Myslím, že to byla právě velmi reálná hrozba útoku na USA, jež zcela nečekaným způsobem zaktivovala americké tajné služby, které si vyžádaly mnohem rozsáhlejší pravomoce. Světový teror potřebuje solidní finanční zázemí a tak vedlejším produktem (?) zřejmě bylo právě odhalení rozsáhlých ekonomických podvodů. FED zřejmě zvolil variantu "amputace", která by měla před nakažlivou snětí zachránit celý organismus.

Zdá se, že USA pro nás mají na každý týden přichystáno několik překvapení. Krachujících firem je již tolik, že je to celá lavina - nyní tedy Worldcom, firma s majetkem v hodnotě přes 3 000 000 000 000 Kč. Jen si ty nuly v klidu spočítejte...

Jsem názoru, že transparentnost, které jsme svědky (to bychom měli obzvlášť dobře vnímat!) je záměrem vlády USA, konkrétně šéfa FEDu Alana Greenspana. Jinak si jeho hermetickou větu (viz níže) vysvětlit neumím.

Otázkou zůstává, nakolik má vláda USA celou situaci pod kontrolou - zatím mám pocit, že ty kroky, o kterých víme, jsou činěny záměrně, vědomě.

Ale co by se stalo, kdyby opravdu v USA začínala nyní krize? Jak by se vleklá krize USA dotkla Evropy a konkrétně naší ČR? Zajímá mě, zda je na tuto situaci připravena česká Národní banka a naše nová vláda. Co myslíte?

Jisté je, že v těchto případech se s každou informací zachází velmi opatrně, každé slovo je váženo na jemných vahách, aby na trhu nevznikla panika. Jde přece o veliké peníze!

V ideálním případě je cena peněz podložena reálnou hodnotou. Cena peněz není skutečná, je virtuální, jejich cenu totiž určuje trh svým pocitem (je to vlastně jen důvěra, která určuje jejich praktickou hodnotu).

Centrální banky, hlídají množství oběživa a určují cenu peněz svými nástroji. Vláda, hlídá trh před dobrodružnými (snad tedy zlodružnými, ne?) podvodníky. Jen tak může tržní ekonomický systém dobře fungovat. Tak praví teorie.

Není-li tomu tak, a existuje-li rozpor mezi pocitem na burze a realitou, musí nutně - dříve či později - dojít k burzovnímu krachu. Majitelům cenných listin pak zbude v rukách jen hrst papírků. To se nyní stalo exbeatlovi Paulu McCartneymu - jeho majetek se zmenšil o 2 200 000 000 Kč, což je zhruba 126 000 českých učitelských mezd a to včetně všech daní a pojistného, které platí i zaměstnavatel (o čemž zaměstnanci obvykle nemají ani tušení). Z této přibližně 1/10 majetku McCartneyho by mělo 50 lidí slušný plat po celý život... Kam zmizely tyto peníze?

Je to zvláštní, jak virtuální je dnešní svět. Všude okolo panuje "okurková" sezóna, je teplo a pozornost se věnuje především počasí. Cožpak se nás události ve světe tak málo týkají? Přikládáme nějakou váhu zjištění, že např. Mick Jagger již uložil většinu svého majetku do uměleckých sbírek a nemovitostí?

Myslím, že jsme právě svědky dosti zvláštního jevu. Mediální obraz světa určují lidé spíše bohatí, kteří mají nyní značné majetky v ohrožení - a právě těch se nyní zprávy týkají nejvíce. A hle - psychologie v praxi. Nejde nyní o málo! Nikdo vlastně nechce uvěřit tomu, co se nyní děje. Všichni usilovně hledáme nějaké snadné vysvětlení, že se vlastně až tak nic neděje, navzájem se ujišťujeme, že to dobře dopadne, že o své peníze nepřijdeme. Nu, není to jisté. Pokusme se však na realitu podívat blíže:

Jsou v podstatě dvě možnosti:

1) Alan Greenspan má vše pod kontrolou, vládní ekonomická tajná služba již odhalila většinu nepoctivých firem, ty nyní prostě zkrachují a americká ekonomika - takto již konečně očištěna - začne růst.

2) Jde pouze o příslovečný nepatrný vrcholek ledovce, který jen málo vyčnívá nad hladinu.

