Rozhovor s Miroslavem Polreichem:

"USA a EU dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo" aneb "Zpravodajec je jediné povolání, v němž se nesmí lhát"

18. 7. 2011 / Tomáš Koloc

Nakonec ale bylo všechno jinak. Starý byt v pražských Strašnicích, knihovna plná vzácných svazků (téměř všechny v cizích jazycích, hlavně v angličtině), dřevěné torzo a na něm vojenský baret, který svému diplomatovi, jenž se o ně staral, věnovali čeští vojáci z mise v Saúdské Arábii.

To jediné, co zde zbylo z Bonda, byla léta nedopitá láhev staré archivní whisky...

Ve své knize Utajená zákulisí (Petrklíč, Praha 2009) jste napsal, že když jste se v New Yorku setkal se sovětskými zpravodajci, jejich šéf si povzdechl, že zatímco on je ve čtvrté generaci inteligence, jeho velvyslanec je ve své rodině první, kdo umí číst a psát. Jak na tom jste byl se svými kořeny vy?

Řekl bych, že jsem svým původem podobný spíš tomu zpravodajci. Já jsem z Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Můj táta byl z mnoha dětí, dnes by se dalo říct ze staré socanské rodiny. Zajímavé je, že dědeček byl původní národností Němec, ale už za Rakouska se přihlásil k Čechům, i když vesnice byla téměř celá německá (žil ale na samotě v lese). Odhlásil se ale také z katolické církve, což byla věc krajně neobvyklá. Táta měl povolání, kterému se tehdy říkalo strojník, to v praxi znamenalo, že měl devět řemesel a od toho černého uměl všechno. V devatenácti zakládal v místě komunistickou stranu. Nedávno jsem na půdě objevil jeho knížky, podivil jsem se co všechno četl: filozofii, historii a vše co bylo v té době vydáváno stranou pro vzdělávání dělnictva. Dotáhl to až na předsedu v Brodě, ale byl dosti nepohodlný, a tak musel do penze, protože tehdy nešlo již o politiku či zásady, ale o peníze. Sice ho občas zvali na kraj do Hradce jako "zasloužilého", ale nic "načteného" od něj neslyšeli. Byl to táborový řečník, který uměl promluvit a zvednout mandle. V těch nejhorších letech od něj slyšeli projevy typu: "Jde vám jen o prachy, tím vše poděláte -- socialismus jste zradili." Přesto ho zvali, neboť zakládajících členů strany mnoho již neměli a snažili se za ně trochu schovat. O Pražském jaru říkal: "Nic jiného se nedalo čekat, ale myslím, že to Rusové tak nenechají", a invaze ho proto nepřekvapila. Když přišel se podívat na "výbor", polovina lidí byla poschovávaná, druhá chtěla konspirovat v náhradních utajených prostorách. On jim řekl, že jsou blbci a budou brzy převlékat kabáty a šel pomáhat na žně.

Moje máma byla "jen" fabrička, pletařka, ale myslím, že pokud mám snad bystrý intelekt, tak jsem ho zdědil právě od ní. Po tátovi mám snad kuráž a odvahu a z ničeho nemít strach. To je sice úctyhodná vlastnost, ale nehodí se ke klidnému žití. Otec byl a zůstal přesvědčený komunista, své názory ale nikdy neztotožňoval s režimem, spíše došel k přesvědčení, že k moci se dostali prospěcháři a měl pro režim spíše označení "státní kapitalismus". Když jsem za normalizace nemohl sehnat žádnou práci, ani fyzickou, jednou v noci za mnou přišel a řekl mi: "Chci ti jenom připomenout, aby sis uvědomil, že tohle není žádný socialismus, ale fašismus -- a ty máš děti."

To on očividně věděl už dávno - ale mně to řekl poprvé.

S dětmi jsem nakonec žádný problém neměl a hlad jsme také nikdy neměli...

Na jakou školu Vás rodiče poslali?

Táta řekl: "Na gympl nechoď, tam jsou samí měšťáci, půjdeš do učení" a vybral takové, které má prestižní postavení. Vyučil jsem se nástrojařem. Již během učení jsem se naučil rusky od jednoho bělogvardějce. Pak jsem při zaměstnání začal chodit na dělnickou přípravku. Nebyla to formální příprava, jak se nyní často uvádí, pokud si vzpomínám, tak jsme asi z patnácti udělali "maturitu" jenom čtyři. Což se dnes o středních školách, zvláště soukromých říci nedá. "Zaplatíš -- jseš chytrej." A tak se mohlo dnes může stát -- to pro odlehčení -- že, když na Vysoké škole student mezinárodních vztahů, kde učím (samozřejmě lidi s maturitou) při zkoušení student nic nevěděl a já mu chtěl podat pomocnou ruku, tak jsem se zeptal alespoň, kdo byl Woodrow Wilson. A nic. Napověděl jsem mu, že snad musel mít něco s naší zemí, když jsme mu dali i Hlavní nádraží. Řekl, že to byl vynálezce. Protože jsem sám nevěděl, co vynalezl, tak jsem se na to zeptal a po delší úvaze jsem se dozvěděl, že vynalezl koleje. To je asi rekord -- i když při své učitelské praxi v pátém ročníku vysoké školy budoucích "specialistů" na mezinárodní vztahy jsem zjistil, že nikdo ze třídy (asi 25 lidí) nic neví a ani neslyšeli jméno profesora Jiřího Hájka, ministra zahraničí z roku 1968. To je již na pováženou, jak ti hoši, "co spolu mluví" kolem Havlova hradu, dovedou stále manipulovat naši historii.

Ale zpátky k mému příběhu. V Praze jsem pak nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd, která existovala jen krátce. Z jedné její části vznikla dnešní ekonomka na Žižkově, některé katedry přešly pod filozofickou fakultu UK a byla založena nová Fakulta mezinárodních vztahů při UK, kde jsem v roce 1954 dostudoval. Děkanem byl právě prof. Jiří Hájek, pozdější ministr zahraničních věcí a první mluvčí Charty 77. Stali jsme se doktory mezinárodního práva a v podstatě celý náš ročník kromě těch, kteří měli modrou knížku, jsme odešli do zpravodajské služby.

Patřila k tomu nějaká zostřená vojenská služba?

Vůbec ne. Služební zbraň jsem sice měl přidělenou asi jako symbol přináležitosti k Ministerstvu vnitra, ale v životě jsem ji nevytáhl z šuplíku.

Do Washingtonu vás poslali hned po škole?

