K té první otázce jen jednu myšlenku. Jelikož se jednalo o referendum, tak o "úspěchu či neúspěchu" eura rozhodovali v drtivé většině lidé, kteří nemohli objektivně přínosy eura zhodnotit. Takže referendum bylo spíše o subjektivním pocitu, zda chci mít národní měnu, stejně tak jako se rozhodují běžní Švédové, že chtějí krále a že si koupí švédské auto, přesto že je nejdražší mezi srovnatelnou konkurencí.

Abychom mohli posoudit ekonomické úspěchy zemí, které si ponechaly vlastní národní měnu a tedy i vlastní měnovou politiku, můžeme samozřejmě použít jako argument dvě v současnosti (ještě) relativně úspěšné země jako Švédsko nebo Velkou Británii. To však nejsou jediné evoropské země s vlastní měnou a měnovou politikou. Podívejme se tedy, jak si vedou ty ostatní.

Dánsko mělo v uplynulých čtyřech čtvrtletích (3.Q 2002 až 2.Q 2003) následující čtvrtletní tempa růstu v %: -0,5; 0,0; 0,4; -0,5

Norsko: -1,5; -0,2; -0,2; -0,1

Švýcarsko: 0,3; -0,2; -1,1; 0,0

Pro srovnání Německo jako jedna z nejvíce globální recesí postižených zemí měla tyto tempa růstu: 0,1; 0,0; -0,2; -0,1

V eurozóně jsou samozřejmě i země s ještě horším vývojem, jako Portugalsko a Holandsko, ale i s mnohem lepším vývojem jako Španělsko a Řecko, a dokonce i se Švédskem porovnatelné Finsko.

(Další údaje lze dohledat na stránkách Eurostatu ZDE)

Jak tyto údaje korespondují se závěry pana Stiglitze ohledně vhodnosti či nevhodnosti vlastní měnové politiky? Toť otázka, zvláště když si uvědomíme, že jak Švédsko, tak Dánsko více méně kopírovaly měnovou politiku ECB (jak úrokovými diferenciály, tak směnným kurzem). Pouze Velká Británie dokázala mírně znehodnotit libru vůči euru a zabránit tak příliš silnému zhodnocení libry vůči dolaru.

Při troše snahy o objektivitu lze souhlasit, že ECB je zaměřena na cenovou stabilitu snad až příliš úzkostlivě a vychází z (ne příliš přesvědčivě prokázaného) předpokladu, že cenová stabilita (na takto nízké úrovni) je zárukou dlouhodobého růstu. Naopak americký Fed sleduje spíše hospodářský růst a je smířen s mnohem vyšší inflací, než ECB. To jsou však politické otázky, které bezprostředně nesouvisí s tím, zda se měnová politika provádí v zemích eurozóny jednotlivě nebo společně. Stejně tak nelze podle "síly" eura soudit na jeho úspěšnost nebo neúspěšnost. V současnosti se obecně má za to, že euro muselo posílit aby zmírnilo vnější nerovnováhu (obchodní bilance) americké ekonomiky (někteří hovoří o globální nerovnováze). Při zoufalé snaze japonské centrální banky a centrálních bank ostatních asijských zemí včetně Číny zabránit posilování jejich národních měn je však euro na narovnání této globální nerovnováhy samo. A nižším růstem spojeným se silným eurem vůči prakticky všem ostatním měnám na to samozřejmě doplácí.

Takže se domnívám, že je předčasné dělat zdrcující závěry ohledně životnosti eura (a podporovat je zoufalými argumenty) v době, kdy euro ještě nedostalo dostatečnou příležitost sladit hospodářské cykly jednotlivých zemí, kdy většina evropských zemí prochází nutnou restrukturalizací vládních výdajů a fiskální politika tak nemůže působit dostatečně proticyklicky a kdy stále přetrvávají značné rozdíly v ekonomické výkonnosti jednotlivých zemí. Uvádí se i argument, že Německo se stále ještě nevyrovnalo s náklady sjednocení a dopady se pak šíří i na jeho obchodní partnery.

Na druhé straně lze pochopit odpůrce eura (zejména americké), neboť americký dolar jako jediná celosvětově přijímaná měna přinášel americké ekonomice nemalé bohatství. Pokud totiž kdokoliv kromě amerického spotřebitele, použije dolar např. k uchování bohatství, platí americe za relativně bezcený kus papíru jeho nominální hodnotu (tzv. ražebné). Pokud by ale euro získalo na důvěře, mohlo by být používáno stejným způsobem a nahradit tak část americké měny, která obíhá vně USA. Pak musí Amerika vyplatit zbytku světa hodnotu měny, která se jí vrátí zpět, a to mohou být značné sumy, které mohou dále zhoršit její vnější nerovnováhu.

Nakonec ještě jeden subjektivní postřeh. Obecně se USA pyšní "mobilitou" pracovní síly (někdo ukončí pracovní poměr na jihu a přes celou Ameriku jede vykonávat stejnou práci na sever). To se považuje (celkem oprávněně) za předpoklad dobrého fungování federální ekonomiky. V Evropě je tato mobilita (i kvůli jazykovým bariérám) značně menší a považuje se za překážku společné měny. Není však stejně účinné řešení, přijde-li podnik za pracovní silou do míst, kde jí je relativní nadbytek, pokud je tato pracovní síla kvalifikovaná a dostatečně pružná, aby se přizpůsobila požadované práci? Podmínkou je v tomto případě schopnost pracovní síly rekvalifikovat se a rovněž pružnost mezd, která by dostatečně motivovala podniky k přesunu za levnější pracovní silou.