Společnost má několik struktur zcela odlišných

24. 11. 2011 / Jakub Wolf

Danaové mají Prótea držet a tisknout pevně právě dokud se mění, až tehdy, promluví-li lidskou řečí, mohou jej bez obav pustit. Je tedy zjevné, že spoutat je třeba lvici s mohutnou bradou a další roztodivné tvary, se starcem je ale teprve možné začít vést rozhovor. Samotným účelem rozhovoru je pak pro Řeka možnost zjištění, jak pokračovat na cestě domů z Tróje. Hovor mezi átreovcem a mořským starcem je nutnou formální podmínkou zjištění další cesty. Próteus se tedy užitím řeči stává Danajci spojencem v jeho vlastním úkolu. Přestává být přírodní silou, protivenstvím, jež neodpovídá, pouze tupě odporuje. Hovoří s ním, něco mu říká a tedy je socius, třeba nemusí být nutně amicus. Je tak možné tvrdit, že mezi Próteem a Meneláem vzniká societas se započetím rozhovoru, nikoliv že starcovy proměny představují proměny této společnosti, která přichází skutečně až tehdy, kdy proměny ustaly.

Dokud se Próteus proměňuje, Řekové jej tisknou, a to právě z toho důvodu, že s nimi dosud nic společného nemá, a za tím účelem, aby s nimi něco společného měl. Z toho je také patrný první význam slova společnost, daný jeho gramatickou dispozicí substantiva odvozeného od adjektiva, jehož charakter se ukazuje v adjektivně-adverbiálním vztahu společně-spolu. Tento vztah představuje rozdíl kvalit. Zápasit lze spolu, nikoliv společně. Společně lze vést rozhovor.

Z toho samozřejmě nutně nevyplývá, že mluvit s někým znamená se s ním domluvit, nebo že by to bylo nutně dobré. Není ani třeba předpokládat nevyřčenou původní úmluvu, že spolu budeme mluvit. Je ale možné konstatovat, že pouze pokud je jeden druhému spojencem v jeho účelu, je zde societas. Societas je potom formální podmínkou communitatis. Communitas je situace, v níž oba získávají tím, že každý je druhému spojencem v jeho vlastním účelu. To opět nutně neznamená, že jejich účely jsou stejné, nebo že účelem obou by byl sensus communis a jeho representace, komunikace, která, pokud něco, je prostředkem směny za účelem socializace, zisku spojenectví ve vlastní věci. Znamená to také přinejmenším, že communitas nemůže existovat mezi Meneláem a Próteem, a tím méně, že by byla starcem nějak představována.

Nicméně je zde nutná poznámka, čelící případně hlasu liberální iluze, spočívající v oportunistické představě ad hoc zakládání nebo založení společnosti lidmi, protože zjistili, že by mohla být k něčemu dobrá. Taková iluze se zakládá na zanedbání faktu, že zde jde o popis socializace a komunikace smyslu ve vztahu k účelu, který je již dán. Liberalismus, jakož i některé jiné typy proprietarismu, předpokládá a-historičnost historického subjektu, zvaného člověk, který předchází podujetí svého účelu a který tento účel podujímá.

Takový historický subjekt je ovšem sám podmíněn účelem někoho jiného, má počátek v čase, a tak je vnějšně podmíněna i jeho situace podujímání nějakého účelu. To si na druhou stranu vynucuje, abychom čelili případně hlasu narativně dějinné integrace různých pojmů společnosti. To, že jsou v historickém smyslu proprietas, podujetí účelu, societas, získání spojence, a communitas, vzájemná společnost prostředku, ve vztahu, ještě neznamená, že jde u všech tří o totéž. Právě naopak. Také to, že politika sensus communis spočívá v bezohledném směšování smyslu několika věcí, je předpoklad špatný, ač četný, podmiňující nikoliv možnost ujímání se sensus communis jako prostředku ale právě naopak jeho zhůvěřilé povýšení na konečný účel všech slov, čehož výsledkem je nutně právě situace, v níž takto ustavený absurdní císař jazyka po způsobu Danajce tiskne a drží všechna slova a vynucuje si jejich spojenectví ve svém vlastním, sebepotvrzujícím účelu, tedy v účelu proprietace řeči.

