Tříčlenný senát Městského soudu v Praze vydal rozsudek, jímž vyhověl správní žalobě Britských listů z prosince 2000 proti rozhodnutí Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání neposkytnout informace o vlastnících celoplošných televizních stanic, požadované na základě zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Rozsudek, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek a je pravomocný, ukládá Radě rovněž povinnost uhradit žalobci v plné výši náklady řízení.

Žalobě bylo vyhověno na základě procedurální námitky proti tomu, že Rada porušila při svém rozhodování instanční princip, tudíž se věc vrací do stavu, kdy bude o odvolání proti původnímu rozhodnutí znovu rozhodovat předseda Rady Martin Muchka. Nyní záleží na něm, jestli ustoupí a požadované informace poskytne, nebo zvolí cestu dalšího soudního sporu.

Záležitost má přirozeně hlavně symbolický význam, šlo o to ukázat, že není třeba, aby občan ustupoval před arogancí byrokratické moci (reprezentované v daném případě zejména místopředsedou Rady Petrem Štěpánkem), a v tomto směru je rozsudek Městského soudu v Praze nepochybným úspěchem.

Návštěvníci Národní galerie a chodci, kteří procházejí kolem Veletržního paláce, mohou na okamžik podlehnout obavám, že byli postiženi poruchou zraku. Uvidí totiž, jak výlohou Národní galerie letí cihla. Potíž je v tom, že se neozývá tříštění skla a jev je poněkud statický. Cihlu, která vytváří iluzi průniku do vnitřního prostoru Národní galerie, umístila na výlohu jako instalaci s názvem "Institucionalizované umění " skupina Pode Bal.

Reaguje tak na vystoupení generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka, který prohlásil, že ho názory veřejnosti na práci Národní galerie nezajímají a jsou mu zcela lhostejné.

"Chceme vyzvat vedení Národní galerie, aby upustilo od arogance, se kterou přehlíží názory veřejnosti a zahájilo dialog otevřený i těm názorům na umění, které se liší od názorů generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka. A připomenout veřejnosti, že NG není domem služeb pro samozvanou elitu, ale institucí, která čerpá finanční prostředky ze státního rozpočtu," citují sami sebe členové skupiny Pode Bal v této své tiskové zprávě.

Občané požadují od politiků "vysokou morálku", anebo to alespoň vyplývá z nejnovějšího průzkumu CVVM. S výrokem "Morálka politiků má být posuzována přísněji než u ostatních, protože v politice mají být jen ti nejlepší" souhlasí podle CVVM v ČR 63 procent obyvatelstva (a tento názor je relativně stabilní už od r., 1997, kdy si to myslelo 67 procent obyvatelstva); s výrokem "Pro politiky platí stejná morálka jako pro všechny ostatní" souhlasilo 33 procent občanů a s výrokem "Politici se často dostávají do obtížných situací a lidi by jim měli ledacos odpustit" souhlasí 2 procenta občanů. Jenže - jak poznamenává Štěpán Kotrba, tyto "vysoce morální" názory českého obyvatelstva se zrovna neprojevily v posledních všeobecných volbách v České republice...:)

Téma výzkumu "Jak posuzovat politiky?" je ze strany CVVM svou sugestivností spíše "návodem" k bulvární medializaci, než seriózním a neutrálním dotazem sociologů. Průzkum stejně dokládá, že "morální" volba je zřejmě i zásluhou bulvarizujících se médií, neboť většina (58 %) je přesvědčena, že neodlučným atributem hodnocení výkonu politické funkce je soukromý život aktérů. Paradoxně - k zastáncům posuzování morálky politiků čistě podle toho, jak ji uplatňují ve výkonu funkce, patří vysokoškolsky vzdělaní občané, z hlediska politických preferencí stoupenci ODS. To může být vyvoláno jak situací, že mezi politickým angažmá a soukromými aktivitami politiků přestává veřejnost příliš rozlišovat, tak i okolnostmi jinými, jako je větší medializace osobního života politiků soustřeďující se spíše na negativně působící momenty. To naznačuje i třídění s jinými daty tohoto výzkumu: Podle CVVM AV ČR se ukázalo, že respondentům, vyjadřujícím politikům nedůvěru, je bližší hodnocení o správnosti akcentu na jejich osobní život. Budeme se tedy v předvolebním hodnocení stran dívat politikům "na prsty", nebo do postele, ptá se dále Štěpán Kotrba.