Ne. Absolvovali jsme ještě zpravodajskou školu s krajně volnomyšlenkářským zaměřením. Vedl ji Láďa Štern, pozdější signatář Charty 77. Znal se s mým otcem z ilegální činnosti za války. Po přidělení na americký odbor, jsme my, ne zcela zvyklí na různé policejní praktiky, začali poukazovat na jisté nepravosti, a to zvláště ve finanční oblasti. Nějak jsem se do toho zapletl a tak mě "vyhodili nahoru" -- do Washingtonu.

Jaké byly Vaše začátky v "Novém světě"?

Krušné. Ač jsem myslel, že jsem dobrý angličtinář, tak jsem nerozuměl ani slovo. Pamatuji se, že mě vezli z letiště, šofér měl zapnuté rádio a jeho manželka (bez formálního vzdělání v angličtině) řekla: "Slyšel jsi? Marilyn Monroe potratila!" A já ani nezachytil jméno Po dvou měsících se mně najednou rozjasnilo a začal jsem rozumět.

Oficiálně jsem byl třetím tajemníkem velvyslanectví, což znamenalo mnoho oficiální práce. Tenkrát bylo zrušeno pět konzulátů a v té době většina našich krajanů odcházela do penze, a aby dostali něco od americké vlády, potřebovali od nás křestní listy a jiné doklady, takže denně nám chodily tři pytle U.S. Mail s žádostmi zpravidla psanými rukou -- a to slovensky, česky, maďarsky, rusínsky, německy a také trochu anglicky. Často jsem jezdil do Chicaga, kde jsem si připadal mezi krajany jako doma. Většinou to byli prostí lidé, dělníci, ale také i Anthony Krchmarek, vedoucí představitel Komunistické strany USA, velmi vzdělaný muž. Výhoda, kterou jsme my, Poláci a Maďaři měli, byla, že jsme mohli některé věci vyřizovat osobně. Sověti mohli jen 30 mil kolem města. Při cestách jsme byli však sledováni, spíše střeženi. Doprovod byl až ke schůdkům do letadla a při příletu tam již někdo zase čekal. Bylo obtížné tyto stíny ignorovat. Já tenkrát s oblibou chodil do kina na to, co u nás nebylo -- Bergmana a Felliniho -- a oni to absolvovali se mnou. Jednou to, jeden z nich nevydržel a řek mi: "Šéfe, co kdybychom dneska šli na pořádnej americkej film..?"

Funkční období pracovníka čs. mise na Západě bylo tehdy ale jen čtyři roky, že?

Ano vracel jsem se v roce 1961, a Míla Čech, vedoucí odboru mi hned na uvítanou řekl: "Dobře, že jsi tady, musíme se rychle zbavit všech estébáků". Tím byli míněni ti "soudruzi", kteří místo dostali za odměnu dobrou stranickou práci. Nic neuměli, neznali jazyky a byli bez vzdělání. Protože do té doby se pracovalo s krajany a s emigrací, kde čeština stačila. To "zbavení" bylo provedeno elegantně. Podle nových pravidel mohl v rozvědce pracovat jen vysokoškolák s dvěma jazyky. Odešli všichni s tím, že se jim hledala nějaká místa bez větších nároků. Postupně jsme získávali vedoucí pozice a do rozvědky si nacházeli cesty k diskusím lidé jako Šik, Hájek, Pelikán a další. Naše zpravodajské zaměření dostávalo také tomu odpovídající dimenzi. Byl to ale jistý náznak společenských změn, který se nakonec projevil již koncem padesátých let na prestižní Vysoké stranické škole, na pražské "Sorbonně". Prostě příprava "Pražského jara" byl dlouhodobý projekt.

V té době jste ale vy byl už zpátky v Americe...

Ano. Ale namířil jsem si to tam tak trochu přes Asii. V roce 1964 probíhala vietnamská válka a já jsem si řekl, že člověk, který v té době byl ve Vietnamu na druhé straně, bude pro diplomaty a zpravodajce zajímavý -- takže bych si mohl udělat dobré entrée. Měl jsem možnost poznat tehdejší stav Číny a převládajícího systému, a mám proto nyní možnost srovnávat nesrovnatelné, neboť jsem Čínu navštívil i v nynější době.

I zkušenost pobytu, i když krátkého, ve Vietnamu je k nezaplacení. Pobýval jsem ve městě ohroženým bombardováním, kdy na každém kroku byly díry pro jednu postavu (ne pro Evropana) jako osobní kryt. V USA jsem poté nemohl stačit odmítat pozvání na obědy a večeře k rozhovorům.

Jakou funkci jste po návratu z Vietnamu zastával?

Odletěl jsem do New Yorku na československou stálou misi při OSN. Po zpravodajské linii jsem byl šéfem rezidentury. Situace se ale podstatně změnila. Z jednoznačného podporovatele Sovětského svazu jsme se stávali partnery a stejně tak se měnil i přístup Američanů k nám. Vztahy byly otevřenější, ale přesto si pamatuji na případ, kdy jeden velmi schopný kolega měl autonehodu a když si šel pro auto, tak mu opravář řekl, jestli nemá problém s nějakou milenkou, protože příčina byla naříznutá brzdová hadička. Zpravodajská práce ale není bondovka; má spočívat hlavně ve shromažďování a vyhodnocování informací. Proto jsem se spojil s člověkem z CIA a důrazně ho upozornil, že toto není "vhodné" jednání a že existuje zásada reciprocity, a to by nebylo dobré. On slíbil, že věc prověří a dá do pořádku. Pak se již nic podobného nestalo. Do Prahy jsem ale nic nehlásil, protože z bezpečnostních důvodů by toho kluka okamžitě stáhli domů. A on byl ten nejlepší, kterého jsem tam měl. Později se stal náměstkem ministra zahraničních věcí a po listopadu vedl jednání o odchodu sovětských vojsk.

Jak se v praxi slučuje práce diplomata a zpravodajce? Může diplomat použít informace, které získal jako zpravodajec?