Z těchto důvodů je zjevně zapotřebí odlišovat přinejmenším dvě zcela odlišné polohy pojmu společnosti, a to polohu historickou a polohu a-historickou. Není tomu tedy tak, že by se společnost jako celek měnila jaksi na povrchu a substanciálně zůstávala stejná, ale spíše tak, že je zde pojem společnosti, která se mění v dějinách, a přinejmenším dva pojmy společnosti, societas a communitas, jejichž smysl se, vyjma neporozumění, nemění, ale jejichž konkrétní dějinná representace je právě tím, co by se dalo nazývat dějinnou změnou společnosti. Morální defétismus narativního konstruktu, babské moudrosti, která do nekonečna opakuje, že vše již bylo řečeno, je komplementem a souputníkem oportunismu, který se na to, co bylo, neohlíží a kouká, kde by co bylo k dispozici. Obojí je žvást, obojí končí blábolením o nějaké "lidské přirozenosti", ať už to má nebo nemá znamenat cokoliv.

Nehledě na to, vztah historické společnosti a ahistorických pojmů společnosti jistě připouští pojem společnosti jako jejich dialektické syntézy, přinejmenším proto, že jsou výchozí pojmy definovány distinkcí, která předpokládá společnost v jistém, vždy nějakém, smyslu dějinnou. Pokud má být řeč o struktuře nějaké společnosti, pak se vyhneme nesmyslným prostopravdám pouze tehdy, pokud operujeme s pojmem struktury strukturálně a nikoliv svévolně. Struktura znamená vztahy distinktivních prvků, jejichž význam je vzájemně určen jejich diferencí. V případě struktury společnosti pak strukturálně musí jít o ustavení jejího celkového pojmu na základě identifikace vztahů mezi distinktivními prvky.

V případě nějaké historické společnosti (jak ve smyslu společnosti konkrétní, aktuální, tak ve smyslu společnosti jako vyšší dialektické syntézy socializace) pak bude středem zájmu diskursivní diferenciace jednotlivých distinktivních prvků a v případě potřeby formulovat k tomu nějakou historickou tezi také odlišnost diskursivních vztahů diferenciace jejích distinktivních prvků oproti těmto vztahům v jiné historické společnosti (přičemž lze srovnávat buďto dvě společnosti stejného kvalitativního stupně, tedy vyšší syntézu s vyšší syntézou nebo konkrétní aktuální společnost s konkrétní aktuální společností, nebo lze srovnávat aktuální konkrétní společnost s vyšší dějinnou syntézou, k níž jako diskursivní presentace patří).

Tak se ustavuje pojem moderní společnosti v distinkci k pojmu společnosti primitivní. To, jaké jsou rozdíly mezi institucemi v dějinách států a obcí, je pro pojem společnosti asi tak zajímavé, jako to, že se v různých státech a obcích vyskytují podobnosti. Zkrátka, je možné, ba pravděpodobné, že se instituce v různých historických státních útvarech někdy podobaly a jindy lišily. Pro pojem společnosti to ale podstatné není. Naopak, podstatné pro něj je, zda jej pojímáme jako pojem, nebo máme, asi podobně jako nějaká moudrá babička, za to že každý stejně přece ví, co to slovo znamená, takže se řekne něco moc trefného, když prohlásíme, že třeba vlastně znamená to samé, co nějaké úplně jiné slovo. Tento rozdíl mezi politikou konceptuální, která směřuje k pojmu, a politikou proprietace, je rozdílem mezi moderním pojmem společnosti a jejím pojmenováním primitivním. Analogicky je rozdíl mezi společností moderní a společností primitivní historicky v její diskursivní politice. A nakonec, právě teď, konkrétně a aktuálně, se analogicky strukturuje společnost mezi námi.

Faktické poznámky stranou: Novátorství v řeckých jménech nestojí z pravidla za rozbor. Naopak, co za povšimnutí stojí, je zvláštní představa pana Šebestíka, situující lidstvo do tří stavů. Inu, milý pane, vážený příteli, třemi stavy mínil středověk duchovenstvo, pozemkové vlastníky a měšťanstvo. Tak tomu ostatně bylo ještě za generálních stavů. Středním stavem pak byli míněni pozemkoví vlastníci. Pokud do tohoto stavu má údajně patřit většina lidstva, člověk by až zvolal: dej pánbůh.

Vytisknout