Na téma bankroty v USA též nedávno připravila reportáž Česká televize: Vybral jsem z ní následující informace:

Evropští obchodníci mají obavy, že kvůli silnému Euru budou jen těžko vyvážet zboží do USA. Finanční odborníci se shodují v tom, že je nutné, aby vlády a jejich centrální banky prováděly kroky, které jsou nutné k obnovení důvěry na finančním trhu.

Pavel Mertlík (hlavní ekonom Reiffeisenbank) na dotaz redaktory ČT, co je příčinou nynější krize řekl: "Tak těch příčin je bezesporu několik. Ale rozhodující je krize důvěry... (ztráta důvěry je přece následek nikoliv příčina - pane Mertlíku, pozn. M. Rusek) (...) Obchodování s dolarem je ve velké míře vedeno tím, že obchodníci s akciemi a investoři do akcií nakupují dolar, jako měnu ve které potom nakupují ty akcie. V současnosti, když prodávají akcie, tak se zbavují i dolaru."

Pavel Mertlík dále upozornil, že kromě změn, jako jsou sankce za porušení zákonů, budou potřeba podstatně hlubší reformy v účetním systému jako takovém. Hovoří se o nutnosti prosazení mezinárodních účetních standardů v celosvětovém měřítku - včetně USA. Bude asi potřeba podstatně lepší regulace činnosti auditorů, ale také investičního bankovnictví a dalších institucí, které též rozhodují o tom, jakým způsobem se dívají na trh koneční investoři.

"Jde o to, aby se mechanismy - např. v dohledu -, které se v posledních letech uplatnily např. v bankovnictví, objevily v dalších oblastech, které souvisejí s fungováním kapitálového trhu. Zejména se to bude týkat účetnictví, auditorské činnosti a některých specializovaných investičních činností, kde ten dohled není tak intenzivní...," řekl dále Mertlík.

Pak připustil, že by kurs US dolaru mohl ještě dále klesnout až na hodnotu okolo 1,3 až 1,5 dolaru za Euro (pro příštích 12-15 měsíců). K poměru Eura a dolaru ještě řekl, že při srovnání parity kupní síly, by Euro mohlo mít hodnotu dokonce okolo 1,2 US $. Podle Mertlíka spočívá síla dolaru v tom, že je to právě US dolar, který je používán v celém světě jako univerzální platidlo.

Zda se totéž podaří Euru, není prý zatím jasné.

Jürgen Pfister (analytik Commerzbank) řekl: "...co nás zlobí je rychlost, se kterou se dějí tyto změní. Je tady nebezpečí dalšího vzestupu, který by podniky dostal do nejistoty. Mohly by pak odkládat investice, protože už nemohou nadále počítat s výnosy z vývozu."

Nejvyšší muž světového bankovnictví (!), prezident americké centrální banky Alan Greenspan v kongresu USA uvedl: "Zvolili jsme zachování stávajícího postoje až do doby, kdy budeme mít důkazy, že síly brzdící ekonomický růst se dostatečně vytrácejí."

Zdá se tedy, že zatím má vláda USA vše pod kontrolou. Povšimněme si však záměrně nejasné (alespoň pro mne) mluvy A. Greenspana.

KOHO nebo CO měl na mysli, řka "brzdící síly"?

Michal Rusek, 23. července 2002, Samotišky

Malý slovníček k tématu (Diderot 2002):

centrální banka, instituce, která v bankovním systému plní některé nezastupitelné funkce:

a) je bankou emisní, tj. má jako jediná banka v daném státě právo emitovat hotovostní peníze;

b) je bankou vlády (státu); vede účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní moci a správy a zestátněné podniky;

c) vystupuje jako banka bank - prostřednictvím různých nástrojů reguluje do určité míry (převážně nepřímo) činnost obchodních bank, poskytuje jim úvěry, shromažďuje část depozit těchto bank, vede jim účty ap.; c) je vrcholným subjektem měnové politiky. Bývá vrcholnou institucí bankovního dozoru, někdy bývá správcem státního dluhu; bývá pověřena správou devizových rezerv země.

