OBSKURANTISMUS:

Monarchistické a čarodějnické divadýlko

1. 5. 2011 / Boris Cvek

Je zajímavé, jak ještě v roce 2011, v době internetu, globalizace a míšení různých kultur, v době relativismu a stále neuvěřitelnějšího vědeckého pokroku, média i lidi zaujmou dvě události, které svým plným významem patří daleko do minulosti: svatba královského prince a blahořečení nějakého člověka.

Jenže dávno pryč jsou aliance oltáře a trůnu. Princ si bere obyčejnou dívku a na svatbu zve "mediální celebrity", jeho moc odvozená z rodového principu je mizivá a naprosto se ztrácí před mocí davů a zejména finanční a průmyslové oligarchie (jako republikán a příznivec buržoazních revolucí mám ale přece jen raději kapitalistickou oligarchii než klasickou monarchii toho typu, jaký představoval např. Ludvík XV.).

Svatba královského prince je zábava pro lid a monarchie je přežitek. V rádiu jsem však cestou v autobuse zaslechl debatu o tom, zda by bylo možné obnovit monarchii u nás a kdo by měl právo na "český trůn".

Také vlastně zábava.

Princip kastovní společnosti, kde aristokracie má jiná práva než běžný občan a kde král drží moc jen proto, že se narodil v dané rodině, nikoho již neděsí - z monarchie zbyla plytká romantika, která ztratila i hrůzu z mesaliance a z davových ikon.

Na druhém konci Evropy, ve Vatikánu, se zas dovršil středověký mechanismus blahořečení muže, z něhož sršelo charisma a pocit výjimečnosti dávno před smrtí a před jakýmkoli oficiálním potvrzením.

Udělal prý zázrak, a proto může být blahořečen.

Jaký to odporný duch čarodějnictví, objektivismu, perfidního dokazování skutečnosti zázraku stále přežívá v křesťanství (christianizace Evropy vlastně nikdy neproběhla, jak je patrné třeba z Erbenových balad)!

Zázrak jako moc něco změnit, co jiní změnit nedokáží, zázrak jako nadpřirozená moc, která dokáže zachránit fyzické zdraví, byť s výjimkou několika zachráněných šťastlivců nechává ostatní trpět až na dno bolesti a zoufalství (oč jsou v tomto smyslu mnohem větším zázrakem antibiotika, která zachránila život milionům lidí).

A tak v bláhové marnosti světské slávy svědčí v roce 2011 jakási žena o tom, že ji zázračně uzdravil zesnulý papež z její Parkinsonovy nemoci (přičemž lékaři vědí, že každá nemoc se může vytratit sama, spontánně, na základě různých schopností organismu se s ní vyrovnat, a není na tom nic nadpřirozeného), aby tento papež mohl být blahořečený s vatikánským razítkem a pro zadostiučinění davového diváka.

Přitom sám Karol Wojtyla umřel v těžkých bolestech svázán a umučen toutéž Parkinsonovou nemocí, kterou prý vyléčil.

A co ostatní lidé s touto nemocí - pro ty zázraky nejsou? Je-li Karol Wojtyla již v Boží náruči mezi spasenými (a to nezáleží na žádném Vatikánu a jeho razítku), jistě jeho zrak nespočinul na této šáradě, nýbrž na místech, kde se dějí skutečné zázraky lásky, zapomenuté všemi davy - na místech, kde např. nevěřící Samaritán pocítí soucit s ke smrti zbitým pocestným a zachrání ho, na místa, kde otec v slzách čeká na návrat marnotratného syna.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.4. 2011