To je věc centrály a dalších orgánů, ale nakonec i v operativní práci na místě bylo dosti samostatnosti a možnosti aktivního působení. Vyžadovalo to rozumění problematice a do jisté míry i osobní odvahu, protože ne vše by za stávajícího politického stavu bylo schváleno centrálou, a proto některé operativní aktivity, a to zvláště při styku mezi Sověty a americkou CIA, kde jsem působil jako prostředník, bylo třeba z věcného hlediska a charakteru jednání nutné utajit. Opět to ale znamenalo mít jisté postavení důvěry od obou stran a hlavně rozumět zájmu obou. Zde je třeba uvést, že jsem nepůsobil jen jako "poslíček", ale byl vždy prostor pro vlastní hodnocení či ovlivnění předávaných informací. Nakonec mediátor má právě funkci ovlivňovat, anebo "přesně věci nepochopit", aby v průběhu jednání byl prostor k manévrování. To byly předpoklady pro operativní jednání v případech překonání vážné krizové situace po "šestidenní válce" na Blízkém a Středním východě v roce 1967 a hlavně při téměř rok trvajícím jednání při přípravě dohody, která vedla k ukončení vietnamské války.

Československo bylo v této době ve zvláštním postavení ve vztahu k oběma velmocem právě z hlediska možnosti vyjednávání. Pár příhod pro ilustraci: Náhodou jsem nedaleko bydliště našel nejbližší školku na Park Avenue a zeptal se za jakých podmínek by vzali moji mladší dcerku. Odpověď zněla: "Proč ne, ale poplatek je 450 dolarů." (Což byl zhruba můj plat.) Školka byla tak drahá, protože ve čtvrti žili samí milionáři a do školky dávali děti jen účelově pro vztah ke kolektivu. Když byl vznesen dotaz, odkud jsme, a po zjištění, že z "komunistické" země, ředitelka hned uvedla, že takové dítě tu ještě nemá, takže dcera dostane stipendium a my se nemáme starat. Ona, ale i ostatní rodiče měli zájem, aby děti měly multikulturní výchovu, proto zde měla děti všech "barev" a sociálních vrstev. Má starší dcera navštěvovala veřejnou nižší střední školu. Ta byla bezplatná. Moje žena měla na Kolumbijské universitě statut "hostujícího profesora ". Když byla pozvána na Harvardskou universitu do Bostonu, aby pracovala ve výzkumu v oblasti amerikanistiky u prof. Oscara Handlina, nestora amerických historiků, starší dcera žila v rodině vedoucího profesora katedry žurnalistiky Kolumbijské university, protože jeho dcera byla její spolužačka. Sám jsem v té době již jezdil přednášet a byl dobrým známým a konzultantem Zbigniewa Brzezińského, v té době ředitele "komunistických studií" na Kolumbijské univerzitě. Tyto příklady myslím přesně ilustrují změněné vztahy i situaci.

V New Yorku již také na československo-amerických projektech působila celá řada našich lidí, jako například lékař a básník Miroslav Holub. Intelektuální svět obou polokoulí se tehdy prostě začal promíchávat. Musím však dodat, že z hlediska mého úřadu to nebyla vůbec věc jednoznačná. Bylo se třeba mít na pozoru, ale to nikoli především před zpravodajci. Ti měli aspoň jistý názorový přesah a odvahu mluvit. Z Prahy jsem se znal s Jamesem Wardem z amerického velvyslanectví, o němž jsem se později dozvěděl, že je šéfem CIA pro americké operace ve Vietnamu, a zcela účelově jsme spolu začali vést ona jednání ve věci ukončení vietnamské války. Zde je zajímavý další fakt. Tehdy ve Vietnamu měli Američané více než půl milionu vojáků. Jejich ministerstvo zahraničí, ale i Pentagon chtěly pokračovat až do "vítězného konce" (přestože tam padlo již skoro 60 tisíc mužů), ale CIA již připravovala strategii odchodu. Takže ta jednání se Sověty přes Čechy byla vedena tak trochu i za zády převládajícího stanoviska obou administrativ.

V Praze jste se s Jamesem Wardem seznámili náhodou?

Samozřejmě že ne. Už jsem řekl, že tenkrát se u nás schylovalo ke změnám, naše zem byla velmi populární a vhodná pro zprostředkovatelskou misi. Myslím, že vzhledem ke známosti s Wardem, a protože byly známy mé postoje, jsem byl vytipován jako vhodná osoba pro tuto funkci. Již jsme měli také zkušenost o jednání v průběhu mimořádného zasedání Valného shromáždění ve věci izraelsko-arabské války. Zde došlo k paradoxu, kdy v průběhu jednání o překonání hluboké krize, získala moje bývalá domovská washingtonská rezidentura informaci, kterou předala Praze, že v New Yorku probíhá důvěrné jednání prostřednictvím čs. diplomata. Musel jsem s pravdou ven. Velvyslanec Milan Klusák, opatrník, se obával, ale předseda vlády Jozef Lenárt, který tehdy vedl delegaci, mě okamžitě podpořil, a dodal, že taková iniciativa právě v krizové době je na místě. Jednání nakonec skončilo překvapivým kompromisem a vrcholnou schůzkou v Glassboro, městečku ve státě New Jersey, kde se dohodly i tendence, které vedly k smlouvám o odzbrojování, a hlavně k dohodě o nešíření jaderných zbraní až k jejich snižování a zrušení. Podpis těchto dohod byl připraven a realizován v následujícím roce 1968, který je paradoxně pro Čecha v cizích učebnicích mezinárodních vztahů označován za rok pozitivní změny ve vztazích Východ -- Západ a trvalého trendu k budování koexistence, která od této doby v podstatě pokračovala Helsinskými dohodami a tak dále.

V USA mírové jednání v Glassboro, doma se schylovalo k Pražskému jaru. Jak jste to vše New Yorku prožívali?

My jsme na změnu doma byli připraveni. Sám jsem našemu velvyslanci Milanu Klusákovi přinesl informaci, že jeho tchán Ludvík Svoboda je navržen na místo prezidenta republiky. V tu dobu se ale objevil v New Yorku pracovník ÚV KSČ Ladislav Žižka a nejspíš jako vedoucího rezidentury mě informoval, že se v Praze chystá vojenský puč proti Dubčekovi a abychom udrželi na úřadě klid. Měl jsem problém, jak Prahu varovat, (šifrová cesta nebyla spolehlivá, byla pod kontrolou Sovětů). Krátce na to ale spáchal generál Janko, vedoucí aktivista při přípravě puče, sebevraždu. Byly to zcestné kalkulace. V našich dějinách nebyla doba, kdy národ tolik stál za vedením státu. Nedovedu si představit, že by dnes lidi dobrovolně chodili darovat šperky po babičce, aby byl vytvořen státní poklad.

Mimochodem je zajímavé, že o tomto plánovaném puči, o kterém existují mnohé důkazy, se nikde nepíše ani nemluví. Tutlalo se to už v dobách normalizace a v této tradici se dnes úspěšně pokračuje.

