Nový způsob pomoci je "obchodování plus dotace"., Jenže globalizace není žádný bezbolestný elixír. Na rozdíl od rozvojové pomoci, placené z amerických daní, a tedy všemi daňovými poplatníky, náklady obchodu ponese relativně jen málo Američanů. Zaměstnanci textilního průmyslu, cukrovarnického průmyslu a další zaměstnanci pracující v odvětvích náročných na pracovní síly přijdou o práci, aby se mohly zlepšit životní podmínky chudých lidí v třetím světě.

To je alespoň závěrem zprávy dvou nových studií o globalizaci v chudých zemích: Osm porušených slibů: Proč nepracuje Světová organizace pro obchod pro chudé lidi tohoto světa, kterou vypracovala britská charitativní organizace Oxfam, a Globální hospodářské vyhlídky a rozvojové země v roce 2002, kterou připravila Světová banka.

Obě studie podrobně popisují "otevřené pokrytectví a dvojí měřítka, jimiž se řídí chování bohatých zemí vůči chudým zemím" (citujeme studii organizace Oxfam).

V podstatě Západ vyžaduje, aby Ostatní Svět vůči němu otevřel své trhy, ale sám totéž nečiní. Rozvojové země tak přicházejí každoročně ročně v důsledku západních obchodních bariér a ochranářství o přibližně 100 miliard dolarů. Jen v zemědělství dosahovaly tyto ztráty v roce 2000 245 miliard dolarů - asi pětkrát tolik, kolik Západ v tom roce vydal na rozvojovou pomoc.

Ochranářské bariéry proti zboží z rozvojového světa jsou v průměru čtyřikrát vyšší než vůči výrobkům z průmyslového světa. Země, které Světová banka charakterizuje jako "nesmírně chudé", v nichž lidé žijí z méně než jednoho dolaru denně, čelí ochranářským bariérám, které jsou více než dvakrát tak vysoké než bariéry proti zemím, kde lidé žijí z více než dvou dolarů denně. Kožené zboží, obuv, textil a další výrobky, které přicházejí do Spojených států ze 49 nejméně rozvinutých zemí, kde žije asi 300 milionů lidí pod hranicí chudoby, jak ji definuje OSN - čelí clům tak vysokým, že tyto země vyplatí Americe na clech více než kolik od Spojených států dostávají hospodářské pomoci. Obchod je pro tyto země daleko důležitější než hospodářská pomoc. Vzrůst objemu jejich exportu o každých 0,7 procent vede k tomu, že jejich příjem vzroste o takovou částku, jakou nyní dostávají formou hospodářské pomoci.

"Mezinárodní obchod má potenciál fungovat jako mocný zdroj hospodářského růstu a snižování chudoby," konstatuje zpráva organizace Oxfam. "Jenže tento potenciál je vyplýtváván." Celkově došlo v posledních letech o desetiprocentní pokles poptávky po zboží z rozvojového světa.

Při uruguajských jednáních o omezování celních bariér, která skončila v roce 1994, přislíbil Západ, že sníží dotace na své zemědělství o 36 procent: oplátkou za to měly rozvojové země snížit svá cla uvalovaná na dovoz zemědělských produktů. Rozvojové země svůj příslib splnily a snížily svá dovozní cla na polovinu. Rozvinuté země své sliby nesplnily: dotace do zemědělství v rozvinutých zemích v posledních letech činí téměř 40 procent hodnoty západní zemědělské produkce - je to v podstatě stejná míra dotací jako v době, kdy uruguajská jednání začala. Z 90 miliard dolarů dotací do zemědělství za posledních pět let dostalo 60 miliard dolarů nejbohatších 10 procent podnikatelských firem - společnosti, které jsou na rejstříku 500 nejbohatších podniků světa, sestavovaném časopisem Fortune, ve městech žijící majitelé statků a velké agrokoncerny. Průměrná míra dotací, které dostalo nejchudších 80 procent zemědělských výrobců byla 5830 dolarů. Tyto dotace, které jdou tedy největší měrou jen nejbohatším koncernům, způsobují, že zemědělští výrobci z rozvojových zemí nemohou proniknout nejen na zahraniční trhy, ale ani na své domácí trhy. Západní vlády uvalují dovozní cla na zemědělské výrobky rozvojových zemí, která jsou pětkrát vyšší než cla uvalovaný na všechny ostatní výrobky. Například v Evropské unii jsou uvalována na dovoz masných a mléčných výrobků cla vyšší než 100 procent.

Je-li vývoz zemědělských výrobků jedinou možnou cestou, jak se venkov v rozvojových zemích dokáže osvobodit od chudoby, vývoz textilních a dalších výrobků, vyžadujících množství lidské práce, jsou jedinou možnou cestou, jak osvobodit od chudoby městské oblasti v rozvojových zemích. I tady Západ nesplnil své sliby. Při uruguajských jednáních slíbily průmyslové země, že zruší do roku 2005 ochranářskou Mnohovláknovou dohodu, avšak 80 procent textilního a oděvního vývozu z rozvojových zemí bude ještě v roce 2004 dál čelit vysokým clům. Průměrná cla, uvalovaný na tyto výrobky, dosahují 11 procent - jsou třikrát tak vyšší než průměrná cla, uvalovaná na průmyslové zboží. Jižní Asie přichází v důsledku těchto tarifů ročně přibližně o 2 miliardy dolarů. Spojené státy přislíbily generálu Pervezi Mušarafovi, prezidentu Pákistánu, že dovolí dovoz většího množství pákistánského textilu, pokud bude Pákistán podporovat americkou válku proti Afghánistánu, ale nikdo se nezeptal, zda s tím souhlasí senátor Ernest Hollings z Jižní Karolíny, a textilní lobby má zřejmě v kapse celé kongresové delegace.

Pokud splní Spojené státy své sliby, které učinily rozvojovému světu, američtí textilní dělníci si nakonec budou muset najít nová zaměstnání. Jejich obět je možná záležitostí americké národní bezpečnosti, jde o to, zda dál zůstaneme bezpečnými cestujícími v limuzíně Roberta Kaplana.