Snad, i když vyučoval hudební výchovu, byl natolik hluchý, že neslyšel ani zvonění konce hodiny. Ale, co se šustlo ve třídě, to vnímal až zatraceně dobře. Obzvlášť nudící se žactvo, si dobře prožvýkanou papírovou kuličku v puse, vložili do vykuchané verzatilky a přesně mířenou střelou mu dali ťafku rovnou za ucho. Jak to bylo ze zadu, odborně odhadl, kdo to byl, smyčec na vteřinku opustil struny a pachatel, ještě přesněji to trhl za ucho. A hrál dál. Do žákovské knížky dotyčný dostal poznámku: "Střílí bílé kuličky, z ocelové trubičky!"

Tento profesor si obvzláště potrpěl na zprávy rodičům v nové zavedené žákovské knížce. Jinak vedla ruštinářka Nedveděvová, pro svou šifonérovou postavu přezdívaná "mašina". Sice ruská emigrantka, když nesouhlasila s Velkou říjnovou revolucí ve své vlasti, ale mnou nenáviděná, protože do kolonky jednocentimetrové mně psala zuřivě třícentimetrové kule. S pastelkami a s papírem jsem se narodil a se zmizíkem, žiletkou a gumou jsem se brzy naučil pracovat, ale tak obrovskou kuli předělat na tři mínus, byl vždycky problém. Ona si toho ta potvora byla snad vědomá. Otec její a mé dílo v žákovské knížce přehlédl okem gentlemana a ještě větším podpisem kvitoval.

"Pecka", když už nemohl pořádně známkovat, tak se vyblbl se svým smyčcem. Procházel uličkou, hrál na housle a my falešně zpívali. Když už ta faleš byla do nebe volající, opět na vteřinku smyčec opustil struny a přesným zásahem za ucho si nás každého postupně ladil.

Ještě neměl každý plnící pero a propisovačka byla vynalezena maďarským kutilem až později. Převážně se špička pera ještě namáčela do inkoustu. Čtvereček papíru s napsaným tahákem se složil do formy větrníčku. S ještě dobrými zuby stisknutá špička praskla a do ní se dál papírek. Ten letěl přes celou třídu do uličky k adresátovi. Jednou to vzal nešťastně obloukem a přistál u nohou profesora matematiky. Žáček to schytal poeticky do žákovské knížky: "Házel špičku přes uličku."

A na konec ta nejhezčí poznámka z žákovské knížky, co by mohlo sedět i na moje psaní: "Říkal, že říkal a potom říkal, že neříkal."

Curriculum vitae

Žabinský vzduch jsem poprvé vdechl v létě roku 1943 plácnutím po prdelce doktorem sanatoria pana Šilhána. Jeho brácha řezník mamimkám dodával maso, salámy asi nesměly. Poslední dva roky války jsem bojoval na venkově s naukou chůze a žvatlání. To druhé mne šlo prý lépe, než chůze. Osamělý dům u fotbalového hřiště S. K. Žabovřesky, kde jsem vyrůstal, se hodil osvoboditelům k obývání. Že si myli hubu v záchodové míse jim nikterak nevadilo.

Školku jsem absolvoval vedle hotelu Kozák. První tři školní roky jsem seděl ve škamně "myšárny" u dolní kapličky, již dávno zbořené. Obecnou jsem dodělával na Šeránkové ulici. Poslední tři roky povinné školní docházky jsem chodil přes Vilzoňák na Sirotkovu ulici.

Ze Žabin jsem se na čtyři roky ztratil v městě Brně na Škole uměleckých řemesel na Husové ulici pod Špilberkem.

Po dvouleté "švejkárně" jsem se usadil opět v Žabinách ve stodole za domem na Horové ulici jako samostatný výtvarník. Tam jsem pracoval do roku 1968. Z dovolené ve Švýcarsku jsem se již nevrátil, na bratrskou pomoc jsem prostě nebyl zvědavý.

Bez mála dvaatřicet roku jsem měl vlastní tiskárnu v Curychu, kde jsem tiskl mimo jiné i české knihy, kalendáře a časopisy. Časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku Zpravodaj jsem tiskl 16 roku. Letos vychází 39. ročník.

Uzavřením tiskárny jsem na zaslouženém odpočinku, jak pro koho. Hlava, nezatížená pracovními starostmi, má dost místa i na vzpomínání, které píši pro náš časopis do rubriky Čtení pro volné chvíle. Čtenáři jsou mi nakloněni, protože to není politika, nebo jen okrajově. Své článečky doplňuji kresbami nebo fóry svého přítele Pavla Kantorka. S ním jsem přivedl na svět deset knížek kresleného humoru a po třicet roků kalendáře.