Nástroje centrální banky, nástroje sloužící k regulaci množství peněz v oběhu s cílem stabilizovat vývoj cen. Nejčastěji se rozlišují na nástroje

a) přímé (adresné, administrativní, direktivní, selektivní), zasahující bezprostředně do rozhodování obchodních bank. Jedná se o administrativní regulaci činnosti těchto bank, které se pochopitelně těmto zásahům brání. Přímé nástroje používá centrální banka většinou na přechodnou dobu, zejména v případech, kdy dochází u té které banky např. z důvodu riskantních úvěrových operací k ohrožení její další existence. Mezi přímé nástroje patří dohody, doporučení, pravidla likvidity, úvěrové kontingenty a výzvy;

b) nepřímé (neadresné, tržní, ekonomické, obecné), které působí plošně (jedná se o stanovení stejných podmínek pro všechny subjekty v ekonomice); jejich použitím se tedy nijak výrazně nenarušuje tržní prostředí; z tohoto důvodu je jejich používání běžnější, než je tomu v případě přímých nástrojů. Hlavní nevýhodou nepřímých nástrojů je ve srovnání s nástroji přímými jejich nižší účinnost. Mezi nepřímé nástroje patří diskontní politika, intervence devizového kursu, konverze, lombardní úvěr, operace na volném trhu, povinné minimální rezervy, reeskont, směnky a swapy.

Bankovní dohled, bankovní dozor - jedna z funkcí centrální banky spočívající v prověřování plnění obecně závazných bankovních předpisů

Burzovní dohled, dohled, jemuž podléhají burzy podle zákona. Povoluje zřízení nové burzy nebo zrušení burzy existující, schvaluje burzovní řád pro všechny burzy státu a jmenuje úřední burzovní makléře, státní komisaře dohlížející na burzovní obchody a dodržování příslušných norem, dohlíží na uzávěrky a stanovení kursů. Burzovním dohledem je obvykle pověřena centrální banka. V ČR je to komise pro cenné papíry.

Four-eyes principle [fór ajs prinsepl], princip čtyř očí:

a) zásada bankovního dohledu, kdy kontrolu správnosti vykázaných údajů provádějí alespoň dvě instituce;

b) jedno z kritérií autorizace, kdy za každou bankovní operaci nesou odpovědnost alespoň dvě osoby v bance

Státní dozor, dozor prováděný pověřeným orgánem státní správy. V oblasti bankovnictví je státním dozorem v naší ekonomice pověřena Česká národní banka.

Česká národní banka, ČNB - banka centrální ČR a emisní instituce nezávislá na výkonné moci. Hlavním cílem činnosti je péče o stabilitu měny. Řídícím orgánem je sedmičlenná bankovní rada v čele s guvernérem. V majetkoprávních vztazích při nakládání s vlastním majetkem má postavení podnikatele, v omezené míře působí i jako správní orgán. Má i normotvornou pravomoc.

Banka centrální, instituce, která z pověření státní moci vykonává některé nezastupitelné funkce v bankovní sféře; je bankou vlády (vede její účty, provádí operace pro vládu a centrální orgány) a bankou bank (prostřednictvím specifických nástrojů do jisté míry reguluje činnost ostatních bank). Bývá pověřena burzovním dohledem, správou státního dluhu a státních devizových rezerv. Zastupuje stát při zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Většinou je i bankou emisní.

Dluh státní, suma peněžních závazků státu vůči domácím i zahraničním věřitelům, jež vznikly v důsledku výpůjček státu ke krytí nákladů na plnění jeho funkcí. Podle zdroje jde o dluh vnitřní (v domácí měně vůči domácím věřitelům) a zahraniční (upisovaný a splatný v zahraničí, kdy věřiteli mohou být soukromé instituce nebo jiný stát). V širším smyslu zahrnuje jako veřejný dluh i zadlužení veřejných samosprávných orgánů, veřejných fondů a někdy i zadlužení státních podniků. Součástí dluhu státního bývá i státovkový dluh, tj. závazek státu, jímž jsou kryty emise státovek.

Veřejný státní dluh, závazek státu vůči domácím nebo zahraničním věřitelům, který pochází z půjčky státu ke krytí státních výdajů, respektive k vyrovnání rozpočtového deficitu.