Jak na Pražské jaro reagovali Vaši sovětští partneři v New Yorku?

Říkali, že je to správná cesta, která čeká i je, ale nyní je předčasná doba a my moc spěcháme. To byl osobní názor špiček zpravodajců v N.Y.C. Ke mně osobně dodávali, že jsem idealista a nerozumím tak docela systému, který u nich panuje. Asi dva dny před invazí se se mnou sešel jejich šéf a řekl: Budeš nemile překvapen. Už jsem mu rozuměl, ale opět nebyla cesta spojení k informování Prahy, ačkoli předtím jsem vzhledem k osobnímu přátelskému vztahu s Hájkem byl asi dvakrát či třikrát na konzultacích v Praze a předával Hájkovi informace, které byly od zpravodajců určeny přímo jemu. Na druhé straně jsem se po návratu snažil uklidňovat své sovětské kolegy, že u nás nejde o žádnou kontrarevoluci, a to tak důsledně, že mně jednou řekli: "Moskva nám sdělila, že nepotřebuje zprávy o situaci v Praze z New Yorku, protože dostává informace přímo od zdrojů z ÚV včetně nahrávek". Svět je malý, a tak jsem později zjistil, že šlo o člověka, kterým předtím i poté žil v mém sousedství v Havlíčkově Brodě. Stejně tak letiště pro sovětskou invazi otvíral a zajišťoval plukovník Stachovský, který si dokonce v Brodě namluvil dceru nájemníků z tátova domečku a jako takový se stal naším podnájemníkem. V den invaze se mi však sovětští zpravodajci osobně omlouvali, což jsem chápal jako nesouhlas s akcí.

Tak mě napadá, jak se vlastně lišila činnost civilní a vojenské rozvědky na cizím území?

Nechtěl bych to bagatelizovat, ale hlavní náplní práce vojenské mise mimo té oficiální, bylo objíždět Státy a sbírat všechny možné turistické mapy. Taky kupovali modýlky vojenských lodí a letadel, které posílali ve velkých bednách lodním kurýrem domů. Možná to mělo nějaký smysl, protože jednou vznikla velká aféra: Zjistilo se, že na modýlku atomové ponorky bylo vidět zdokonalení, které mělo zůstat utajené. Nakonec měli vojáci veliký problém, protože jeden vojenský přidělenec emigroval.

Jakým způsobem jste se prvně dozvěděl o okupaci?

Jako spousta lidí v té době jsme právě odejeli na dovolenou k moři v New Jersey. Zapnul jsem tranzistorák a kupodivu se v ozvalo Rádio North Carolina -- signál šel asi po zálivu až z jihu -- a tam jsem uslyšel, že Československo je okupované. Okamžitě jsme se sbalili a jeli domů. Což neudělali všichni, jeden kolega, který dříve pracoval na ÚV, neslyšel, rekreoval se, nezapletl se. Byla to jeho cesta jak přejít na "správnou" stranu.

Bylo svoláno zasedání Rady bezpečnosti, kterého jsme se zúčastnili přes zákaz, který přišel z Prahy. Zástupce velvyslance Jan Mužík, zaměřením ekonom (velvyslanec Klusák byl v té době již doma) přednesl projev, který jsem mu napsal na místě a ani neměl čas si ho přečíst, když dostal slovo. Předtím se státy Varšavské smlouvy předháněly v odsudcích Československa, v čemž vynikali zejména Maďaři, kteří si očividně chtěli udělat po roce 1956 dobré oko u sovětského vedení. Mužík projev přečetl a dodal k němu, že u nás nejde o žádné ozbrojené povstání, ale o reformy. Během jednání přiletěl do New Yorku i ministr zahraničí Jiří Hájek, který byl na dovolené v Jugoslávii. Když měl vystoupit, tak jsem dostal lístek se vzkazem z Moskvy od prezidenta Svobody, aby nevystupoval a vrátil se domů. Lístek jsem předal Hájkovi až PO JEHO VYSTOUPENÍ, kde jménem vlády protestoval proti vpádu vojsk a vysvětlil jsem mu, že zpochybňuji autorizaci vzkazu...

Kdy jste se vrátil domů?

Už začátkem roku 1969 jsem pro nesouhlas s politickým trendem doma rezignoval na svoji funkci a žádal o zaslání lodních lístků k návratu domů. Po návratu jsem již nesměl do budovy (centrála rozvědky byla u Křižovníků), měl jsem sledovačku, odposlech a nové vedení zorganizovalo plenární stranickou schůzi k mému vyloučení, kde jsem byl označen za liberála, pravičáka, nepřítele socialismu a byl jsem vyloučen ze strany (prověrky v té době ještě nebyly). Byly tam stovky lidí, ale našli se i tací (celkem šest), kteří označili argumenty proti mně za z 95% vykonstruované, s tím že o zbytku jsou ochotni diskutovat. Těm po schůzi řekli, ať již nechodí do práce.

Po linii služební to bylo trochu složitější, protože jsem byl obviňován za své mediátorské akce, ke kterým jsem ani neměl souhlas centrály a v podstatě vedly k ukončení "krvácení americké imperiální soldatesky a jejího oslabování" (o daleko větší ztráty z řad Vietnamců se nezajímali). Tato jednání byla vedena velmi nepřátelsky a nemohl jsem vyloučit ani krajní postih. Nakonec to skončilo jenom tím, že jsem nesměl nastoupit do žádné práce, ani manuální. Všichni se mně omlouvali, a to i v Tatře Smíchov, kde jsem mě nastoupit ke své profesi nástrojaře. To trvalo téměř dva roky. Později zjistili, že má žena pracuje na Filozofické fakultě, a tak se zaměřili na ni. Propuštění nedosáhli pro jistá právní pochybení při propouštění a mou výhružku soudním sporem. Postupně omezovali její činnost, nakonec zastavili její styk se studenty a za dvacet let jí nepřidali ani korunu na platu. Kolegové, bývalí přátelé se od ní také odvrátili...

