Hazard, sport a zimní olympijské hry

19. 1. 2010 / Jiří Baťa

Pozoruhodný a k zamyšlení je však jeho názor, že poslanci, kteří jsou proti regulaci hazardu, lobbují pro něj, nebo v lepším případě váhají, se ohražují obavami, že regulace hazardu ovlivní financování sportu. Nakolik jsou tyto obavy relevantní, těžko říci Je však nepochybné, že alespoň z dosavadních poznatků nebylo zaznamenáno, že by náš sport, především vrcholový, ale i ten standardní, nějak zvlášť pociťoval dopady krize, která má jinde ne malý (někde i katastrofální) dopad na ostatní oblasti lidské činnosti ve společnosti. Že by právě v důsledku dobrých "hospodářských výsledků" hazardu? V žádném případě nemám nic proti sportu jako takovému, kromě privilegizace některých druhů sportu na obrazovkách českých TV, to sem ale nepatří. Jakkoliv celá ekonomika na tom není dobře, spíše je na tom bídně, sport se zatím jeví touto krizí nezasažený. Je to tedy tím, že do něj v milionech "investuje" SAZKA, která je v poslední době také v hledáčku jisté kritiky?

Je-li tomu tak, pak se sportu daří díky sázkařům (a potažmo hazardu), kteří v naději na své vlastní obohacení dávají šance sportu. Chtělo by se říci, že je to dobře, ale zas tak prosté to není. Pan Svoboda má jistě i pravdu v tom, že sázení, či i jiný způsob takové činnosti obecně je hazard, který má velmi vážné dopady do společnosti, vede k patologickému hráčství a tím i devastaci lidských osudů a mezilidských vztahů. Ruku v ruce s touto činností jde rovněž kriminalita a korupce, o tom není pochyb. Bylo by proto farizejské si myslet, nebo dokonce tvrdit, že současný stav je normální a není třeba na něm nic měnit. Takový názor mohou mít především majitelé, provozovatelé a lobbyisté, protože z toho mají užitek (zisk) ne zrovna malý. Jenže záměr není v likvidaci hazardu jako takového, ale jeho regulace, jisté omezení a usměrnění pomocí zákonných norem, zvláště v oblasti toku odvodů, neboť dosud jen ti zasvěcení vědí, kam či na jakou "bohulibou" činnost jsou peníze odváděny.

Ale ještě několik slov ke sportu. Celá společnost je zmítána finanční a ekonomickou krizí. Opatření, která se v rámci úspor navrhují, ale i ta, která se realizují, jsou svým způsobem pro společnost na hranici únosnosti, mnohdy i více (omezování MHD, snižování sociálních a jiných dávek, zvyšování odvodů, daní, poplatků atd.). Na druhé straně a podotýkám nemám v úmyslu bagatelizovat význam sportu, se do sportu lijí miliony, ne-li miliardy (viz MS v Liberci). Na blížící se zimní olympiádu v kanadském Vancouveru se připravuje jedna z největších výprav sportovců, což předpokládá značné finanční prostředky na zajištění jejich účasti, pobytu atd. Jsem rád, že je mezi nimi i několik vyložených favoritů, kteří mají reálnou šanci k získání některých z medailí, nicméně výprava čítá i sportovce, kteří tu šanci mají jen minimální, resp. vůbec žádnou. Coubertenovo: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!" je sice vysoce lidsky humánní, leč při nejvyšší míře pochopení pro účast na takovém klání by mělo být přehlíženo i k finančním a materiálním možnostem státu, který reprezentují. Za normálních okolností bych přál každému sportovci (nejen v případě ZOH) aby, jestli na to má, se takových soutěží zúčastnil.

Jenže dnešní situace tomu příliš nepřeje, není taková, že nějaký ten milion, vynaložený na sportovce, kteří se de facto "jen zúčastní" má své opodstatnění. Vezmu-li to z pohledu mých osobních zkušeností, pak jsem v jinošských letech chtěl studovat výtvarnou akademii. Že jsem k tomu měl předpoklady jsem věděl nejen já, ale i rodičové, včetně pedagogů. A přesto jsem studia neabsolvoval. Z jednoduchého důvodu: rodiče na to neměli peníze. Nebyla to žádná tragedie, ale můj sen a přání se nesplnili. Stejně by se mělo postupovat i v případě rozhodování, kolik je možné na účast sportovců investovat či vynaložit, je-li jinak státní kasa "prázdná".