Peněžní teorie, teorie zabývající se výkladem podstaty peněz, hodnoty peněz a jejich funkcí; zkoumá zejména souvislosti mezi množstvím, oběhem a kupní silou peněz na straně jedné a jinými národohospodářskými veličinami na straně druhé. Vznikla a stále vzniká řada různých peněžních teorií, které se navzájem liší hlavně tím, jaké souvislosti zdůrazňují ve fungování peněz a ve využívání peněz v hospodářské politice státu. Mezi hlavní peněžní teorie patří kvantitativní teorie peněz, cambridgeská škola, francouzská škola, chicagská škola, rakouská škola, švédská škola.

Kvantitativní teorie peněz, teorie peněz; základem je rovnice: množství zboží (obchodní objem) × cenová hladina = množství peněz × rychlost oběhu peněz. Podle kvantitativní teorie peněz má změna množství obíhajících peněz za následek stejnosměrnou změnu cenové hladiny. Ve své nejdůslednější verzi dokonce předpokládá přímou úměrnost, přičemž vychází z předpokladu stálého objemu zboží (společenského produktu) a také dlouhodobě naměřené rychlosti oběhu peněz. Není však jednoznačně potvrzeno, zda na množství peněz (jakožto příčiny) přímo závisí obchodní objem a cenová hladina (jakožto následek), anebo zda ekonomická aktivita (jako příčina) určuje množství peněz a rychlost jejich oběhu.

Švédská škola, ekonomie škola zdůrazňující v peněžní teorii význam úrokové míry pro regulaci peněžního oběhu a pro vztahy mezi peněžním oběhem na straně jedné a cenovou hladinou a cenovými relacemi na straně druhé. Úrok tedy nebyl zkoumán jen jako cena kapitálu, ale i ve vztahu k celkové tvorbě peněz. Jako přirozený úrok byl označován takový, který působí na peněžní a celkovou rovnováhu v ekonomice. Vyšší úrok než přirozený působí deflačně, nižší než přirozený působí inflačně. Hlavním představitelem byl K. Wicksell.

Wicksell [viksel] Johan Gustaf Knut, * 20. 12. 1851, † 3. 5. 1926, švédský ekonom; byl stoupencem teorie mezního užitku, je jedním z autorů teorie hraniční produktivity. Zabýval se zejména teorií hodnoty a ceny, kapitálu a úroku, financí a peněz.

Teorie mezního (marginálního) užitku, ekonomie teorie hodnoty vysvětlující, že hodnota zvýšené nabídky je determinována nejméně důležitým užitím tohoto přírůstku. Je teoretickým východiskem většiny soudobých ekonomických škol s výjimkou marxistických.

Francouzská škola, která v peněžní teorii zdůrazňovala aktivní funkci peněz a možnosti peněžní politiky při řízení národního hospodářství. Na rozdíl od kvantitativních peněžních teorií její představitelé zdůrazňovali cenové, kursové a další faktory, které jako příčiny působí na peněžní emisi. Hlavním představitelem byl zejména francouzský ekonom A. Aftalion (1874-1956).

Chicagská škola, prvním reprezentantem byl F. H. Knight. Především liberálové, přesvědčení, že podmínkou stability konkurenčních trhů je pravidelný růst množství peněz; odpůrci v podstatě všech forem státní intervence do hospodářského života.

Knight [najt] Frank Hyneman, * 7. 11. 1885, † 15. 4. 1972, americký ekonom liberálního zaměření, kritik rakouské školy, spoluzakladatel chicagské školy. Z díla. Risk, uncertainty and profit (Riziko, nejistota a zisk), Economic organisation (Ekonomická oranizace).

Rakouská škola, rakouská škola národohospodářská - ekonomie monisticky orientovaný směr neoklasické ekonomické teorie, který vznikl v 70. letech 19. stol. Za zakladatele je považován C. Menger. Pro rakouskou školu je charakteristický důraz na užitek, jímž vysvětluje individuální hospodářské chování a na němž staví svou teorii hodnoty, a zdůraznění poptávkové stránky na trzích. Zaujímá vyhraněné stanovisko vůči socialistickým idejím a vůči historické škole. K představitelům rakouské školy patří E. von Böhm-Bawerk, F. Wieser, J. A. Schumpeter, L. von Mises, O. Morgenstern, F. Machlup a G. von Haberler.

