Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byl barbarský válečný zločin

9. 8. 2011 / Daniel Veselý

Vzpomínám si, jak jeden můj známý penzionovaný učitel angličtiny entuziasticky prohlašoval, že by si na jaderné pumy svržené na Hirošimu a Nagasaki klidně sedl -- v jakémsi bizarním nadšení a cynické touze ukončit nejkrvavější konflikt lidských dějin. Nechápu to -- navzdory prokazatelným faktům, dokumentům a publikacím ZDE, že šlo o čistě politicky motivovaný akt Washingtonu na prahu studené války, nikoliv tedy čin, jenž byl nezbytný k ukončení 2. světové války.

Tento barbarský zločin je nyní rostoucím počtem historiků považován za zbytečný, ba co víc -- obdobné stanovisko zastává většina předních vojenských špiček v poválečných letech, jak píše ZDE historik a politický ekonom Gar Alperovitz a autor publikace The Decision to Use the Atomic Bomb.

Uvedu několik faktů, které podle Alperovitze a dalších ZDE přesvědčivě vyvracejí tento stále hluboce zahnízděný mýtus. Již v dubnu 1945, tedy více než tři měsíce před hirošimskou tragédií, americké výzvědně služby informovaly o tom, že Japonci pravděpodobně kapitulují, až se do války proti nim zapojí Sovětský svaz -- tedy pokud by to neznamenalo naprosté vyhlazení jejich národa. Stanovisko amerických zpravodajských služeb z 29. dubna 1945 zní: "Kdyby teď v jakoukoliv chvíli vstoupil Sovětský svaz do války, všichni Japonci si uvědomí, že kapitulace je nevyhnutelná." Nebylo tudíž nutné spěchat se svržením jaderných bomb na bezbranné civilisty, neboť sovětská vojenská angažovanost v Pacifiku byla neoddiskutovatelná.

Japonci se ve skutečnosti nejvíce obávali sovětské invaze, na níž se Washington a Moskva již dříve dohodly a jejíž zahájení bylo plánováno na 8. srpna 1945, již jen kvůli nevyhnutelnému útoku na svou "baštu" v Mandžusku a obrovský destruktivní potenciál sovětských jednotek. 13. července 1945 Japonci poslali Sovětům telegram, kde vyjádřili přání kapitulovat a ukončit válku. Spojeným státům se podařilo dešifrovat japonské kódy a s obsahem telegramu se seznámit. Tehdejší americký prezident Truman se o tomto zmínil ve svých denících slovy "telegram od japonského císaře požadujícího mír ZDE." Navíc byl Truman prostřednictvím švýcarských a portugalských diplomatických kanálů o japonských nabídkách ke smíru informován tři měsíce před Hirošimou.

Japonské umírněné křídlo o kapitulaci několik měsíců vyjednávalo i s Trumanovou vládou. Mělo dvě hlavní podmínky -- zachovat monarchii a beztrestnost pro císaře. Tyto podmínky ovšem Truman přes důrazné naléhání svého ministra války Henryho L. Stimsona vytrvale ignoroval a vyjednávání sabotoval. Místo toho Trumanova vláda spěchala, aby atomové pumy použila co nejdříve -- a co čert nechtěl zrovna v době, kdy se do války měl vložit Sovětský svaz. Podle historika Martina Sherwina chtěli američtí lídři ukončit válku raději bombami než sovětskou intervencí. I řada předních historiků, kteří pozorně studovali americké a japonské prameny -- mezi něž patří třeba Barton Bernstein a Tsuyoshi Hasegava -- dospěla k závěru, že Japonsko bylo v tak nepříjemné situaci, že -- jak dlouho před bombardováním uváděly americké a britské zpravodajské služby -- by kapitulovalo před pozemní americkou invazí plánovanou na listopad, jakmile by na něj zaútočili Sověti.

A nakonec - proti použití atomových zbraní tehdy vystupovaly i vojenské špičky americké armády -- před i po svržení pum -- generál a pozdější americký prezident Dwight D. Eisenhower, válečný jestřáb a generál Curtis LeMay, který krátce po bombadrování prohlásil, že válka by byla do dvou týdnů vyhrána a použití atomových zbraní by na to nemělo žádný vliv, admirál a vrchní velitel americké tichomořské flotily Chester W. Nimitz, generál Hastings Ismay či generál George C. Marshall ZDE.

Naší tradičně oblíbenou hrou bývá neustálé připomínání zločinů těch druhých. Uvedu pro příklad tzv. nankingský masakr ZDE , kdy bylo podle Mezinárodního vojenského soudu pro Dálný východ během šesti týdnů na přelomu let 1937/38 japonskými vojsky zmasakrováno nejméně 200 000 čínských civilistů a válečných zajatců. Toto ukrutné zvěrstvo pro euroamerickou civilizaci představuje jakési memento a důkaz iracionální bestiality zdivočelých japonských hord, tedy něco, čeho sami nejsme schopni. Zato se téměř nemluví o americkém napalmovém náletu na spící Tokio z 9. na 10. března v roce 1945, který během několika hodin usmrtil 80 až 200 000 civilistů a vysídlil milion dalších z ruin a trosek zničeného města ZDE. Osobně tento akt barbarství považuji za jeden z nevětších zločinů 2. světové války. Kam se proti němu hrabe zpolitizovaný katyňský masakr.

Ideologická nesmiřitelnost a neochota přiznat zločiny civilizace, jejíž mravní hodnoty vyznáváme a ctíme, představují stále obrovský předsudek, bez jehož překonání nikdy nedokážeme pochopit dějiny, složité mezinárodní vztahy, jimž jsme dnes svědky, ani budoucnost.

Vytisknout