Tenkrát nás dojala naše starší dcera, která byla ještě bez potíží přijata na gymnázium, že když táta nemůže pracovat, do školy nepůjde a pomůže živit rodinu. "Mě snad dělat nechají." Nakonec mi pomohl můj táta. Chodili za ním a chtěli ho odtrhnout ode mne, což se jim nepodařilo, protože on už dávno nebyl na jejich straně, a dělal potíže, což si jako zakládající člen strany (to byla stále jistá zvláštní kategorie) mohl dovolit. Nakonec šel za Oldřichem Švestkou (Pozn. aut. -- Dlouholetý šéfredaktor Rudého práva a poslanec Federálního shromáždění), kterého znal z doby jeho působení v Brodě, a řekl mu, že už toho bylo dost a když něco proti mně mají, tak ať jdou k soudu. Nakonec jsem na základě příkazu ÚV jsem dostal práci v Řempu (Pozn. aut. Podnik řemeslnických potřeb), s tím že nesmím mít nikdy pod sebou lidi. Začal jsem pracovat jako inventurník (označoval jsem inventář podniku inventurními čísly), ale brzy mne přeřadili na právní oddělení. "Sekal jsem dobrotu", neboli, když bývalí kamarádi z rozvědky venku uspořádali nějakou utajenou schůzi, tak jsem se odmítl účastnit s tím, že to není dobrý nápad. A udělal jsem dobře. Výsledek takových schůzí byl, že si pak po jednom pozvali všechny účastníky k setkání do kachlíkárny a nahlas jim přečetli, co kdo říkal...

Sám jsem se stýkal z minula jen s profesorem  Hájkem, jehož jsem byl žákem, a dva roky jsme spolupracovali v New Yorku, kde byl velvyslancem, a bylo známo, že jsme přátelé. Jeho "ochranka" v autě před domem mě také znala, nikdy mě však neobtěžovali. Jiří žil velmi skromně a poté, když zemřela jeho žena Marie, jako velmi nepraktický člověk, ještě hůře.

To mě překvapuje. Z některých neoficiálních pramenů jsem se dozvěděl, že disidenti -- alespoň ti čelní -- dostávali ze zahraničí určitou peněžní podporu.

To je pravda. Mimochodem je to fakt, o kterém se nijak moc nemluví a v nyní publikovaných hutných odborných materiálech o tom nic nenajdete. Hájkovi podporu nabízeli, ale on ji na rozdíl od jiných odmítl, protože nechtěl být placen za svůj názor a postoj. Sám si ale vzpomínám, že po listopadu dal televizní redaktor stejnou otázku tehdy ještě páteru Malému a on po pravdě uvedl, že ti disidenti, kteří přišli o místa (docenti apod.) dostávali peníze na vyrovnání platu. Trochu mne to překvapilo. Číst se o tom ale nedá nic. Dnes by to už asi neřekl. Tehdy byl v režné sutaně, a pravda, jak víme, se váže k chudobě.

A za návštěvy profesora Hájka Vás nestíhali?

Já jsem měl v jistém smyslu tu výhodu, že se se mnou nikdo nesnažil ani mluvit. Kádrovák v podniku mě občas informoval, že se byli na mne ptát a že jim řekl, ať mně již dají pokoj. Jednou volal a někoho chtěl. Když jsem řekl, že šli na oslavy 7. listopadu na Staromák, zeptal se, proč tam nejsem taky. Já jsem odpověděl, že já jsem tam chodil ještě v dobách, kdy tam nikdo z nich nechodil, tak teď je řada na nich.

Jen se zasmál.

Jednou si na mne vzpomněli soudruzi z OV KSČ Prahy l a poslali dopis, že nesmím být vedoucím právního oddělení (měl jsem pod sebou tři lidi). Ředitel Jirka Nálevka si mě zavolal a řekl, že se stydí mi to říkat, a dal mě dopis přečíst s tím, že ruší všechna malá oddělení (kontrolní, inventurní a mé právní) a vše bude od této chvíle podřízeno přímo jemu. Nic se nezmění a mně přidá od nového měsíce 500 stovek.

Tak se také mohly plnit příkazy strany.

Na druhé straně jsem si ale pozvolna vytipoval všechny kamarády a spolužáky, kteří pracovně "přežili", a zjistil, že jeden spolužák, který byl v šedesátých letech dlouhodobě nemocný, pracuje na ideologickém oddělení ÚV u Fojtíka. Ten se s námi nejenom důvěrně stýkal, ale předával i podstatné materiály, které se týkaly disentu a jiných věcí. Několikrát z ÚV chtěl odejít a na mé naléhání tam zůstal. Nebyl sám, kdo chtěl kompenzovat fakt, že pracuje na ÚV. Věděl, jak se zacházelo s ostatními zpravodajci z 60. let -- a to včetně faktu, že celé desítky československých zpravodajců naší krevní skupiny, byly v den invaze zajištěny a drženy u Křižovníků. Byli to jediní občané, kteří by v případě jistých rozkazů byli ohroženi na životě jako zrádci. Pokud žijí, tak jsou dnes důchodci a jsou -- opět jako nepřátelé -- pod lustračním zákonem. Nakonec, kdyby žil, spadal by tam i František Kriegel, přestože se dnes uděluje cena za statečnost, nesoucí jeho jméno.

Některé aspekty obou režimů mají prostě své podobnosti...

Věděl jste předem, že přijde perestrojka a pád režimu?

Celý vývoj tomu nasvědčoval. Byla to nutnost. Bylo mi ale jasné, jakmile se do čela SSSR dostal Andropov, který byl zpravodajec, obdoba dnešního Putina, že k podstatným změnám dojde. Po něm za čas přišel Gorbačov, který byl spolužák a přítel Zdeňka Mlynáře (Pozn.aut. člena reformního ÚV KSČ a vedoucího Dubčekova týmu pro přípravu právních reforem, pozdějšího signatáře Charty 77) a konzultoval s ním reformní kroky. Velice podobnou postavou byl profesor Hájek, který byl navíc přítel všech předsedů sociálně demokratických vlád v Evropě. Oba muži ve světě představovali symbol našeho disentu. Úloha Zdeňka Mlynáře, stejně jako profesora Hájka, je dnes u nás v kontrastu s popularitou některých umělých mediálních ikon velice potlačována.

A nemůžou si za to bývalí reformní politici z roku 1968 tak trochu i sami?

Částečně ano. Za normalizace odešlo ze strany půl milionu reformistů, jejichž špičky se později sdružily v hnutí Obroda, které se částečně krylo s Chartou 77. V listopadu 1989 měli zkušenost a podporu toho půl milionu, ale soustředili se na teoretizování. Protože se již nevešli do bytu Miloše Hájka, dal jsem jim k disposici kanceláře Řempa, což byla má velká chyba, protože jinak by se všichni musili přesunout do Aurory a později do Špalíčku, kde se zatím jiní, studenti a herci se dělili o budoucí funkce. Ti nemnozí obrodáři, kteří tam dorazili, jsou dnes známými politiky.