Monetarismus, ekonomický směr, který zkoumá účinky peněžních (monetárních) proměnných na průběh ekonomického procesu. Monetaristé připisují rozhodující význam množství peněz v oběhu. Zdůrazňují, že peněžní politika se má týkat především regulace množství peněz. Zkoumají nejen vliv množství peněz na výši nominálního společenského produktu, nýbrž také vliv změny množství peněz na výrobu, zaměstnanost a výši cen. Podle monetaristů mají variace množství peněz pouze krátkodobé a přechodné účinky na reálné národohospodářské veličiny. Hlavním představitelem tohoto směru je M. Friedman.

Liberalismus, různorodý a názorově široký ideový a politický proud zdůrazňující význam osobní svobody v ekonomických a politických záležitostech. Zdrojem tradičního liberalismu (A. Tocqueville, J. S. Mill) je racionalismus osvícenství a moderní přirozenoprávní pojetí společnosti, filozofickým základem je představa autonomie individua, nepřikládajícího (na rozdíl od konzervativismu) takový význam tradici, kterému jde o vlastní sebeuskutečnění. Cílem liberalismu je svobodný rozvoj individuí bez působení racionálně neospravedlnitelných institucí. Politicky tradiční liberalismus vystupuje proti absolutismu a politickým privilegiím, požaduje odluku církve od státu a zdůrazňuje lidská a občanská práva a svobody, která jsou odůvodněna soukromým vlastnictvím a vzděláním a zajištěna ústavní dělbou moci a parlamentní organizací právního státu svobodných a rovnoprávných občanů. V hospodářství prosazuje svobodnou konkurenci, jež vytváří spravedlivý ekonomický řád ze spontánního pohybu tržních sil (A. Smith; viz též laissez-faire, laissez-passer). - Normativní nárok každého individua na svobodný rozvoj a na rovné zajištění svobody postupně naráželo na rozpor mezi politickými a ekonomickými idejemi tradičního liberalismu. Reakcí na sociální otázku byl vznik sociálního liberalismu (L. T. Hobhouse, M. Keynes), který se vzdává soukromovlastnického individualismu a spojuje liberální ideje politické svobody a rovnosti s představou rovnosti sociální (zejm. rovnost životních šancí); v tomto smyslu je liberalismus obecně považován zejm. v USA prakticky za socialistickou ideologii. Odlišnou reakci představují neoliberalistické teorie (tzv. libertarianismus; M. Friedman, F. von Hayek), vracející se k tradičnímu liberalismu a požadující omezení sociálního státu, který chápou jako ohrožení soukromé svobody a rovnosti. Další reakcí je konzervativní liberalismus, který přejímá motivy konzervativní kritiky tradičního liberalismu, zdůrazňuje zakotvení liberálních hodnot ve struktuře mravnosti a požaduje mravní obrodu společnosti.

Friedman [frídmen] Milton, * 31. 7. 1912, americký ekonom; od 1948 profesor University of Chicago, od 1976 Stanford University (Kalifornie, USA). Přední osobnost ekonomické teorie současné doby. Publikoval významné práce zejména v oblasti teorie monetarismu. Stoupenec důsledného liberalismu. Hlavní díla: Essays in Positive Economy (Eseje o pozitivní ekonomii), Studies in Quantitative Theory of Money (Studie o kvantitativní teorii peněz), Capitalism and Freedom (Kapitalismus a svoboda), Monetary history of the United States 1867 - 1960 (Měnová historie Spojených států 1867 - 1960), The Role of Monetary Policy (Úloha monetární politiky). Česky vyšlo Kapitalismus a svoboda, Svoboda volby. V roce 1976 mu byla udělena Nobelova cena za ekonomii.