K tomu poznamenává Jan Čulík:

Otázka osobní, soukromé morálky politiků je složitá: V anglosaských zemích má obrovský význam osobní integrita: většinou se usuzuje, že jestliže lžete v soukromém životě, není vám možno věřit ani jako politikovi. Jistě je to zneužitelné: viz intenzivní úsilí amerických konzervativců zbavit se z politických důvodů Clintona kvůli skandálu s Monikou Lewinskou. V Británii si naběhla médiím konzervativní vláda Johna Majora tím, že vnucovala veřejnosti nutnost "žít morálním životem" a sdělovací prostředky pak odhalovaly četné případy nevěry v soukromém životě konzervativních ministrů a poslanců - vláda tak byla vystavena obvinění z korupce. Dnes vládnoucí labouristé národu nekáží o morálce a snaží se oddělovat soukromý a veřejný život politiků, avšak když před časem vyšlo najevo, že někdejší labouristický ministr zahraničí Robin Cook má milenku, musel se okamžitě veřejně rozejít s manželkou, aby se udržel ve funkci. Jde o lhaní, které je u politika nepřípustné. A kromě toho, jak poznamenává jeden čtenář, politik, který někdy lhal anebo něco utajuje, i v soukromém životě, je vydíratelný.

Běžně se britští novináři dívají dost spatra na případ francouzského prezidenta Mitterranda, o němž bylo známo, že je nesmírný sukničkář, ale francouzští novináři s ním byli ve spiknutí a nikdy o tom nepsali. Tak vzniká neblahý, nedemokratický princip výlučnosti informací, které mají k dispozici jen "lepší, informované kruhy" a nikoliv veřejnost. Není divu, že Mitterandovo prostředí bylo obviňováno z korupce, zejména vůči různým africkým vládám. Jinou zajímavou otázkou je postavení žen v těchto kontroverzích: "On lže jenom milence, to není žádný problém, ženská není člověk."

V českém prostředí o tomto problému psal před 150 lety zajímavě Karel Havlíček:

"Při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho přitom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech jako rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých oumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest ještě jiná známka: Kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národu." (Národní noviny, 30. března 1849)

Po téměř šestiměsíčním správním řízení se cizinecká policie rozhodla vyhovět žádosti Majida Majeda, studenta Elektrotechnické fakulty ČVUT, původem z Iráku, a vydat mu cizinecký pas, takže Majed, jehož iráckému pasu vypršela v prosinci platnost, může opět cestovat. Dopis, jímž mu to Bc. Martina Glosová oznamuje, není bez zajímavosti ani z jazykového hlediska.

Policie o žádosti rozhodla pouhý týden poté, co jsem, frustrován nezájmem a neschopností úřadu ombudsmana, jmenovitě Motejlovy zástupkyně Anny Šabatové, přijal od Majida plnou moc a začal se jeho případem zabývat. V tomto případě vedla intervence Britských listů k úspěchu; uvědomujeme si však, že jsme zde dělali práci, za kterou jsou placeni jiní a kterou by novináři normálně ani neměli vykonávat. Až si bude příště Otakar Motejl nebo Anna Šabatová stěžovat na nedostatek kompetencí, bylo by záhodno připomenout jim, jak málo udělali v tomto případě, který jejich působnost plně pokrývá.

Podstatně zdvořileji než v předchozím dopise jeho náměstek zareagoval na naše odvolání ve stejné věci předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Karel Neuwirt. Argumentace, proč nám ÚOOÚ požadované informace neposkytne, však přesto kulhá na obě nohy: žaloba se zcela jistě vztahuje k jeho působnosti, a je sice pravda, že jde o údaje vztahující se (byť nepřímo) k rozhodovací činnosti soudů, nikoli však o informace o této rozhodovací činnosti, jak požaduje v § 11, odst. 4, písm. b), zákon o svobodném přistupu k informacím. Aby mohl ÚOOÚ informace odepřít, musel účelově nepřesně ocitovat zákon! Inu, jako malí kluci...

Proti nezákonnému rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů podáváme tuto správní žalobu.