O Černobylu očima přímých aktérů II.

29. 4. 2011 / Miroslav Pořízek

L. Kovalevská (novinářka): "Trpívám nespavostí, musím brát prášky. V pátek pětadvacátého jsem zrovna dokončila poému Paganini. Tři měsíce jsem nad ní seděla noc co noc. Tak jsem si vzala svoje prášky pro spaní a usnula jsem jako když mě do vody hodí. Maminka mi ráno říká: Buď se celou noc něco dělo na elektrárně nebo to lítala letadla... Nevěnovala jsem tomu pozornost. Byla sobota a já se chystala na schůzku našeho sdružení Prométheus. Chodili tam i energetici z elektrárny a stavaři. Vyšla jsem z domu (ve městě Pripjati) a všechny ulice jsou mokré a je na nic nějaká bílá pěna. V hrudi mi ošklivě zatrnulo. A lidi se klidně procházejí, všude plno dětí -- však bylo krásně a horko, kdekdo vyjížděl někam k vodě, na ryby, na chatu, hodně lidí se vydalo k umělému jezeru, kde elektrárna bere vodu na chlazení. Uvědomila jsem si, že dcera Jana šla do školy. Zase jsem se rozběhla na náměstí. Reaktor je odtud dobře vidět, takže jsme pozorovali plameny i zřícenou zeď. Plameny šlehaly přímo nad dírou v propadlé střeše. Celý den jsme nic nevěděli, nikdo nikomu nic neoznámil. Prostě hořelo. Ale o nějaké pronikavé radiaci ani slovo."

Evakuace

O možnosti evakuace obyvatel z blízkosti Černobylu se začalo poprvé mluvit v sobotu 26. dubna 1986 až ve večerních hodinách. O den později již slovo evakuace zaznívalo jasněji. Text výzvy obyvatelům Pripjati k evakuaci zněl následovně: "Soudruzi! V souvislosti s havárií jaderné elektrárny v Černobylu je vyhlášena úplná evakuace města. Vezměte si s sebou osobní doklady, nejnutnější věci a podle možnosti zásoby potravin na tři dny. Začátek evakuace ve 14:00." Tato výzva se vysílala celkem čtyřikrát.

L Kovalevská: "Pro děti jsem vzala i teplé oblečení. A dvě tašky jídla. Ledničky jsme měli nabité k prasknutí, však byly svátky na krku a na nákupy padla moje výplata i mámina penze. Všechno jsem odtud vyhrabala a vyházela do popelnice, ledničku jsem vypnula, všechno zavřela -- vodu, elektriku i plyn -- a vzala i posledních padesát rublů, které nám zbyly. Sama jsem si oblékla jen kalhoty a bundu, a to bylo všechno."

Evakuace probíhala plynule a bez větších problémů. Lidé se řídili pokyny rozhlasu, většinou si brali jen nutné věci. Milicionáři sepsali seznam a autobusy je postupně odvážely.

V té době obyvatelé Kyjeva většinou nevěděli co se skutečně stalo v Černobylu. V sobotu v noci však byl pro všechny autobusové garáže vyhlášen poplach a hned v noci vyrazily kolony autobusů směr Pripjať. Nejčastěji šlo o městské a předměstské linkové autobusy. Očitým svědkům se poté mohl naskytnou obraz, kdy kolona sestavená z asi tisíce autobusů ve dvou pruzích dočasně zjednosměrněné silnice odváží obyvatele Pripjati a přilehlých obcí ze zasažené oblasti. Evakuační kolony se ze zasažené oblasti přesunuly západním směrem, především do vesnic Poleského a Ivankovského okresu, které s černobylským okresem přímo sousedí. Samotný černobylský okres byl evakuován až 4. -- 5. května 1986.

A Perkovská (novinářka): "Po uveřejnění jednoho z mých "černobylských" článků v Litgazetě mi redakce poslala jeden dopis adresovaný mně osobně. Tady je: "Píší Vám pracující z města Pripjati (nyní žijeme v Kyjevě). Tento dopis nemíníme jako stížnost, považujeme ho za souhrn faktů, z nich je třeba vyvodit závěry. Uvádíme příklad trestuhodné nezodpovědnosti pripjaťských a kyjevských funkcionářů přímo odpovědných za situaci po havárii. Vrcholem nezodpovědnosti byl především vztah těchto funkcionářů vůči dětem (ve třicetikilometrovém pásmu), kdy se více než den před zahájením evakuace vůbec nic neoznámilo a nebyl vydán pokyn, aby děti nevycházely z domu a nehrály si na ulici..."

Mnozí Pripjaťané také nikdy nezapomenou na poradu, kterou 26. dubna 1986 ráno řídil v Pripjati druhý tajemník kyjevského krajského výboru strany V. Malomuž. Byl to právě on, kdo vydal generální pokyn udělat vše pro to, aby se ve městě zachoval normální životní rytmus, žáci se měli normálně učit, obchody prodávat, všechny svatby plánované na tento den měly bez omezení proběhnout.