Hayek [hajek] Friedrich August von, * 8. 5. 1899, † 23. 3. 1992, britský ekonom a sociální filozof rakouského původu; 1931-50 profesor univerzity v Londýně (London School of Economics and Political Science), 1950-62 profesor University of Chicago, 1962 - 68 univerzity ve Freiburgu im Breisgau. Zastánce důsledného liberalismu, tvrdý kritik keynesovské teorie, odpůrce jakýchkoli zásahů státu do působení trhu. Po 2. světové válce se zabýval i jinými společenskými vědami a procesy utváření společenského řádu jednáním svobodných jedinců. Z prací: Prices and Production (Ceny a výroba), Profits, Interest and Investment (Zisky, úrok a investice), The Pure Theory of Capital (Čistá teorie kapitálu). Česky vyšlo: Cesta do otroctví, Právo, zákonodárství a svoboda. V roce 1974 mu byla udělena (spolu s G. Myrdalem) Nobelova cena za ekonomii.

Klaus Václav, * 19. 6. 1941, český ekonom a politik. Zaměřen na makroekonomické teorie, ekonomické modely, měnovou politiku, zastánce přísného monetarismu, stoupenec chicagské školy. Spoluautor modelu transformace české ekonomiky, zastánce přechodu k tržnímu hospodářství. V letech 1963-70 působil jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu Československé akademie věd, 1987-89 jako pracovník Prognostického ústavu ČSAV. 1990-91 předseda OF, od 1991 spoluzakladatel a předseda ODS.

(Pro doplnění - je zajímavé že práci v SBČS Diderot 2002 zcela opomenul: Vojenskou základní službu absolvoval V. Klaus jako ligový košíkář. V roce 1966 byl na studijním jednosemestrovém pobytu v italské Neapoli. Od ledna 1969 pobýval na studijním pobytu na Cornellské univerzitě v USA. Z Ekonomického ústavu ČSAV byl propuštěn v únoru 1971. Od března 1971 nastoupil do Státní banky Československé (ústřední banka ČSSR), zřejmě díky doporučení Richarda Salzmanna. Zde pracoval až do 1. prosince 1987, kdy i on nastoupil do Komárkova Prognostického ústavu ČSAV. V roce 1979 se stal vědecký tajemníkem bankovní pobočky ČSVTS (československé vědecko-technické společnosti), začínají veřejné semináře, které trvají téměř šest let. Účastnilo se jich 100 až 200 lidí. Václav Klaus vydává ekonomické sborníky, v nákladu až 300 ks. In: Tak pravil Václav Klaus, Votobia Praha, 1998)

Státní banka Československá, SBČS - ústřední banka, založená v roce 1950; do 1990 působila jako tzv. monobanka v systému centrálně administrativního řízení ekonomiky. 1990-92 výlučně centrální banka. V roce 1993 rozdělena na Českou národní banku a Národní banku SR.

Thatcherová [sečrová] Margaret Hilda, baronka z Kestevenu, * 13. 10. 1925, britská politička. Její zahraniční politika byla zaměřena na úzkou spolupráci s USA; proslula nekompromisními postoji při řešení mezinárodních rozporů. Politický úspěch jí přineslo ukončení krize v Rhodesii a vznik Zimbabwe 1980 a vítězství ve falklandské válce v roce 1982. Ve vnitřní politice dbala na důsledný postup při restrukturalizaci britského hospodářství (reprivatizaci), jejímž cílem bylo ukončit vleklou stagnaci ekonomiky, snížit inflaci a zvýšit efektivitu britského průmyslu. Pozicí Thatcherové neotřásly ani průvodní negativní jevy (nejvyšší nezaměstnanost od dob světové hospodářské krize, uzavření velkého počtu podniků, vleklá stávka horníků 1984 - 85). Nový růst ekonomiky byl umožněn rozsáhlým privatizačním programem a rozvojem těžby ropy v Severním moři. Reformy školství a zdravotnictví vyvolaly většinou odpor zaměstnanců, daňové reformy z roku 1990 (daň z hlavy, zdanění obcí) pak dokonce nepokoje. V Evropských společenstvích vzdorovala pokusům o prohloubení integrace, pokoušela se iniciovat zásadní změny společné zemědělské politiky a teprve krátce před svou rezignací svolila se vstupem do evropského měnového systému.

