To není loajalita, to je totální projev arogance, pohrdání a morální debakl

28. 4. 2011 / Jiří Baťa

Zmínil jsem morální rovinu jako hodnotu postojů koaličních poslanců k realitě. Soudný a slušný člověk, v tomto případě poslanec, po zdrcující sprše kritiky opozice na vládnoucí koalici, by se asi propadl hanbou. Ani ne tak sám za sebe (i když je toho všeho součástí), ale za vládu a představitele koaličních politických stran, kteří tento politický marasmus způsobili.

Ovšem tím, že takový člověk vládní koalici "podržel", je spoluviníkem svých představených (skutečně vládnoucích). Takovým lidem (rozuměj koaličním poslancům) je zcela jedno, že v hlasování o nedůvěře vládě nehlasují za nutnou změnu vládnutí ve prospěch občanů, ale že hlasují o důvěře v sebe sama, vůbec neberou na zřetel fakt, že většina občanů nemá v tuto vládu důvěru, že se na ni (a potažmo ostatní koaliční politiky) zlobí, nadávají na ni a to až tak, že jí pohrdají.

Tato vláda se pro občany stala naprosto bezvýznamná a profláknutá svou vlastní neschopností "politicky, rozumně a racionálně" vládnout ve prospěch celé společnosti.

Těmto koaličním poslancům není vůbec trapné rozhodovat o občanech, z nichž většina si jich neváží a to přesto, že jim (nedávno) dali své hlasy s důvěrou, že budou hájit a zastupovat jejich zájmy, pracovat v jejich a celospolečenský prospěch.

Ztráta důvěry, to je totální prohra. Pro ně to je však nic neříkající faktor. To vše svědčí o morální a politické bídě, kdy právě hlasování o důvěře vládě prokázalo tu morální bídu především. Sto čtrnáct poslanců a ani jednomu nepřišlo na rozum, že když ne všechna, tak valná část kritiky ze strany opozice je opodstatněná a relevantní.

Nebo snad i došlo, ale vidina osobního prospěchu je přece jen silnější, než morální a čestný přístup k pravdě, k realitě. Zde nejde o loajalitu, ale již zmíněnou aroganci a pohrdání nad věcmi, které ačkoliv objektivně poškozující většinu občanů a společnost obecně.

Ne, není tragedie, že opozice neprosadila nedůvěru vládě, ale tragedií je, na jaké morální úrovni máme politické představitele a zastupitele. Vezmeme-li v úvahu, jak se pravicoví politici rádi ohání demokracií, Masarykem a jeho: "Pravda zvítězí!", je mi z toho všeho hodně, ale hodně ouvej!

Mám-li být objektivně kritický, pak mohu konstatovat, že máme, co jsme chtěli (rozuměj zastupitele, kterým jsme my, občané,dali ve volbách své hlasy)! Což ovšem neznamená, že se s tím musíme navždy smířit. Že tak nečiníme, dokazují nejen hlasy nás občanů, ale především hlasy a názor opozice, která je svým prostřednictvím předkládá naší "(ne)důvěryhodné" vládě.

Je-li řeč o důvěře stojí za povšimnutí, jak vehementně o svou případnou ztrátu důvěry vládní koalice bojuje. Mohlo by se říci, že je to klad, bojovat o své postavení, ale jak to srovnat se ztrátou důvěry občanů?

Je až s podivem, že se stejnou vervou se vláda nesnaží bojovat o uchování (v lepším případě zpět nabytí) důvěry ze strany občanů! To jen dokazuje, že zájem o občany je jim hodně vzdálen (i když se jimi ohání kde kdo, včetně pana premiéra). O jaké zájmy ve skutečnosti této vládě, potažmo celé pravicové koalici jde, je na nasnadě! K tomu dalších slov netřeba! Snad jen slova básníka: " Přijde den, zúčtujem spolu!"

Vytisknout