21. srpen 1968 a dnešek

19. 7. 2011 / Miloslav Štěrba

Protože patřím ke generaci, která intenzívně prožívala 60. léta minulého století, doslova držela prst na tepu dějin, chci se s čtenáři Britských listů zamyslet nad prožitými léty podivuhodně se vyvíjejícími a pak šokově přerušenými zásahem spojeneckých vojsk. Odmítám používat otřepané označení armád Varšavské smlouvy (VS) jako "Rusové", ačkoli nepopírám rozhodující úlohu politické reprezentace SSSR, nicméně, pokud by příkladu Rumunska (Ceausescu odmítl účast na intervenci) následovali i další členové VS, příprava a provedení invaze by se stalo mnohem obtížnější. Akceptuji názor, že vlastní zájmy šéfů sousedních lidových demokracií byly leckdy zištné, a tamní vládní strany ( většinou nikoli komunistické v našem pojetí ) nikdy neuskutečňovaly tak socialisticko-komunistický program jako komunisté v ČSSR, a o to komplikovanější byla účast těchto lidově-demokratických zemí na invazi do naší země. A k Rusům. Samozřejmě že se jednalo o vojáky desítek národů a národností, Ukrajince a Lotyše, Gruzínce a Armény, Tatary atd. V Kremlu také seděli občané jiných národností než zkratkovitě označovaní Rusové. Stejně jako dnes přijímáme války na Blízkém východě jako společná opatření zemí Západu, bez potřeby zdůrazňovat, že Afghánistán a Irák zachraňují Američané, proč stejně nepostupovat v případě srpna 68? Už slyším námitku, že generální štáb NATO je na rozdíl od VS založený na demokratickém rozhodování, že členské země NATO nemohou být zataženy do války bez jejich souhlasu atd. atd. Ale to si přeberte sami. Faktem zůstává, že nás SSSR nikdy nezavlekl do své války v Afghánistánu.

Vraťme se ale k Pražskému jaru. Byrokratický zdejší režim byl oddělen od rychle kupředu spěchajícího zbytku světa (přednosti konkurenční soutěže tržních ekonomik!) železnou oponou. Se všemi s tím souvisejícími důsledky. Ostnaté dráty na západní hranici nebyly bolševickou kratochvílí, ale produktem studené války, reakcí na zásadní proměny v politicko-ekonomické orientaci východních států. Jenže ostnaté dráty a betonové zdi jsou dnes ve světě znovu v kursu (Izrael, Mexiko), a není třeba za tím vidět bolševiky. Podstatnou roli v zahraničně-politických vztazích poválečných let hrála hrozba atomové katastrofy, živě vnímaná po bombardování Hirošimy a Nagasaki. A v této atmosféře, ovlivněné maďarským povstáním z roku 1956, jsme v Československu zažívali ideologické oteplení. Ve společnosti nastalo období hospodářské konsolidace, podepřené úspěchy SSSR v dobývání vesmíru. Svoji roli sehrálo i těžké období poválečných rekonstrukcí v zemích na západ od našich hranic, takže se socialistické proměny v životě lidí stávaly jasně nezvratitelné. A to i vzhledem k nárůstu otevřené diskuze ve společnosti, hlavně prostřednictvím tištěných médií. Úloha Literárních novin, repertoár divadel, ale i celková kulturnost zdejšího prostředí měly stabilizující funkci, bez ohledu na konzervativnost politického vedení státu. Nesmíme zapomenout, že KSČ měla víc než milion členů, kteří více či méně legitimizovali vládu jedné strany, třebaže v rámci Národní fronty.

Sjezd spisovatelů v roce 1967 - -- významně ovlivnil další vývoj dění v naší zemi. Postupně přestávala plnit svoji úlohu cenzůra, do země proudili nejrůznější zájemci o proměny donedávna uzavřeného státu, konečně se začaly probírat dříve zakázaná témata vč. stalinských procesů, procesů 50. let, což ve spojitosti s avizovanými potřebami ekonomických reforem vyvolalo v zemi významný zájem o veřejné dění. Dosud v naší historii nepoznané a také nepřekonané. Jenže v kvasu intelektuálních diskuzí o charakteru socialismu se realita stále víc střetávala s praxí moskevského vedení, což opakovaně vedlo k setkání představitelů ČSSR a státu Varšavské smlouvy. Na jedné straně přesvědčení, že socialismus nelze budovat ruku v ruce s nedávnými zástupci poražené společenské třídy a jejich "hlásnými troubami" (stále se uvolňující mediální svoboda, rozhlasové stanice Svobodná Evropa atd.), a přitom se u nás zvyšoval tlak na tzv. reakcionáře, mezi něž byli zařazeni tzv. konzervativně smýšlející členové KSČ. Další vývoj znáte.

Neměli bychom se bránit úvahám, co kdyby..... Jakým směrem měla šanci vykročit naše země, pokud by se prohloubilo odtržení od hlavního hegemona socialismu (Svaz sovětských socialistických republik ) a českoslovenští reformní komunisté by se proměnili postupně na něco, co můžeme spatřit ve straně sociálně demokratické. Stalinské procesy, tvrdé třídní postupy v 50. letech, ale zejména stranický pluralismus by postupně demontovaly režim spočívající na popření principů soukromovlastnického charakteru výroby a vlastnictví výrobních prostředků, včetně všeho národního bohatství, kam patřily pole, lesy, rybníky a další znárodněný majetek. Přijetím nových ideologických osnov by nastala majetková restituce, což by zajisté vyvolalo značné napětí mezi rozhodující masou pracujících a bývalých vlastníků. Co nebylo patrné po listopadu 89 se mohlo začít odehrávat o dvacet let dříve, jenže za existence dvou rozdílných světů, v době "žhavé" války Západu s Východem (Vietnam), kdy i naši dnešní partneři měli na krku sociální bouře (viz francouzský máj 68). Nebo si snad někdo myslí, že JZD a národní podniky mohly existovat i bez srpna 68? A co by vyvolalo příp. stříhání drátů na západní hranici v letech po srpnu 68? Nebylo logičtější počkat na sovětskou perestrojku? V diskuzi s osmašedesátníky jsem nastolil tuto otázku a nepřesvědčil jsem je, že invaze v srpnu 68 neměla variantní řešení. Že předsrpnový vývoj byl další prohrou vedení českých komunistů. Ale nevyčítám jim nic. Situace v naší vlasti neměla východisko. A mohli jsme si myslet, že zvládneme jako jediní na světě budovat demokracii a socialismus.

Vytisknout