Děvka
18. 7. 2011 / Lubomír Brožek
Krev komunardů jako krev děvky.
Laciné zboží dnes nikde neudáš.
Láska je veteš. Pár lístků jak podzim teskných,
co vzpomínky zapomněly na půdách.
Odplivla, a tvář úsvitu zbarvila se do ruda.
Prachy, to je argument, že nejsi lump a pobuda,
trapný pytel sraček, co životem se vleče
a nemá, co si nenakrade.
Lovná zvěř na útěku betonovým lesem,
v němž soucit nepotkáš. Leda s kudlou v zádech.
Ve světě děvek se děvka nepodnese.
Pravila, vyčesávajíc z vlasů zbytky hvězd.
Jako by louskala vši. Než z vlasů oprátku splete,
znuděně rozvalená na divanu,
dříve než k smrti utahaný starý pasák svět
lhostejně otočí se k ránu.
Ve tváři úsměv. Jako by ho vyryl kdosi
do zdi samotky střepem.
Jako když zmlkne hudba a šílenství řekne:
Smím prosit?
Už trochu mimo. A jednou nohou na věčnosti,
zatímco v srdci ticho je. Jak v hrobě.
Ale svět, ten starý pasák kurev, se ještě točí.
Do zblnutí. Než pověsí se na měsíční skobě,
jak trapný kabát z frcu, co se dávno přežil.
Děvka se zasmála. A znělo to jak svist kosy.
Jako kdyby v lukách včerejších někdo paměť žal.
Nemohu uvěřit, že jsem jí tolik věřil.
Ještě ani nestačila dát stehna k sobě po masakrózní noci...
Nemohu uvěřit, že jsem ji miloval.
Však styl má, jak se sluší na luxusní potvoru.
A smysl pro dráma: Semeno všech bankéřů světa
po nohou jí stéká, když se ráno drápe zátky nahoru,
na svůj piedestal. Na očích šátek, lhoucí že je slepá.
V rukou váhy a meč. A kámen v hrudi z mramoru.
Vytisknout