Kam jste po převratu r. 1989 zamířil Vy?

Šel jsem znovu do diplomacie na Ministerstvo zahraničních věcí, které tehdy začal řídit Jiří Dienstbier. Stal jsem se nejdříve ředitelem odboru bezpečnosti, což v praxi znamenalo, že můj prvý úkol byl (jako již dříve), zbavit se estébáků pracujících v zahraničí i na ministerstvu. Tehdy se mi přihodila jedna epizoda, která dokonale charakterizuje tehdejší dobu: Byl jsem informován, že tyto lidi verbuje do svých služeb CIA. Sešel jsem se s vedoucím amerického zastupitelského úřadu na obědě a jen mimochodem tuto skutečnost zmínil. Druhý den mně přivedl rezidenta CIA v Praze, který podával vysvětlení s tím, že akci zastaví. Zprávu měli předat dle příkazu pouze mojí osobě, přesto jsem informoval ministra. Byl u toho mluvčí Luboš Dobrovský, který zareagoval pro něho typickým způsobem: "Tak toho CIÁka zítra vyhostíme". Což je samozřejmě nemožné. I když: byla to doba, kdy i Václav Havel chtěl naráz rozpouštět Varšavskou smlouvu i NATO...

Pak jste se stal čs. velvyslancem u OBSE ve Vídni. Do New Yorku jste kdysi jel přes Vietnam, kudy jste to vzal tentokrát?

Nikudy. Zjistil jsem, že stačí mít jen svůj vlastní názor a nebát se za ním stát. Dnešní česká zahraniční politika je postavena na tom, že stále dokola říká Spojeným státům: "Vy jste číslo jedna, musíte vládnout světu." Já jsem si to nikdy nemyslel, ani to neříkal. Ve Vídni jsem se seznámil s Jimem Woolseym, který byl u OBSE velvyslancem USA, bydlil nedaleko nás a byl častým večerním hostem v naší mládenecké vile. Hrál dobře na kytaru, a také se přiučil něco i po česku. Jako demokrata si ho pak prezident zavolal Clinton do Washingtonu a udělal ho šéfem CIA. Pří mých pozdějších cestách do Washingtonu jsem býval jeho hostem. Nepobyl ve funkci dlouho. Tehdy byl totiž odhalen dlouhodobý sovětský špión v CIA, a on, i když bez jakékoliv souvislosti s případem, pouze z pozice odpovědného, a jak je v takových případech obvyklé, rezignoval. Přešel do své právnické firmy a začal vydělávat peníze. Trochu k mému překvapení se stal také předsedou pravicové instituce Freedom House.

I já jsem, poté, co Jiří Dienstbier prohrál volby a odešel z MZV, pokládal za rozumné odejít s ním. Potom jsem přednášel hlavně v USA, mj. na National Defence University ve Washingtonu.

V roce 1992 jste se stal členem mise OBSE, která se týkala Kosova.

Mise měla zjišťovat bezpečnostní situaci na místě. V té době byly na pořadu dne Chorvatsko a Bosna, a nám bylo jasné, že se musí udělat něco pro to, aby je Kosovo nenásledovalo. Misi vedl David Peel, dlouholetý velvyslanec Kanady v Praze. Já jsem byl v misi jediný Východoevropan a Slovan, uměl jsem rusky a jako takový jsem si vzal na starost Srby, ostatní se snažili tlačit na Albánce v čele s Ibrahimem Rugovou (základní diplomatická taktika je, že každý si má "zpracovávat" ty svoje). Rugova byl velice přístupný a hlavně mu šlo o maximální autonomii a zabránění střetů. Priština byla tehdy město mladých lidí vzdělaných v zahraničí a plně podporujících stanovisko Rugovy. (Už v době, kdy my jsme tu byli čtyřicet let "zamčení", měli coby "Jugoslávci" nejlepší pas, který jim umožňoval jezdit v podstatě bez viz na Východ i Západ.) Jednání probíhalo velmi příznivě. Rugova se zaručoval, že má natolik vliv, že konflikt by musil být jedině iniciován z venku. Což se později i stalo. Na místě jsme zpracovali poměrně příznivou zprávu pro Srby. Když jsme se vrátili do Vídně, byla nám předložena úplně jiná zpráva, než jakou jsme sepsali. Byla otevřeným protisrbským pamfletem. Trochu jsem počkal, až to vydýchám, a pak jsem řekl, že všichni víme, že je to lež, a že pokud by to tak mělo zůstat, tak vydám svoji vlastní zprávu na základě podkladů zprávy dřívější. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: "Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši." Jednání přerušil D. Peel jako vedoucí, omluvil se s tím, že Ottawa na něho po zaslané informaci tlačila, aby jako diplomat země, která misi de facto vede, člena NATO, hlavní teze zprávy změnil. Přerušil schůzi s tím, že "Miroslav připraví politické závěry ke každé kapitole a použije se původní text.". Takže se nakonec četla pravda. Po přednesení zprávy na plenární schůzi velvyslanec Rakouska Vuković, původem z Chorvatska, za mnou přišel a zareagoval slovy: "To co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit..."

Faktem je, že po mém návratu do Prahy si mne několikráte mí bývalí kolegové žádali do svých misí. Alexandr Vondra, který byl tehdy prvým náměstkem ministerstva zahraničí, prohlásil, že "Polreich již nikam nikdy nevyjede." A tak se také stalo. Já na to byl ale zvyklý již z minulé doby...

Později, jak krize v Kosovu rostla, měl jsme dojem, že naše země by byla ideálním zprostředkovatelem, požádal jsem tedy tehdejšího šéfa naší zpravodajské služby Černého, aby mi dal své lidi na cestu do Jugoslávie, neboť jsem měl mandát od Rugovy i od Srbů. Jemu však jméno Kosovo v roce 1996 nic neříkalo a v podstatě nic nechtěl dělat. Jedinou nadějí zůstal Pavol Hamžík, který byl v době mého působení ve Vídni mým zástupcem a nyní se stal slovenským ministrem zahraničí. Než jsem se ale k tomu rozhoupal, on se pochlapil a Mečiarovi rezignoval. Spoléhal jsem dále na Čechy. Nedovedl jsem si představit, že naše služba dala na doporučení Němců (jak mi později sdělil náměstek Černého Púčik) a zprostředkovatelské služby odmítla, protože by to nebylo v německém zájmu. Ani tehdy slibovaný politický audit v rozvědce se nekonal. Urgoval jsem přijetí u Černého nástupce, pozdějšího ministra Bublana, ten ani neodpověděl, a teprve nedávno jsem od nynějšího šéfa rozvědky dostal nějaký dopis, jaká jsem byl "hvězda". Hned poté se na mě obrátil jeden jejich pracovník s tím, zda bych rozvědce nepomohl s připravovaným materiálem o jejích moderních dějinách. Slíbil jsem mu, že mu řeknu všecko, pod podmínkou, že mi rozvědka odpoví na pár otázek (například kdo zamezil naší mediátorské misi v Kosovu). Na to onen pán odpověděl, že potřebuje svolení svého šéfa -- a už se neozval...

