí se hloupá literatura na to téma. I mně občas píše nějaký hlupák "žide", když napíšu do Britských listů, netuše, že jsem (asi bohužel) naprostý arijec měšťanského původu.

3.

Palestinský příběh je pro Západ a jeho levici už dlouho modelovým příběhem, ikonickým modelem. Má k politickému kýči, jak o něm mluví Kundera, všechny předpoklady, takřka hotovou pohádku o chudém a statečném, který bojuje proti bohatému draku a další atributy : máme zde národ (poznámka níže), toužící po svobodě, dále velmi chudý, utlačovaný lid (všichni bohatí utekli do Libanonu, Rijádu, Káhiry), rasistický aspekt (co na tom, že Arabové i Židé jsou téhož semitského původu, ani jedni to moc na vědomí neberou), nezbytný antimperialistický úhel pohledu (židy podporuje světový americký Satan), fotogenické pak přímo pastviny -- zřícené domy, k nebi lající matky, čtrnáctileté bojovníky s tvářičkami pod kostkovanými šátky s kalašnikovy v prackách vedle bezzubých staříků se slzami v očích, půvabné snědé děti na smetištích etcetera, temnooké krasavice, kráčející na smrt ovinuty bombičkami - a zejména nepříjemného a mediálně dobře napadatelného protivníka (ohyzdní bankéři s nezbytnými doutníky, výtečně využitelná skupina bigotních fanatiků, ukázněná a vycvičená armáda, která je vždycky na pohled nesympatická).

K pojmu národ: Významný palestinský politik Zahír Músejn, člen výkonného výboru PLO v rozhovoru poskytnutém holandským novinám Trau, 31. 3. 1977, se přeřekl: "Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního 'palestinského národa'. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem."

Osudové okolnosti však samozřejmě mohou zformovat národ i ze skupiny, která původně na samostatný národ neaspirovala, což se v případě Palestinců do značné míry i stalo.

Pozoruhodné je, že jiný daleko starší a jako národ nikdy nepopíraný lid, také bez státu a ještě hůře pronásledovaný, vystavovaný genocidě a popírání, totiž Kurdové, se zřejmě zdaleka tolik k identifikačnímu hrdinovi moderní pohádky nehodí a ikonou se prostě nestal, ačkoliv je nejméně stejně 'pronásledován a týrán` -- asi proto, že nemá jednoho jediného a tak pěkně vhodného draka. Jednoduše řečeno, v příběhu Kurdů chybí zlý Žid.

4.

Samozřejmě, že i stát Izrael se v rámci válečného stavu dopouští celé řady chyb. Už v něm soudili celou řadu válečných zločinců. Nicméně v žádném případě nepoužívá děti a civilní obyvatelstvo jako živé štíty, neukrývá arzenály pod nemocnicemi a školami a nevysílá pološílené mladíky nabité dynamitem, aby vyhazovali do vzduchu palestinské kavárny a autobusy se studenty.

V arabské tradici je i jiný psychologický přístup k realitě, který má své historické příčiny -- kdysi, asi v roce 1957, například došlo k zajímavé akci, četl jsem o tom v knize Petera Scholl-Latoura Allah ist mit den standhaften. V jedné vesnici na tehdy jordánském území sídlila jednotka protiizraelských partyzánů, která vyhodila do vzduchu židovskou školu i s dětmi. Izraelci zasáhli -- u vesnice nečekaně přistálo několik helikoptér s vojáky, středisko teroristů po přestřelce obsadili a také vyhodili do vzduchu; přestřelku přežila z teroristů jen hrstka jednotlivců. Po několika hodinách helikoptéry, když už ze střediska nic nezbylo, zase odlétly. Přeživší teroristé a místní obyvatelstvo začali jásat, střílet do vzduchu a oslavovat.

Co oslavovali? Přece vítězství, Izraelci totiž nezůstali, ale poprvé v dějinách odněkud odešli, to znamená uprchli, stáhli ocas, ukázali slabost, podle názoru 'mučedníků` tudíž prohráli. Událost je prý považována za první vítězství palestinské guerily.

Tento názor na sílu a slabost, doprovázený navíc učením o 'takíji`, možností lhát nevěřícím (jako všechny poučky islámu má i 'takíja` stejně jako 'džihád` mnoho definicí, někdy -- podle interpretů -- velmi odlišných, od nevinných až po agresivní), nemůže nikdo, kdo chce řešit nějaký problém, opominout. Je to prostě rozdílnost kultur.

Toto je fotografie jednoho z humanistických pomocníků z turecké lodi. Fotografie z lynče plukovníka Kaddáfího sem ani přikládat nemusím, máte je v dobré paměti.

Dovedeme si jistě dobře představit, jak by asi vypadalo tažení těchto humanistických pomocníků poraženým a dobytým Izraelem, aspoň já si ho dovedu představit --anebo možná ani nedovedu.

Neschvaluju žádné jednoduché a brutální řešení, které si vždycky odnesou nevinní. Právě proto si ale myslím, že Izrael je součást naší, evropské a civilizované části téhle planety. Zrovna tak by jím měli a mohli být i Palestinci. Rád jsem si přečetl Abbásova slova, že neuznání Izraele a válka s ním v roce 1948 byla chyba. Byla to nejen chyba, byla to pitomost. Jenže někomu se hodila.

Myslím, že právě proto by i 'levice` měla zároveň s podporou spravedlivých požadavků Palestinců -- ale jen těch, které zároveň nevylučují mír a existenci židovského státu, protože taková spravedlnost je nesmyslná -- vykonávat tlak na Araby, aby si k jednacímu stolu sedli a chtěli se dohodnout. Uznat Palestinský stát bez mírové smlouvy je čiré mnichovanství.

Tlak na Izrael už existuje. Stačí se podívat na mapu.

Vytisknout