Není důvod k poraženectví

9. 8. 2011 / Boris Cvek

Mně se líbí kritika západní civilizace a jejího "četníka", včetně srovnávání USA se SSSR jako dvou podobných velmocenských systémů (ostatně kdo zná dějiny perských válek, dobře ví, že i athénská demokracie se neobešla bez zločinů, ale stejně byla mnohem lepší než Sparta), tato kritika má ovšem podle mého názoru smysl pouze jako podnět k promýšlení, jak situaci zlepšit, nikoli jako podnět k poraženectví, nemluvě o nějaké radosti nad tím, jak se to všechno hroutí a láme. Zdá se mi, že dnešního článku Karla Dolejšího taková nějaká radostná pachuť prosakuje.

Jistě, shodnu se s ním na tom, že tato civilizace je odsouzena k zániku stejně jako všechno živé. Také já jednou umřu a mé tělo postupně podléhá neodvratnému úpadku, ale to není důvod, abych nad svým životem zlomil hůl nebo se dokonce nějak mimovolně radoval z jeho neodvratné konečnosti. Jestli západní civilizace je v něčem určitě jiná než SSSR, pak je to svoboda projevu, svoboda bádání a svoboda se zezdola snažit o různé změny a různá zlepšení.

Je tu prostor pro občanský aktivismus a zrovna Karel Dolejší byl jeho důležitým představitelem.

Je sice možné a zřejmě i jisté, že ten boj v konečném součtu není možné vyhrát, že všechny svobody, všechny vymoženosti zdravotnictví, vymoženosti právní ochrany pracujících, slabých, minoritních lidí zaniknou, ale já jsem hluboce přesvědčený, že to stálo za to a že to stále stojí za to bojovat o to a mít to. Mně např. tato civilizace dává otevřený prostor k tomu, abych mohl bádat v oblasti nových, levných léků proti rakovině - a záleží mi na tom a setkávám se s lidmi, kterým na tom taky záleží.

Ten entuziasmus je jedna z nejkrásnějších věcí na světě a my víme, že to šlo v minulosti, že to šlo s antibiotiky, že budoucnost je otevřená velkým překvapením. Ta potřeba zlepšovat stav věcí a bít se o to zlepšování, byť to zlepšování často vede k novým problémům a možná nakonec zničí celou tuto planetu, je nejlepší vlastností této civilizace. Někdo může říci: civilizace, která zničí celou planetu. Samozřejmě nechci, aby se to stalo, doufám v odvrácení takové katastrofy právě pomocí objevování nových cest civilizačního rozvoje, dosud nepředstavitelných.

V tom jsem technooptimista, jsem technooptimista i ve své profesi, kdy prostě věřím, že budeme schopni díky našim objevům uzdravovat lidi z aspoň některých forem rakoviny (a nedělám svou práci jako mnozí v "drug discovery" s hlubokým pesimismem ohledně výsledků té práce - je to možná dáno tím, že přicházíme opravdu s něčím novým, co zatím neselhalo, a tak možná za 30 let budu poraženým pesimistou jako dnes mnozí mí kolegové, ale třeba svůj neúspěch unesu a nebudu se za něj "mstít světu" pesimismem).

Nicméně i kdyby dobrodružství západní civilizace nakonec zničilo tuto planetu, stále by to byl obdivuhodný pokus, jak se vymknout krutému přírodnímu boji a aspoň na chvíli vytvořit místo, byť na úkor ničení životního prostředí, kde budou mít i (aspoň někteří) slabí právo na kvalitní život. Planeta ostatně dříve či později stejně zanikne a život na ní v minulosti přežil jenom náhodou. Ve spletistosti náhod gigantického, absurdního procesu selekce jsme ostatně lapeni od počátku, od prvního organismu na této planetě.

Pokud tohle někdo vezme vážně, možná snadněji pochopí, proč se nikdy věci nedaří, jak bychom chtěli, a proč lidská historie vždy byla tak krvavá, proč život kamkoli se podíváme představuje obrovské orgie náhodného rození, požírání a hnití pro další rození, požírání a hnití. Že to nebude mít a ani nemá mít žádný happyend tu na tomto světě, to je křesťanům jasné už více než 2000 let. Záleží-li nám tolik na zlepšování věcí a důstojnosti lidské osoby a boji proti utrpení atd., není to podle pravidel hry absurdního selekčního procesu, který všechno stejně nakonec zadupe v prach.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.8. 2011