Nemyslíte, že to byla trochu donkichotská snaha? Spojené státy, které se staly pro Československo novým "impériem", asi neměly snahu spor urovnat...

Kdybych si to myslel, tak bych to nedělal. A ve věci americko-jugoslávských vztahů se mýlíte -- a dodám, že v této mýlce zdaleka nejste sám. Když se Clintona ptali, zda by se mělo v Bosně bombardovat (Pozn. aut: Sarajevo bylo tehdy obležené Srby) řekl, že to není tak jednoduché, protože nemáme jen Bosnu, ale Náhorní Karabach a také Severní Irsko! Tento příměr by ostatně platil i na Gruzii, protože hranice na Kavkaze narýsoval ve 20. letech Stalin -- a do té doby Osetie ani Abcházie (o které se bojovalo v roce 2008) nikdy Gruzii nepatřily. Clintonovy Spojené státy chtěly udržet dobré vztahy s Ruskem a každá aktivita proti dějinnému ruskému spojenci Srbska by toto snažení potopila. Hybatelem útoku proti bývalé Jugoslávii se stalo Německo a později pod jeho vlivem Evropská unie, které už bylo vyhrožováno, že pokud neuznají Chorvatsko a Slovinsko, tak Němci omezí své platby (smlouva Maastricht II). Z naší strany za tímto rozhodnutím stála Zemanova sociální demokracie, kterou pomohli postavit na nohy vládnoucí němečtí sociální demokraté. Dohoda byla možná, vždyť jenom mezi Srby a Chorvaty bylo 20% smíšených manželství a nenávist byla uměle vyvolávána. To, co se tam stalo, je zločin, spáchaný se značným podílem naší země.

Jediný, kdo se mimo Klause postavil na stranu nutného mírového ujednání, byl Jirka Dienstbier, která po válce v Kosovu vydal publikaci, kde mimo jiné vyjmenoval všechny složky obyvatelstva, které v Kosovu vyhladily albánské bojůvky. Jen na jedno etnikum zapomněl. V Kosovu byli prakticky do jednoho vyhlazeni židé. Nedávno jsem byl pozván do pražské židovské obce na jedno vzpomínkové setkání k holocaustu. Ke konci jsem se přihlásil, že takováto setkání jsou velmi důležitá, ale že by se mělo také připomenout, že před několika lety proběhl nedaleko od nás další holocaust -- v Kosovu. Nastalo mlčení. Až mě jeden z přítomných, můj známý, začal hájit, že jsem jinak dobrý člověk. Každá komunita má svá tabu. V této se nesmí říct nahlas, že USA a Evropská unie dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo.

Podobně je to s Bosnou. Jsem zvědav zda se po zadržení Ratko Mladiče se možná v rámci mluvení pravdy také dozvíme, že útok na Srby v Srebrenici začali muslimové. Kdy se bude moci u nás psát, že z Čečny po vyhlášení její autonomie, když odešla ruská vojska a celá administrativa a Čečna si začala vládnout sama, uteklo téměř milión lidí (polovina obyvatelstva), protože se začalo vládnout podle šaríji?

Jak se v zrcadle těchto faktů díváte na současný vývoj v Izraeli?

Arabští Palestinci jsou v právu, když požadují splnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN po válce v roce 1967, kterou znovu oživil prezident Obama, a trvá na jejím plnění. Izrael v dějinách dosud nikdy nestál osamocen. Vždy za sebou měl nějakou mocnost. V době jeho levicových začátků to byl SSSR a boj Gromyka (Pozn. aut. dlouholetého ministra zahraničních věcí SSSR a pozdějšího předsedy parlamentu) v OSN, pak po přejití SSSR na stranu Arabů to byla Francie a Velká Británie, se kterou Izrael napadl Egypt a obsadil s nimi Násirův Suezský průplav, později USA, pro které byl Izrael důležitým jazýčkem na vahách v prostředí studené války. Dnes je ale situace podstatně jiná, nastupuje období spolupráce a vzájemné závislosti velmocí. Izrael tím ztratil funkční důvod své důležitosti. Proto Obama vyhlásil politiku "nového pohledu", tj. ústupu od jednoznačné podpory Izraele, neboť svým přístupem a jednáním narušuje atmosféru dorozumění. Jedna má diplomantka na vysoké škole dokonce přišla s odůvodnitelným scénářem, že Izrael, pokud nezmění svůj přístup, může také zaniknout a pak nalézt dohodu o jistém soužití s Palestinci, jak to bylo po staletí. Později se mi dostaly na stůl interní studie CIA (připravené pro prezidenta), které vycházejí ze stejné situace a uvádějí možnost zániku státu Izrael do dvaceti let. Studie uvádějí řadu reálných důvodů pro tento vývoj. Přes půl milionu Izraelců má nově americké pasy a o další ně žádají -- a také Izraelci ruského a ukrajinského původu (což je většina izraelského obyvatelstva) žádají zpět své původní pasy.

Neutuží v příštích letech americko-izraelské vztahy společný nepřítel, Írán?

Naopak si myslím, že americko--iránské vztahy se budou postupně zlepšovat, jak se Irán stává stále silnější a důležitější mocností v regionu. Nezapomeňme na jeho status ve vztahu k Šanghajské organizaci spolupráce. Jeho pozice se značně posílila tím, že napomohl k odstranění nepřátelství mezi Indií a Pákistánem (o což se USA řadu dekád neúspěšně snažily) a uzavřel řadu dohod s oběma zeměmi včetně tranzitních dodávek plynu a nafty do Indie přes Pákistán. Vzpomeňme na nabídku Izraele, že by spolu s Američany (nebo i sám) mohl zaútočit na íránská jaderná zařízení. Tento plán byl jednoznačně odmítnut. Zbigniew Brzeziński, dnes poradce prezidenta Obamy, dokonce uvedl, že povinností USA by bylo v tomto případě útočící letadla sestřelit. Tato zcela samozřejmá a logická fakta nás překvapují, protože žijeme v mediálním vakuu. Bohužel nevím, kdy u nás tento mediální primitivismus skončí.