Keynes [kejnz] John Maynard, lord, * 5. 6. 1883, † 21. 4. 1946, anglický ekonom; profesor na univerzitě v Cambridgi. Působil jako guvernér Bank of England, v době 2. světové války formuloval britskou finanční politiku. Ve svém základním díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz se distancoval od klasické ekonomické teorie, podle níž volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměstnanosti. Ukázal, že tato možnost je jen zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval intervence státu do ekonomiky podporou investic. Zabýval se problematikou úspor a investic. Zavedl veličiny tzv. investičního multiplikátoru a sklonu ke spotřebě, jejichž ovlivněním lze přispět ke vzniku makroekonomické rovnováhy.

laissez-faire, laissez-passer [lesefér, lesepase], francouzsky nechte být, nechte, ať se stane; zásada ekonomického liberalismu požadující volnou hru hospodářských sil s pouze minimálnímí zásahy státu. Výraz je připisován jednak ministru financí Ludvíka XIV. Colbertovi (laissez-faire), jednak odpovědi průmyslníka Legendra na Colbertovu otázku, co může vláda učinit pro průmysl (laissez-nous faire). Teoreticky bylo vyjádřeno zejména v díle A. Smithe: úkolem vlády je pouze zajistit dodržování zákonů a smluvních závazků, chránit soukromé vlastnictví a bránit národ proti útokům zvenčí. Hospodářský proces má být řízen pouze "neviditelnou rukou" tržních sil a ekonomickými zákony. Důsledné uplatnění této zásady znamená akceptování všech netlumených "nevýhod trhu", tj. mocenské ovládání trhu, nerovnoměrné rozdělování, dominanci ekonomiky mocných na úkor slabých. Viz též nezamýšlené důsledky jednání.

nezamýšlené důsledky jednání, sociologický a ekonomický motiv zpochybňující optimistickou důvěru v možnost vědeckého řízení a plánovité regulace chodu společnosti. Lidé sledují svým jednáním určitý cíl; jednání může být i racionálně zdůvodněno a cíl může být rozumný, avšak sleduje-li obdobným způsobem týž cíl větší počet jedinců, výsledek jejich snažení je paradoxně od očekávaného cíle vzdálený, někdy dokonce protikladný. (Např. budou-li chtít všichni lidé na základě rozumové úvahy vybrat v ekonomicky nejisté době své úspory, banka zkrachuje a ekonomická situace se ještě zhorší.) Princip nezamýšleného důsledku jednání zpochybňuje předpoklad liberalismu, že pokud bude každý člen společnosti sledovat svůj vlastní zájem, pak je výsledkem prospěch všech. Čelit nezamýšlenému důsledku jednání racionálními preventivními opatřeními je současnými teoretiky (R. Boudon) považováno za iluzorní. Téma nezamýšleného důsledku jednání je sociologickou aplikací filozofického problému vztahu nutnosti a svobody. Bylo zkoumáno např. A. Smithem, G. W. F. Hegelem (tzv. lest rozumu), K. Marxem, R. K. Mertonem, F. A. Hayekem a K. R. Popperem.

Popper [popr], sir Karl Raimund, * 28. 7. 1902, † 17. 9. 1994, rakouský filozof; od roku 1945 žil v Londýně. Významný představitel moderní teorie vědy a vědecké epistemologie. Soustavu svých filozofických, sociologických a politologických názorů označil jako kritický racionalismus. Blízký Vídeňskému kroužku, jehož extrémní teorie však kritizoval; zatímco podle logického pozitivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí, Popper ukazoval, že každý pokus o empirické zdůvodnění indukce končí nekonečným regresem. Podle Poppera nelze pravdivost vědecké teorie dokazovat, nýbrž pouze empiricky testovat; základem vědeckého poznání není verifikace, nýbrž falzifikace. Teorie, která není schopna odolávat falzifikaci, je třeba se vzdát (Logik der Forschung - Logika zkoumání). Pouze ta teorie, kterou lze podrobit falzifikaci, je vědecká; pseudovědecké teorie (ideologie, např. marxismus) jsou ty, které nemohou být falzifikovány a ani neudávají, jakým způsobem by mohly být falzifikovány. Důsledkem jeho pojetí vědeckého poznání je obrana otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Podal zásadní kritiku hegelovského pojetí dialektiky, které - stejně jako filozofie Platónova či Marxova - podle něho vede k uzavřené, nutně nedemokratické (totalitní) společnosti (Otevřená společnost a její nepřátelé).

zdroj: Diderot 2002