1. 3. 2017 / František Řezáč
Opravdu by se měli politici
starat o to, aby lidem vzrostly platy a mzdy? Politici se postarali o
zákon o kolektivním vyjednávání, podle něhož se dohodou se
zaměstnavateli stanovují mimo jiné platové a mzdové tarify.
Pokud se obě strany nedohodnou, je možno vyhlásit stávku, například za
zvýšení mezd. To je vlastně jediná zákonná možnost, jak stávkovat. Už
jste někdy slyšeli u takové stávce v České republice? Pokud ano, sem s
tím.
Já jsem zatím slyšel o jakýchsi stávkových "pohotovostech",
takových "bu bu bu" kterým se zaměstnavatelé mohou vesele zasmát, pokud
lidi dělají.
A oni v ČR pořád dělají. I za ty mnohdy žebrácké platy a mzdy. No tak,
dokud dělají, nic se neděje, řekne si zaměstnavatel, ať státní či
soukromý. Týká se to stejně pokladních v hypermarketech jako učitelek a
učitelů. Už jsem o tom v Britských listech kdysi dávno taky psal a je mi
trapné se opakovat. Když se občas v novinách objeví, kolik třeba mladí
lidé berou za měsíc, tak se musím za ně stydět, že mám vyšší důchod než
oni plat. Ale můžou si za to sami, viz citát z projevu jednoho pána,
který sice většinou kecá, ale v tomhle má výjimečně pravdu. Hádejte, kdo
tohle nedávno řek:
Kdyby zde byly silné odbory, jako například ve Švédsku, kde odborová
organizovanost je sedmdesát tři procent, tak bych vyzýval i odbory k
obdobným akcím, ale i když plně podporuji požadavek odborů na zvyšování
životní úrovně, tak s lítostí konstatuji, že v České republice je
odborová organizovanost pouze sedmnáct procent a byl bych opravdu rád,
kdyby se v příštích letech poněkud zvýšila.
Kdyby zaměstnanci,
vedení odbory, které u nás ve většině podniků prakticky vůbec
neexistují, dokázali vyjít na dvůr a zastavit práci aspoň na půl hodiny,
to by koukali, jak by se pan podnikatel nebo ředitel školy začal
otáčet. Jenže oni se bojí, oni se bojí i o to, co z milosti
zaměstnavatele dostávají. No tak holt mají, co chtějí. Ani Babiš jim pro
nic za nic nepřidá.