První týdny po evakuaci

Po evakuaci zbylo v Pripjati přibližně pět tisíc lidí. Ti zde zůstali, aby zajišťovali všechny nezbytné práce. Jako při každé evakuaci zde zůstali i lidé, kteří město nechtěli z různých důvodů opustit, mezi nimi převládali důchodci. Tito zůstávali ve městě vlastně ilegálně a na vlastní nebezpečí.

Postupně vycházely najevo mnohé přestupky proti organizaci během evakuace, některé přitom byly zcela zásadní, přesto viníci mnohdy svému trestu unikli.

Sofija Fjodorovna Gorská (ředitelka školy č. 5 v Pripjati): "V této zkoušce mnozí učitelé bohužel neobstáli. Už při evakuaci někteří z nich opustili své třídy, opustili děti. Tito uprchlíci později svůj čin vysvětlovali malými zkušenostmi a nedostatkem informací pro podobné extrémní situace. Když pak v televizi slyšeli, že se všechno dostává do normálních kolejí, zase se vynořili. Mezi těmi co neobstáli byla i řada "uvědomělých". Ti, co na schůzích obvykle nejvíce řečnili, teď zmizeli mezi prvními."

23. července 1986 dosedl na letiště v Kyjevě bílý boeing -- 727 s vlajkou USA. Na palubě letadla byl téměř devadesátiletý Armand Hammer, obchodník a původní profesí lékař, a také Robert Gale s manželkou a třemi dětmi. Robert Gale byl v té době profesorem Kalifornské univerzity a předsedou Mezinárodní asociace pro transplantace kostní dřeně. Oba muži se živě zajímali především o nemocné, kteří byli zasaženi při havárii elektrárny. Hammer a Gale si také prohlédli z letadla samotnou elektrárnu.

"Jsem především lékař a proto si velmi dobře uvědomuji, jaké mohou být následky takové havárie. Proto jsem považoval za nutné nabídnout pomocnou ruku. Kdekdo ve světě si myslí, že Kyjev se úplně vylidnil a děti jsou stoprocentně evakuovány. Proto je jeden z důvodů, proč jsem rodinu vzal, přání zdůraznit, že máte situaci pevně pod kontrolou a že nemocní dostali všechno, co potřebovali. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že mé rodině v Kyjevě naprosto nic nehrozí. Rozhodně bych sem děti nevezl, kdybych měl podezření na sebemenší potenciální ohrožení. Mám pocit, že takovému gestu lidé porozumí mnohem snáz, než desítkám kvalifikovaných lékařských dobrozdání a komplikovaných důkazů", uvedl doktor Gale během svého pobytu v Kyjevě.

Černobylské memento

V. S. Gubarev (spisovatel a novinář): " Vše co se odehrávalo v Černobylu a kolem něj je pro mě nesmírně trpké. Domnívám se, že co do významu je to v našich dějinách třetí největší událost. První v řadě je tatarsko -- mongolské jho. Ochránili jsme celou Evropu před barbarským vpádem kočovných hord. Druhou událostí tohoto druhu byla fašistická expanze, před níž jsme Evropu uchránili také my. A teď jsme klidnou budoucnost lidstva opět zajistili my a opět jsme zaplatili strašlivou cenu. A budoucnost civilizace bez jaderné energie je zkrátka nemyslitelná. Proto musíme mít na mysli neustále černobylskou lekci. Před Černobylem jsme k této problematice přistupovali příliš bezstarostně."

Robert Gale (lékař): "Černobyl nám udělil řadu lekcí. Jedna z nich nám říká, že se koexistenci s atomovou energií musíme naučit. Jiné východisko nemáme. Žijeme v jaderné době a musíme s ní udržovat dobré vztahy. Proto je tak nezbytný vysoký stupeň odpovědnosti, přesnosti a opatrnosti při využívání atomové energie. Kdybychom chtěli důkladně analyzovat všechny nehody tohoto typu na území USA a SSSR, zjistili bychom, že jejich skutečným viníkem není jaderná energie, ale chyby člověka."

I dnes s odstupem takřka čtvrtstoletí znějí tato slova aktuálně a velmi naléhavě. V dnešním nestabilním světě si opravdu nemůžeme být jisti, zda nás nějaký nový, další Černobyl nečeká a to s ještě ničivějšími následky.

P.S: V době, kdy došlo k havárii v Černobylu jsem chodil do první třídy základní školy na jednom sídlišti v Třebíči. Tedy města, které mělo ve svém těsném sousedství (vzdálenost asi 25 kilometrů) částečně již v provozu (rok 1986), částečně teprve budovanou jadernou elektrárnu Dukovany. Pamatuji si dodnes, že jsem v době po Černobylu často na ulici slyšel hovory ve stylu " tak prý to tam na té Ukrajině bouchlo už podruhé" nebo "radioaktivita se nám možná vyhne" atd. Svědčilo to o tom, že lidé tehdy u nás žádné objektivní informace od našich orgánů nejspíše neměli. Na druhou stranu si rovněž pamatuji, že ve druhé polovině 80. let se v Třebíči běžně a bez problémů dalo naladit vysílání rakouské televize. Informace o Černobylu tak lidé mohli čerpat například z tohoto zahraničního zdroje.

Vytisknout