Český zákon o veřejných zakázkách, který byl začátkem tohoto roku podepsán prezidentem republiky, nevzbuzuje pochybnosti pouze z hlediska koncesí a výjimky, stanovené pro zadávání zakázek podle akreditovaných postupů programů pomoci Evropských společenství (viz např. Ekonom, č. 8/2004). Uvedené aspekty patří mezi ty, které zpochybňují slučitelnost českého zákona s právem ES a ke kterým má v současné době Evropská komise zásadní výhrady. Otázky, které bychom si však v souvislosti i se zákonem o veřejných zakázkách měli položit, znějí: Odráží zákon v rámci převzatých právních norem ES naše národní zájmy? Nebo jsme tyto zájmy potlačili ve snaze být více než slučitelní s evropskými směrnicemi? Využili jsme ve prospěch českých zájmů skutečně všech možností, které poskytuje evropská legislativa?

Jedním z příkladů (a doufám, že jediným) je tzv. národní zacházení, upravené naším zákonem velmi široce. Podle zákona budou stejně posuzovány nabídky všech uchazečů bez rozdílu, to znamená, že nabídky z členských států EU (a tudíž ani z ČR) nebudou posuzovány příznivěji než nabídky od uchazečů z jiných zemí a že Česká republika nemůže poskytnout jakékoli zvýhodnění ani členům některých mezinárodních organizací a dohod.

Takto implementovaný rozsah národního zacházení je docela určitě v souladu s evropskými směrnicemi a proto nemůže být předmětem výhrad Evropské komise. Avšak harmonizace v tomto případě neznamená, že směrnice ES skutečně předepisuje národní zacházení v takovémto bezbřehém rozsahu. Naopak, evropské směrnice dávají všem členům EU možnost svůj trh s veřejnými zakázkami mírně přivřít a upřednostnit nabídky ze zemí budoucí pětadvacítky. Konkrétně směrnice ES 1993L0038 ve svém článku 36 připouští možnost odmítnout nabídku na veřejnou zakázku, pokud výrobky s původem ve třetích zemích (mimo EU) přesahují 50 % celkové hodnoty výrobků v zakázce. Toto ustanovení se vztahuje na zakázky obsahující výrobky ze třetích zemí, se kterými EU neuzavřela mnohostranně nebo bilaterálně dohodu zajišťující srovnatelný a efektivní přístup pro subjekty z EU na trhy těchto třetích zemí.

Stejně jako směrnice pouze zakládá možnost odmítnutí určitých zakázek, která může nebo nemusí být využita, i implementace této směrnice v omezení národního zacházení je pouze možností, kterou členské státy EU mohou nebo nemusí využít. Podstatné je plné otevření trhu pro členské země EU bez národních preferencí, co je nad to, tedy liberálnější v rozšíření národního zacházení, není se směrnicí neslučitelné. Proto také úředníci Evropské komise v diskusi k tomuto tématu vysvětlují, že neexistuje nástroj, jak přinutit členy EU k ochraně svých národních zájmů.

Uvedená možnost přivření trhu má význam z několika pohledů. Jedním z nich je možnost upřednostnit při zadání veřejné zakázky všechny subjekty, které zdroje pro nabídku na veřejnou zakázku nacházejí ve státech EU, tedy možnost upřednostnit i dodávky českých produktů za podmínky, že se do soutěže nepřihlásí nikdo z členských zemí EU nebo nikdo, kdo by mezi své zdroje zahrnul převážně dodávky ze států EU. Možná, že tato úvaha zahrne v praxi pouze nevýznamné procento veřejných zakázek, avšak vzhledem k velikosti daného trhu a k výhodám, které získání veřejné zakázky představuje, může i takovýto detail udržet v budoucnu nad vodou některou z českých firem.

Dalším pohledem, který je významný z hlediska expanze českých firem na zahraniční trhy s veřejnými a vládními zakázkami, je výjimka z odmítnutí zakázky pro členy mezinárodních organizací a dohod, kterým tak je poskytováno při splnění určitých podmínek lepší zacházení, než které mají subjekty z ostatních zemí mimo EU. Možnost získat stejné výhody, které mají členské země EU, je motivací pro obchodní partnery k poskytnutí srovnatelných výhod z jejich strany. Pokud však ČR dopředu zcela otevírá svůj trh s veřejnými zakázkami všem bez rozdílu, proč by partneři měli poskytnout protihodnotu v podobě otevření trhu svého?

