Čekání na cargo

7. 10. 2011 / Karel Dolejší

Prorok vanuatského kultu vystupující pod jménem John Frum sliboval domorodcům podivnou imaginární svařeninu tradiční a koloniální reality. Podle jeho učení nadchází nový věk, v němž všichni běloši opustí Nové Hebridy a rodilí Melanésané získají přístup k materiálnímu bohatství kolonizátorů. Aby k tomu došlo, musejí ovšem věřící odmítnout všechny ostatní aspekty evropské společnosti a vrátit se k tradičním zvyklostem. Teprve takto bude zajištěno, že budou zásobeni západním zbožím.

V době vzniku kultu Johna Fruma se podrobená vanuatská společnost nacházela ve vážné krizi, ne-li přímo v bezvýchodné situaci. Frum jí nabídl pseudořešení, které po jeho deportaci navíc sklouzlo k pouhému vnějšímu ritualistickému napodobování aktivit amerických vojáků pokračujícímu vlastně dodnes (každoročně se 15. února koná oslava svátku Johna Fruma, který se prý jednou vrátí, s imitací vojenské přehlídky).

Frumovci nespojovali existenci carga s přítomností amerických vojáků. Patrně stejně jako historicky první cargo kult, šílenství Vailala (jenž hlásal příjezd parníku se zbožím z říše mrtvých), adaptovali tradiční propojení obchodu s kultem předků tak, že považovali cargo za dar vlastních předků, jenž jim právem náleží a bílý muž se ho zmocnil ze zlé vůle nebo omylem.

Právě proto také nedokázali pochopit širší kontext událostí a dodnes prostě neuvěřili prosté skutečnosti, že cargo ve skutečnosti vyrobili nežádoucí běloši a spolu s jejich odchodem se zkrátka dočkali i ukončení přísunu carga, jímž byli v minulosti odměňováni za věrné služby koloniální velmoci.

Moderní evropské levicové hnutí jen zdánlivě nabízí příběh zcela odlišný od historie cargo kultu. Dělnické hnutí v pojetí tradičních politiků 19. století jako Disraeli nebo Bismarck sice momentálně působilo potíže, perspektivně ale představovalo rezervoár potenciálních loajálních podílníků imperiálního projektu, pro nějž díky koloniální a industriální expanzi začíná být k dispozici relativní dostatek zdrojů. Bylo tedy v zájmu impéria tyto zdroje tak či onak poskytnout, pozvednout status dělníka v metropoli tak, aby začal pociťovat loajalitu k impériu. Vrchol této politiky nastal v období po 2. světové válce, kdy Západ v čele s USA sváděl studenou a ideologickou válku s nebezpečným oponentem na východě.

To vše ale už není pravda. Válka skončila a vojáci odjeli. Kdysi vítězné impérium se rozpadá a Země je vybrakována. Žádné cargo už nebude. Nikdo na ně nemá prostředky a ani na něm nemá zájem.

Je ovšem stále ještě možno rituálně stavět letiště, kasárna a velitelství a doufat, že letadla nakonec přece jen znova přiletí. Je ovšem stále ještě možno rituálně opakovat praktiky kdysi úspěšného dělnického hnutí 19. století, snažit se zakládat tradiční masové spolky a pořádat demonstrace. K žádnému praktickému výsledku to sice nepovede, ale alespoň to na chvíli nabídne vytouženou naději na zlepšení situace. Jak dávno věděli různí obchodníci s deštěm nebo elixírem mládí, lidé jsou ochotni dát za naději - nebo přesněji řečeno za iluzi naděje - prakticky cokoliv.

Je přitom koneckonců jedno, zda tak činí na pozadí víry, že cargo představuje dar předků, nebo v kontextu přesvědčení o nevyhnutelnosti historického pokroku...

Vytisknout