Stavební spoření ano nebo ne? Aneb pro koho je výhodné?

29. 4. 2011 / Jiří Baťa

Jenže čas plyne a podmínky i situace státu, potažmo státní kasy, se mění. Nikoliv zásluhou občanů, že by státní kasu právě oni zruinovali, to mají na svědomí jiní "koumáci", ale podmínky se rapidně změnily ve smyslu kapitalizace a liberalizace trhu. Také účelovost vkladů spořených prostředků je více méně zpochybňována, neboť ne všichni klienti své vklady, tedy úspory, investují do bydlení. Procentuální vyjádření ponechme stranou, v daný okamžik to není rozhodující, neboť mnohem závažnější jsou jiné skutečnosti. Mj. že trh s nemovitostmi je přesycen, nabídka značně převyšuje poptávku. Finanční a vnitropolitická krize sehrála podstatnou roli i v oblasti rozvoje a zájmu o bydlení. Životní úroveň občanů klesá.

Původní smysl či záměr stavebního spoření byl již v kostce zmíněn. To bylo ovšem "tenkrát", jsme ale v r. 2011, státní kasa zeje prázdnotou a k tomu všemu ještě podle ministra Kalouska rozhodnutí Ústavního soudu způsobí další díru ve státním měšci o cca 6 miliard korun. To jsou fakta; důvody známe všichni, není nutné se jimi zaobírat. Podívejme se však na stavební spoření z pohledu současnosti. K tomu je však potřeba zmínit několik faktů.

Především, původní myšlenka dostupnosti standardního bydlení byla z větší části naplněna. Kdo chtěl bydlet, nejspíše si již byt koupil, nebo si postavil rodinný domek. Ti co to nestihli, to nebudou stíhat ještě hodně dlouho, neboť půlmilionová armáda nezaměstnaných, desítky tisíc lidí pracujících jako brigádníci, dvě třetiny zaměstnaných občanů nedosahujících svými příjmy ani oněch 24 tisíc korun celostátního průměru měsíčně, ti všichni tvoří ty potenciální potřebné, kteří by eventuálně měli zájem o nové či lepší bydlení. Ale mohou si o tom nechat jenom zdát. Nemají totiž z čeho spořit.

Protože stavební spoření existuje, existují samozřejmě i klienti. Otázkou zůstává, kdo jsou tito klienti, respektive z jaké společenské vrstvy pocházejí. Statistika sice vykazuje přes 4 845 000 aktivních smluv ve fázi spoření, ale už se nezmiňuje o složení klientely z pohledu společenského postavení. Toto číslo je sice relevantní, ale i irelevantní současně, neboť sice udává skutečný fyzický počet smluv, ale protože nevykazuje zmíněné složení, nelze určit, zda je klientela úměrně rozložena ve všech společenských vrstvách. Nelze totiž pochybovat o tom, že i zde se projevuje jistá "vypočítavost" lépe finančně situovaných občanů, kteří si díky svým nadstandardním příjmům mohou dovolit založit i několik takových smluv stavebního spoření. Nelze jim to vytýkat, neboť zákon jim to umožňuje. Jenže tyto skutečnosti výrazně zkreslují význam a postavení stavebního spoření, nemluvě o jeho opodstatněnosti z pohledu výše zmíněného původního smyslu a záměru. Domnívám se proto, že obhajovat existenci tohoto druhu spoření je hodně nemístné. Jednak proto, že převážná většina občanů si spoření nemůže dovolit (a spoření 150 korun měsíčně je úplně, ale úplně k ničemu, za to si nepostaví ani EKO-WC, tj. latrínu), ale také proto, či právě proto, že státní příspěvek, který podle Kalouska ruinuje státní kasu, je přidělován právě těm nejméně potřebným. Jestliže pan Kalousek tak často používá slovo diskriminace (mnohdy zcela neadekvátně, již jsem se o tom zmínil na jiném místě), pak zcela výjimečně musím s Kalouskem souhlasit, že tento způsob spoření, respektive již zmíněný státní příspěvek, se mi jeví jako výrazně diskriminující vůči občanům, daňovým poplatníkům, kteří z tohoto spoření nemají nic (ať už sami stavebně spoří nebo ne), jen povinnost zaplatit výhody (státní příspěvek) těm málo či vůbec ne potřebným.

Stavební spoření se státním příspěvkem je jeden z mnoha druhů či způsobů, jak si lze střádat finanční prostředky pro budoucí upotřebení. Nicméně je to pořád jen jistá forma spoření s  výjimečností státního příspěvku, které žádné jiné spoření nemá. Banky jsou bohaté, řekl bych hodně bohaté, ve srovnání s nimi je stát v pozici popelky, ale žádná banka nedá nikomu žádný bonus ve formě 4 500 korun ročně (později sníženo na 3 000 korun, v návrhu je 2 000 korun) jen za předpokladu, že si klient na účet uložil minimálně 18 000 korun ročně. U stavebního spoření tak státní příspěvek de facto činil 25 % z vkladů. Připomínám ze státního, nezdaněných!

Přesto, že se tyto parametry v poslední době výrazně změnily a státní příspěvek není tak atraktivní jako dříve, mnozí klienti u tohoto spoření zůstanou, ti menší "šetřílkové" nejspíše od něj odstoupí. Ale jak jsem zmínil, klientela se z velké části neskládá z občanů vydělávajících nejobvyklejší příjem (do 15 000 korun), ale z lidí, jejichž příjmy několikanásobně převyšují možnosti těch předchozích. Počet téměř pěti milionů klientů, respektive smluv, dává jistotu, že při odchodu nízkopříjmových klientů bude i nadále dostatečný počet klientů k tomu, aby stavební spoření existovalo i nadále. Tedy potud, pokud tento způsob spoření se státním příspěvkem nebude "z moci úřední" zrušen. Osobně bych byl pro, protože nevidím žádný důvod pást nažrané koně na zelené louce, když ti hladoví spásají trávu v silničním příkopu!

Jinými, více zřetelnými slovy: z tohoto finančního produktu profituje většina (bohatých a tedy nepotřebných) klientů a bankéři. Ti prvně jmenovaní se bez státního příspěvku jistě obejdou a pokud se jim to bude zdát nevýhodné, nechť od tohoto spoření odstoupí. Prospěje to občanům (nebudou přispívat svými daněmi na státní příspěvek) a státní kase, která ačkoliv děravá jak cedník, přece jen pozdrží nemalé výdaje, které nejsou určeny pro sociálně slabé, nemocné, nezaměstnané apod., ale těm, kteří se bez tohoto příspěvku určitě, ale určitě obejdou. A bankéři? Tak ty bych vynechal úplně. Protože od bank člověk může očekávat odměnu za vklady tím, že platí poplatky jako mourovatý. A roční úroky? Ty jsou k smíchu! I když bohužel těmi vysmátými jsou zase jen banky (a jejich úředníci).

Konstatování na závěr: jsem toho názoru, že stavební spoření se státním příspěvkem by se mělo zrušit! Kdo chce spořit, má dostatek možností v klasických bankovních produktech, kdo chce (bezostyšně) na státu vydělávat, má smůlu. Nízkopříjmoví občané na ně nedosáhnou a bohatí je nepotřebují.

Je mi jasné, že můj názor nebude přijat jednoznačně, že budou oponenti, kteří budou naopak tento druh spoření podporovat, s tím se musí počítat. Ale z pohledu spravedlnosti a nediskriminace finančně slabších by to byl krok správným směrem. Jak Kalouska nemusím (a hodně nemusím), tentokrát jsem na jeho straně (a dost mne to štve!).

Vytisknout