Tato úvaha má svůj konkrétní odraz na příkladu přístupu ČR k dohodě Světové obchodní organizace o vládních zakázkách (Government Procurement Agreement, GPA). Tato dohoda patří mezi tzv. plurilaterální dohody, tj. byla při vzniku WTO podepsána pouze některými členy se záměrem, že k nim budou postupně přistupovat další členské státy WTO. Velmi zjednodušeně řečeno, podstata dohody spočívá v tom, že si její členové vzájemně poskytují přístup na trh vládními zakázkami, který je pro subjekty z ostatních zemí uzavřen. Česká republika členem doposud není, Evropská unie ano. Vzhledem k tomu, že dohoda a členství v ní podléhá společné obchodní politice EU, ČR a všechny přistupující státy se z důvodu převzetí této politiky musí stát členy GPA.

Zdálo by logické, že v případě rozšíření jednoho z členů GPA, tedy Evropské unie, se automaticky stanou členy také všechny státy, o které se stávající člen rozšířil. Tento předpoklad také obhajuje Evropská komise, která ho opírá o povinnou harmonizaci evropské legislativy a o včasné sestavení seznamů zadavatelů ze strany desítky. Z počátečních jednání, která jsou k tomuto tématu vedena Evropskou komisí s ostatními členy dohody prozatím vyplývá, že pro řadu členů GPA tato pozice nepředstavuje žádný problém, i když si v záloze ponechávají rezervu bližšího prostudování nabídky zemí přistupujících do EU v oblasti veřejných zakázek. Ovšem takto hladce tento předpoklad neprochází na americké straně. USA rozhodně vyjádřily výhrady k jakémukoli automatickému otevírání amerických trhů s vládními zakázkami pro desítku zemí přistupujících k EU, pro které v současné chvíli platí tzv. Buy American Act, tj. povinnost upřednostňovat výběr amerických zdrojů. GPA samotná totiž neobsahuje žádné ustanovení, o které by bylo možno automatické rozšíření členství opřít. S USA, a možná i s dalšími členy GPA, bude muset tedy Evropská komise vyjednávat a dosáhnout reciprocity v přístupu na trh vládními zakázkami a stejného zacházení pro všech 25 členů EU z americké strany.

Na jakém základě bude Evropská komise negociovat otevření amerických trhů s konkrétními dopady pro Českou republiku? Pokud Česká republika bude poskytovat v souladu s novým zákonem stejné národní zacházení pro všechny partnery bez rozdílu, nemůže evidentně nabídnou nic výhodnějšího pro partnery z GPA. Bylo by sice teoreticky možné otevřenější přístup pro členy GPA zajistit rozšířením seznamu zadavatelů oproti zákonu, tj. v praxi snížením úrovně subjektů, na kterou se zákon vztahuje, nebo snížením limitů pro zakázky, avšak tento led je skutečně velmi tenký a v praxi nepřijatelný. Pokud by široké národní zacházení zakotvily ve své legislativě i další země přistupující do EU, byla by vyjednávací pozice EK vůči USA velmi ztížena. V konečných důsledcích by mohlo dojít k nevyvážené situaci, kdy od 1. května 2004 budou české subjekty odříznuty od amerického trhu vládních zakázek, ačkoli ČR bude muset připustit zcela neomezený pohyb subjektů amerických na svém trhu veřejných zakázek. Do podobných problémů se může dostat ČR i při přebírání závazků z bilaterálních dohod o vládních zakázkách mezi EU a třetími zeměmi a při sjednávání dohod nových.

Z uvedených důvodů se domnívám, že je nutno se v souvislosti se zřejmě nevyhnutelnou novelizací zákona o veřejných zakázkách také zamyslet nad tím, zda ČR skutečně využila všech možností k ochraně zájmů svých subjektů ve veřejných zakázkách na domácím i zahraničních trzích a k přípravě optimální pozice pro Evropskou komisi, která v rámci společné obchodní politiky bude hájit také expanzivní české zájmy. Na nápravu je ještě čas, i když do 1. května 2004 uběhne zřejmě rychleji, než bychom si v napravovaných oblastech přáli.