Někdo bude oponovat, že na nákladech pro výpravu sportovců se podílejí i sponzoři atd. Nevím sice v jaké míře, připustím však, že je to možné, nicméně je to stále jen o "podílení se" na nákladech. Pokud by náklady na výpravu sportovců byly plně pokryty sponzorskými penězi, nechť jede na olympiádu každý, kdo se na to cítí (pokud mu to sponzor zaplatí). Taková situace ovšem není a státní rozpočet není v situaci, kdy nějaký ten milion sem, milion tam nebude jinde chybět. Nejen že bude, on už chybí a ne v jednom případě.

Takové jednání je příkladem přístupu lidí, kteří rozhodují o našich penězích, penězích daňových poplatníků. Je totiž vůbec nezajímá, zda na takové či podobné akce je dostatek peněz, či lépe řečeno je nezajímá, kolik co bude stát (dálnice). Jsou si jisti, že na to stát buďto má a když ne, tak se prostě půjde do dluhu. Vždyť oni za to odpovědni nejsou, oni ten dluh platit nebudou. Od toho tady jsou zase občané, kteří si utáhnou opasek, odtrhnou si "od huby", zatím co tito tak "přejní" lidé si mnou ruce, že se dílo podařilo a oni z toho taky nějaký ten "drobek " sesbírali.

Jisté je, že účast českých sportovců na ZOH bude naší sportovní veřejností velmi pozorně sledována. Budou se jistě těšit na úspěchy Bauera, Sáblíkové, Krause, Hájka a snad i Sudové a dalších, ale jistě ne s nadšením přijmou porážky ostatních zvláště, pokud skončí hluboko v poli poražených. Pak si jistě (a oprávněně) ne jednomu člověku namane otázka, zda jejich účast (a prostředky na ně vynaložené) byla dobrá volba. Bude to mrzet nejen sportovce samotné, ale i ty , kteří se na jejich neúspěch dívali s konstatováním, že "škoda těch peněz..." Nebude to konstatování ze závisti, ale z toho, že někteří sami na sobě cítí dopad krize až tak, že v případě neúspěchu některého z našich sportovců jim to přijde nejen líto, ale i jako opravdu zbytečně vyhozené peníze, protože jim (že třeba zrovna nemají práci) se peněz nedostává..

Myslím si proto, že ačkoliv takové klání se nekoná každý rok, že se sportovci zodpovědně připravují na účast neznamená, že by se neměla brát v úvahu jistá pravděpodobnost či předpoklad umístění a úspěšnosti s vědomím, že náklady na výpravu sportovců jsou enormní a jistota úspěchů je jen předpoklad bez záruky, že všechno dopadne, jak se očekává. A s ohledem na finanční možnosti státu by se nic nestalo, kdyby se her někteří nezúčastnili z důvodů jak malé pravděpodobnosti na úspěch, tak i z prostého důvodu : stát na to prostě nemá. Bylo by to pro ně kruté konstatování, ale pravdivé a upřímné. Je totiž v našem státě mnoho jiných věcí a záležitostí a možná životně důležitějších, které se v důsledku nedostatku financí musí odložit, omezit, ne-li zrušit (např. výstavba dálnic, soc.dávky, rozpočty obcí, měst atd.) Pro sportovce by to znamenalo jen posun o 4 roky, ale třeba i větší naději na lepší úspěch. V naději, že za ty další 4 roky již bude lépe a že pak i pro ně zase bude větší šance. Našim sportovcům se tedy dává velká možnost ukázat, co je na tomto konstatování pravda.

Závěrem přeji všem olympionikům v jejich účasti na ZOH hodně úspěchů a neúspěchů aby bylo co nejméně a když už, tak aby byly co nejméně bolestivé a mrzuté.

Vytisknout