Kvalita uměleckých děl nabízených na Art.cz je ovšem namixována pro zájemce v přijatelném koktejlu tak, aby ho pokud možno pozřel každý. Art.cz je také komerční web (BL psaly o podivné spolupráci mezi Art.cz a Národní galerií tady a tady), který chce hlavně prodávat a tak je logické, že se snaží internetovou formu prodeje prosazovat kde to jde, a nepoučení šéfredaktoři, jako je třeba David Soukup z Mladého světa, se pak stávají obyčejnými statisty neseriozního lobbingu.

Ve velmi sofistikované podobě předvedl totiž lobbování právě Radan Wagner, když v poradní rubrice "Kde nakupovat" umístil vychvalování internetového prodeje uměleckých děl hned na třetí místo, přičemž "jeho" odstavec byl nejtlustší. Wagner píše, že "zájemci si mohou v pohodlí domova či kanceláře vybrat z nepřetržitě dostupné nabídky zavedených autorů,méně známých, ale kvalitních umělců a také studentů vysokých uměleckých škol". Jistě,to je přesně ten sortiment, který Art.cz nabízí, a když psal Wagner v souvislosti s internetovým prodejem o "jasných" cenách, měl tím zřejmě na mysli jejich dobrou vizuální čitelnost...

Polemizovat s reklamními bláboly ve prospěch internetového prodeje uměleckých děl není ale cílem mého článku. Chci poukázat na nesolidnost Radana Wagnera, který v žebříčku nejenže pominul aukce výtvarného umění (které jsou nejobjektivnější zárukou tvorby ceny, neboť se na ní setkává konkrétní nabídka s konkrétní poptávkou), ale dokonce atelier umělce umístil na první příčku možností, kde nakupovat umění. Přitom třeba nejen ve Velké Británii je prodej výtvarného umění v kamenné galerii zásadní věcí, neboť galerista je ten, kdo umělce živí a nese největší odpovědnost. V situaci, kdy česká výtvarná scéna si uvědomuje nutnost podpory galerijního prodeje a posílení role galeristy, je Wagnerova rada nakupovat umění především v umělcově atelieru jen laciným alibistickým gestem.

Wagner sestavil v MS žebříček možností nákupu umění takto :

1. Atelier umělce
2. Galerie
3. Internet
4. Veletrh
5. Starožitnictví
6. Inzerát
7. Sběratelé

Domnívám se, že žebříček by měl vypadat z hlediska pravděpodobné kvality nabízeného umění takto :

1. Aukce výtvarného umění (nabízí v cenách nejobjektivnější formu prodeje)
2. Starožitnictví (nabízí většinou již časem zhodnocené umění)
3. Sběratelé (nabízejí možnost získání ojedinělých děl)
4. Galerijní prodej (nabízí současné umění rozdílné kvality)
5. Veletrh (nabízí ve velkém umění mnoha žánrů, typů a kvality)
6. Atelier umělce (nabízí malé záruky dobré ceny i kvality)
7. Internet (nenabízí téměř žádné záruky v ceně ani v kvalitě)

Pozn.: Formu inzerátu není nutné vůbec zařazovat, ta se nabízí vždy, všude a ve všem.

Art.cz se snaží ve své marketingové strategii vystupovat jako subjekt, který ve svém působení směrem k veřejnosti podporuje výtvarné umění. Není to pravda. Art.cz je internetová prodejna, která tím že preferuje a podporuje především internetový prodej uměleckých děl, podporuje tím hlavně sebe sama. To není nic neobvyklého, jenom jim není nutné věřit dobré úmysly v podpoře umění jako takového. Art.cz totiž nepodpoří nic, z čeho by neměla užitek. Národní galerii presentuje jenom proto, že na Art.cz Milan Knížák prodává svá díla a umístil tam logo Národní galerie. Nutno dodat, že po kritice Britských listů za halasného pokřiku velké logo ze serveru Art.cz zmizelo a zůstal jen nápis Národní galerie.

To, že internetová prodejna Art.cz preferuje hlavně internetový prodej, bylo zcela jasně patrné i v případě konání nedávného veletrhu kamenných galerií Art Prague. Na jejích hlavních stránkách, kde lze obvykle nalézt řadu anoncí na různé akce, nebyla o tomto komerčním podniku totiž ani zmínka. Není divu, klasické galerie jsou pro internetové supermarkety s výtvarným umění zřejmě tvrdou konkurencí.