Co říkáte válce v Libyi?

Myslím, že její hlavní mezinárodní roznětkou bylo, že v tomto období končí dlouhodobé kontrakty s Itálii a Francií a nastupují mnohem atraktivnější partneři. Nemusím snad uvádět kdo. Naše mediální pokrytí opět plně fandí bombardování. Stačí si ale přečíst příslušnou větu o hlasování v Radě bezpečnosti, kde je jednoznačná podmínka souhlasu VŠECH stálých členů. Oni nepoužili veto, ale nezúčastnili se hlasování. Jak je to mezinárodní právo jednoduché a politické zájmy složité. Naši právníci k tomu však mlčí; včetně kdysi známých puristů z Masarykovy university v Brně. Ono by těch věcí bylo víc, včetně legitimity soudu v Haagu. K té pod vedením Ramsey Clarka (Pozn. aut. Bývalého generálního prokurátora USA, což je ve Spojených státech člen vlády) proběhlo mnoho konferencí. K jejímu zpochybnění si stačí přečíst jen pár řádků z Charty OSN.

Jen ještě malou poznámku. Český človíček, který má rád pravdu, je mazaný, a tak nyní na nezávislém internetu zásobuje národ mořem informací o hospodářské situaci, společenském a sociálním postavení Libyjců se závěrem, že je to země s nejvyšší životní úrovní na kontinentě (včetně JAR). Bohužel nelze si tam zajet zalyžovat jako do jiných zemí, kde je také režim jako řemen. Tyto režimy nám "bohatým" ale nikdy nevadily. Lybijci investují hlavně do zemědělství pomocí "pouštní řeky" a z toho my nic nemáme. Což nám z bohatého Severu vadí...

Jak se díváte na WikiLeaks? Může být únik diplomatických depeší něčím nebezpečný?

Nebezpečné by to bylo, kdyby prosákly depeše typu: Zítra zaútočíme tam a tam. Přínosem Wikileaks je, že se do diplomatických vztahů dostal prvek otevřenosti. Studoval jsem podrobně materiály, které se týkaly České republiky a ty mi potvrdily to, co jsem si myslel. U nás je stále tendence chovat se jako za studené války, tentokrát ale své nebo tajné informace EU předáváme Američanům. Samozřejmě by mne zajímalo, zda ti snaživí donašeči, kteří kdysi byli na ředitelských postech v MZV, ještě pracují. To by bylo ne o nich, ale o charakteru páně Schwarzenberga. Škoda, že se ho na to ani v parlamentu nikdo z opozice nezeptá.

Případ Bradleyho Manninga, který je v USA přes rok vězněn, aniž by mu bylo sděleno jakékoliv obvinění, podtrhuje závažnost celé záležitosti. Nevidím tyto skutečnosti rád, protože v té zemi jsem žil dosti dlouho, abych poznal i ty pozitivní prvky, které jsem vždy ocenil a rád bych je viděl doma. Tyto skutečnosti se mě osobně dotýkají. USA mají na lepší způsob života, než jak ho někdy prezentují nám venku. Snad právě tento případ a kampaň za Manninga něčemu v tomto směru pomůže.

Prosím ještě o celkové shrnutí -- a o výhled do budoucna...

Nejsem sice žádný jemný intelektuál, ale pokusím se. Předně bychom si měli uvědomit, že NEJSME MALÍ (jak nás pravidelně z TV a z rozhlasu poučuje například pan docent Robejšek z Hamburku). Ani jako stát a jeho diplomacie, o čemž jsem se přesvědčil v šedesátých letech v New Yorku, kdy jsme platili za víc než tradiční vyjednávačské země jako jsou Švýcarsko či Finsko. A nejsme malí ani jako Miroslav Polreich či Tomáš Koloc.

Mám nyní v počítači novou oficiální zahraničně-politickou koncepci našeho ministerstva zahraničí, a tam se píše, že musíme posilovat euroatlantickou civilizaci. To je rétorika, která patří do bipolárního světa. Moje osobní koncepce říká, že VE SLABOSTI JE SÍLA a že zkouška, která nás nyní čeká, je, že se budeme muset všichni sjednotit a spolupracovat, protože jsme na sobě vzájemně závislí. Čelit globálním výzvám kolapsu životního prostředí a surovin, které nás mohou smést z povrchu Země jako druh. Nesouhlasím s mými kolegy-učiteli, kteří dle určité objednávky napíší, že svět se dělí na země spotřebitelské a zdrojové a v úsilí získat zdroje nelze vyloučit ani světovou válku. A to se píše u nás v době, kdy například priority Ruska a USA jsou v podstatě absolutně stejné a oba státy vědí, že bez spolupráce a důvěry jich nemohou dosáhnout.

Mým životním mottem vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis. Myslím, že jsem v tomto směru něčeho dosáhl, a to i ve směru diplomatického úsilí, které snad vedlo i ke změně politiky a také jsem za to i se svou rodinou rodinou zaplatil jistou cenu. Překvapivě mnoho se ani nyní v tomto směru nezměnilo -- cena se musí platit dál. Jsem bohatý, protože toto slovo má i filozofický podtext. Bohatý je ten, kdo již přišel na to, že má dost.

Když jsem v 60. letech přijel do New Yorku, jedním z prvních lidí, se kterým jsem se seznámil, byl v té době ještě ne moc známý profesor Zbigniew Brzeziński. Jeho životní cesta mi byla blízká, začínal jako levý sociální demokrat, přednášel zásadně v modré dělnické haleně, ale když se stal bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera, zastával tu nejtvrdší linii proti SSSR. Dnes mi píše, že souhlasí s mými zahraničně politickými názory i s pochybností, zda budou pochopeny. V době normalizace jsem dokonce napsal jeho životopis. Jeho vývoj mi byl blízký. Takových, kdo opsali podobný okruh, je nás víc. Potkal jsem se i s Robertem McNamarou, ministrem obrany USA v době vietnamské války. Rozuměli jsme si. Na sklonku života vedl kampaň za zrušení atomové výzbroje jako hrozby lidstvu. Tedy -- nyní už přítel.

Být zpravodajec je práce na doživotí. Jste placen za pravdu, ale to také znamená, že placen nejste, protože jsou doby, kdy není objednávka -- právě na tu pravdu.

Jak kde. Já vám za vše, co jste řekl, moc děkuji...

Vytisknout