Přestože David Brooks vládne velmi příjemným sarkastickým tónem psaní a jeho kniha je nejen sociologickou studií, ale také milým počtením, tón jeho výpovědí se v průběhu stran mění. Zatímco na počátku studie se můžeme hlasitě smát vtipným přirovnáním a strháváním masek z kulturně-uměleckých veličin druhé poloviny 20. století, druhá třetina knihy přechází do poněkud vážnějšího tónu. Je to dáno tematickým směřováním celého textu - v počátku představuje bobos právě z hlediska historických důvodů jejich vzniku, avšak pozdější text se mění v autorovy úvahy o významu této nové třídy, o jejich společensko-politické roli, ale hlavně o specifikaci jejich životního stylu.

A zde se setkáváme kupříkladu s velmi rozsáhlou analýzou duchovního směřování bobos, kde se za zdánlivou snahou o co největší otevřenost náboženských kodexů občas skrývá plytkost, která nepřináší žádnou duchovní útěchu.

Třeba dodat, že tyto úvahy jsou více než prorocké a dokonale popisují i současné evropské duchovní směřování. "Když se dívám kolem sebe, někdy mě napadá, že jsme dokázali smířit protiklady jen za cenu toho, že jsme povrchnější. Kdybychom se zkusili poměřit nejhlubšími myšlenkami a nejvyššími ideály, bolelo by nás to, ale my tyto ideály prostě ignorujeme. Někdy si myslím, že jsme na sebe příliš nenároční." (str. 246-7) "Bohémy pobuřoval vlažný život buržoasie, jejich plytká spokojenost a pohodlné způsoby...Bohémové se naučili neprosazovat své vize příliš horlivě, aby neurazili sousedy a také sami sebe. Ze sálající vatry emancipace se rychle stává skromná svíčka tolerance a uměřenosti." (str. 247) Podobně jsou až do obnažení vystaveny kritice již zmíněné filozofické a myslitelské veličiny druhé poloviny dvacátého století, které bývají oficiálně zpochybňovány až v posledním desetiletí, a to spíše ještě příslušníky části "bourgeois" než přívrženci "bohemians". "Intelektuální krajina 50. let, podíváme-li se na ni dnešníma očima, vypadá jako opravdu zvláštní a cizí místo. Vrátíte-li se k textům Lionela Trillinga, Reinholda Niebuhra, Sidneyho Hooka, Williama Barretta, Hannah Arendtové a přispěvatelů Partisan Review, ihned vaši pozornost upoutá všudypřítomný tón vznešené vážnosti. Ve svých esejích se tito intelektuálové s oblibou zabývali velkými tématy typu "Svět ve všech svých aspektech", jaká by dnes většina spisovatelů považovala za namyšlená..." (str. 144)

Nicméně nová Brookova kniha se věnuje především bobos, a tak by bylo namístě se k nim obloukem zase vrátit. Jejich vznik - jak jsme uvedli již několikrát - spadá do zhruba oněch zmíněných 50. let, kdy se na slepou kolej nedostala jen třída buržoasie, ale právě také hnutí bohémů, jehož následující extrémní odnože (např. hippies) v pozdějších letech už nebrali vážně ani sami jejich účastníci, natož společenská špička.

Zdá se tedy, že vznik nové sociální třídy si vyžádala sama doba, pro niž byla buržoasie příliš strnulá a neměnná a bohémové zase příliš nevázaní a neusměrnění. A tak se stalo, že příslušníci buržoasie povolili úzce vymezené mantinely svých životů (prestižní studium, prestižní místo, prestižní manželka, prestižní dům a auto atd.) a bohémové poněkud paradoxně (?) zatoužili po vyšším společenském uznání spojeném s většími materiálními výhodami. Výsledkem této "hybridní kultury je vzduch, který všichni dýcháme.

Společenský život (bobos) se řídí jejich pravidly statusu. Jejich morální kodex dává strukturu našim osobním životům. Když se řekne establishment, zní to zlověstně elitářsky. Proto musím předeslat, že i já jsem členem této třídy a mám podezření, že do ní patří i většina čtenářů této knihy." Nakolik může toto tvrzení obstát ve středoevropském kontextu, který si tak rád zakládá na tom, že není nakažen (aspoň ve své "středotřídní" pozici) společenskými premisami Ameriky, jimiž tak rádi hlasitě opovrhujeme?

Nevím, nakolik je povzbudivé či naopak deptající přiznání, že alespoň v nejbližším okolí pisatelky této recenze obstává stoprocentně. Jako by nástup třídy bobos byl určen spíše globálním prolnutím nejvyspělejších regionů světa (Amerika, Austrálie, Evropa a Dálný Východ) než specifickou lokalitou. Alespoň základní charakteristika životního stylu Bobos z Brooksova pera to potvrzuje, počínaje ekologickým chováním bobos až po jejich snahu nebýt "byznysmenem, ale být tvůrcem, který náhodou dělá byznys". (str. 115) Brooks prostě staví do ostrého světla poznání všechny ty moderní vzorce chování, jimiž se nastupující generace snaží odlišit od svých zkostnatělých předchůdců. Přitom ale Brooks odhaluje jak jejich pozitivní stránky, tak i to, co tvoří nehybné zázemí úspěšného modelu života, jež by nastupující politici (umělci atd.) tak rádi pozměnili, ale jemuž se nakonec milerádi podřídí.

Bobos je kniha, která velmi pravděpodobně ostře zasáhne každého ze svých čtenářů. Má však jeden obecný dar: pomoci nahlédnout do způsobu existence tzv. střední třídy, k níž - ať chceme, nebo ne - z větší části patříme my všichni, kdo máme stabilní práci, stabilní příjem, byt, auto, chatu a děti. Ač to tedy zní poněkud nabubřele, může tato kniha pomoci k poznání vlastní role v celospolečenském vývoji a kontextu, což je sice často bolestivé, ale také velmi osvobozující.

(Vychází zároveň v časopise Host 5/2002)