Monitor Jana Paula:

Nietzsche: Bůh je mrtev! Bůh: Nietzsche je mrtev! Možná by si měl dnešní umělec přestat myslet, že je umělec

25. 10. 2010 / Jan Paul

Jenomže jak je dnes reflektován život člověka? Striktně individualizovaně. Co život, to jiný komorní příběh, a přesto jedno veliké téma. Dnešní média a umění na soukromí člověka ale parazitují, jeho nejintimnější sféry bagatelizují na pikantní story, člověk nebyl nikdy tak sprostě odhalen, a přesto všichni víme, že to není úplné, dostačující, že to není o člověku všechno. Jak je možné, že současné umění svými současnými prostředky sekunduje této povrchnosti? Tu intelektuálně rafinovaně, tu esteticky hloupě přímočaře? Jde o byznys?

Jiří David rozdělil dnešní umění do dvou šuplíků, oba zdá se zejí prázdnotou. Mezi intelektuálně konceptuální spekulací a establishmentovým estetizmem není velký rozdíl. Nezapomněl Jiří David tak trochu třeba na tvůrce typu Adrieny Šimotové, či sester Válových? Kam je přiřadit? U nich zřejmě bude platit, že autentičnost jejich umění je rovna svědomí tvůrce, a není jen hrou na svědectví. A také to, že jejich umění má dost odvahy, aby dělalo to, co dělat může, přestože nemá jistotu, že v okamžiku činu nemusí být pravda na jejich straně.

A to je právě to, co Jiří David jinak ve svém výtečném, byť lehce paušálním (zobecnění vždy hrozí paušalizováním) textu opomenul. Zabývá se dvěma krajními extrémy brakového umění, dvojí prázdnotou, odlišně formálně projevenou. Ti první spekulativně sledují všechno, nic jim neunikne, citují kdejakou hloupost, okomentují kdejaký nesmysl, snaží se jít s dobou, být "političtí", ti druzí stejně spekulativně estetizují své iluze, tiše onanují idealistický sen o neexistujícím člověku, jenomže jejich estetický formalismus je přepočtený na peníze.

Kdo jsi, zeptal se Abrahám, když spatřil Boha, a ten mu odpověděl: Jsem ten, který jsem! V čem spočívá autentičnost, či důvěryhodnost Boha, který se označil tak nedostatečně, a přesto výstižně? Soudím, že pouze v intenzitě víry, nikoliv v exaktním důkazu (dokazujeme koneckonců stále jen naši nedostatečnost poznání), ale prožitkem. Jiří David se ptá, můžeme něco definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic? Co věděl Abrahám rozumově o Bohu? Vůbec nic, a přesto se setkal právě s ním. Má odpověď zní: ano, můžeme.

V případě Abraháma máme jen jedno svědectví, Bibli, ale cožpak celá historie umění, na kterém to naše současné, ať chceme nebo nechceme, stojí, není nic jiného než nekonečná řada autentických tvořivých činů, svědčících exaktně nepřesvědčivě o našem životě? Vždyť umělec nikdy nemůže vypovědět o člověku všechno, přestože se o to celý život snaží. Stále dokola musí slézat stejnou horu, aby jen občas dosáhl vrcholu, na který bezmocně hledí. Vždy bude ve své snaze stát opodál, opuštěný múzou před pravdivostí života.

Prožitek a pravdivost, jak obé změřit a zhodnotit? Stál jsem nekonečně dlouho před Caravaggiovou Madonou z Loreta, a stále jsem si kladl jedinou otázku, proč mě ta svůdná a současně cudná žena přitahuje, čím mě poutá, co skryl její tvůrce v tak prostém obyčejném díle, které mě fascinuje svojí velikostí? Nebyl to jenom magický šerosvit, ani tajemnost ukrývající za obyčejností a prostotou zbožnost, ten obraz je stejně krásný, jako například ukřižování sv. Petra, a krása nejen Caravaggiových obrazů je krása prožitku malby.

Tato krása nemá nic společného s krasouměním, s estétstvím, s konceptuální spekulací, s prvoplánovou líbivostí, tato krása je sama pravdou, pravdou Caravaggiova umění a jeho umění je pravdivé v kráse, kterou vyzařuje, a s kterou si podmaňuje svého diváka. Bouřlivák Caravaggio nám odhaluje citlivou duši, odhaluje ji už několik století, a tisíce lidí putuje za jeho dílem, avšak co zbude budoucím generacím po našem umění? Pocit marnosti. Rozpitvali jsme senzacechtivě kde co, a co jsme objevili? Jen svoji hloupost, malost a prázdnotu.

Také já stejně jako Jirka David se dopustím paušalizování, když řeknu, že současné umění je prodejná děvka, jedno v kterém šuplíku se ukrývá. Současné umění je bulvárně explicitní, křičí, haleká, prstem ukazuje: toto je současný člověk! Takhle vypadá, takto se chová, myslí, jedná, a nosí bleděmodré trenýrky! Toto jsou lidské zvratky, toto zase lidské výkaly, tady se krev člověka spojuje s jeho močí, vše umně pospojováno ve jménu pravdivého vyjádření obrazu současného člověka, a štědře podporováno všemožnými granty a uměnoznalci.

Jenomže náš divák zívá nudou, unaven přemírou stejnosti, a pranic nechápe, co jsme to vlastně chtěli o člověku říci. Jenom to jak je slabý, ustrašený, a zranitelný? Kde je v našem umění jeho druhá tvář? Prožíváme kocovinu z postmoderny, a vystřízlivění z moderny. Od jejího zrodu možná uběhl příliš krátký čas na to, aby byla odpovídajícím způsobem zhodnocena. První postmoderní obraz v Československu namaloval na Akademii výtvarných umění v roce 1982 Petr Vaněček v našem atelieru, dnes téměř zapomenutý umělec a bývalý spolužák. Duch sečtělý, citlivý, empatický, možná příliš citlivý na to, aby se zařadil.

Myslím že nastal čas, abychom zase začali věřit, že ještě vzniká a vznikne umění, které má v tomto světě své místo. Že vzniká v ústraní hlučného světa z přesycenosti všeho, a z vyčerpanosti všech (se prosadit, předhonit) umění s tajemstvím, umění krásné v síle autorova prožitku, byť dnes třeba netrendy, nedostatečně reflektované odbornou veřejností. Možná vzniká neslyšně, nabývá dech, a vrací se zpět k ověřeným hodnotám, které už co skoro pohřbila postmoderna, která popřela všechno, i sama sebe. Co z toho všeho zbylo?

Možná by si měl dnešní umělec přestat myslet, že je umělec. Bůh je mrtev, vzkázal nám kdysi Nietzsche, a Bůh mu prostřednictvím anonymního sprejera odpověděl:: Nietzsche je mrtev! Současnému umění a současným umělcům by neškodilo více pokory. Osobně věřím v takový jazyk umění, které nelze ve své ryzí podstatě aplikovat na žádné jiné umění, neboť umění je jenom jedno, a cokoliv říká, pak s oporou v sobě samém, ve své síle, a to lze pochopit, a proto bude existovat. Nejsme jen plni iluzí, svět není jenom hnusný, jednobarevný...atd.

Vytisknout