Odst. 1: "Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu..." (zde je určeno místo).

Podobně se hovoří v odst. 2. o "projevech, učiněných v..." (zde je také určeno místo)

V odstavci 3 se však už říká, že "za přestupky poslanec nebo senátor podléhá pouze disciplinární pravomoci komory..." (zde už je vypuštěno místo činu a nepodléhá pravomoci soudu. Vypuštění "místa činu" bylu provedeno záměrně, a tím se nemožnost potrestání rozšířila na celé území ČR.

A že to nebyla náhoda, nýbrž záměr, svědčí odst. 4: "Poslance nebo senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejíž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno."

Aby byla "imunita" skutečně účinná, je dodán následující bod:

Odst. 5: "Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. (...) Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhánís konečnou platností." Tedy o přípustnosti stíhání nerozhoduje soud, ale kolegium spolupracovníků! Vydá komora kolegu či nevydá? Toť otázka!

Že vypuštění "místa činu" nebylo náhodné, je rovněž vidět ze znění citovaného odst. 3-5. A že jde o podvod, ukazuje znění dalšího článku Ústavy, čl. 19. Zde se v bodě 3 říká: "Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením". Co je to mandát?

Slovo "mandát" je odvozeno z latinského "mando, mandare = pověřit, přikázat, přenésti právo".

Volíme-li poslance nebo senátora, pak aktem volby občané, tedy LID, předáváme, přenášíme část svých práv. (Ústava: čl. 2/4: Lid je zdrojem veškeré státní moci.) Ale ani občan, ani LID nemá žádnou imunitu proti zákonu. Nemůže tedy volbou žádnou imunitu nikomu předat, a pokud někdo prohlašuje, že ji získal, tak jedině podvodem. Zákonitě a logicky nic nemohl dostat, když nikdo nic nepředal. Byl tudíž spáchán podvod, a to podvod na občanech.

Zde si dovolím malou otázku laskavému čtenáři:

Ve kterém státě a kdy měli sloužící větší práva než jejich páni? Vždyť "státní moc", ke které náležejí právě páni poslanci a senátoři, slouží všem občanům hovoří Ústava v čl. 2., odst. 3.

Tím se však dostáváme k další závažné otázce. Může kdokoliv navrhovat pro sebe zákony, když tyto zákony musí dodržovat ostatní občané a týmiž zákony jsou někteří nad občany nadřazováni? Listina práv a svobod totiž staví všechny na stejnou rovinu.

Odpověď zní: nesmí! Protože jsou předpojatí, stojí nad zákonem.

Kdo tedy smí tyto zákony navrhovat?

Z předešlého by to mělo být jasné. Pouze ten, kdo je zdrojem veškeré právní moci. Tedy onen LID, tedy občané. Protože jsme demokratický stát, pak pouze občané, respektující základní demokratické principy, odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, tedy demokratická občanská sdružení, sdružení politických vězňů, odborová sdružení a podobně.

Tací mohou podávat návrhy. Jejich posouzení a porovnání se zněním Listiny - jako nadřazené Ústavě - musí provést Ústavní soud. Ten má tuto pravomoc přímo v náplni práce., Jeho konečné řešení musí být Parlamentem beze změny akceptováno (viz vůle LIDU) a vyhlášeno. V takovém případě budou zákony z vůle lidu a pro lid veškeren. Všechna práva budou spravedlivě rovna.

Jak to více než před 200 lety v roce 1776 vyjádřil Thomas Jefferson:

Nikdo nesmí stát nad zákonem, zákon stojí nad všemi.

Poznámka JČ: Myslím si, že pan Rozmanitý má v článku logický zkrat. To, že občané nemají nějaké právo (zde imunitu) neznamená, že ji nemohou svým rozhodnutím jen některým osobám, například poslancům parlamentu poskytnout, je-li to rozumné. Imunita pro to, aby měl poslanec právo svobodně hovořit na půdě sněmovny a nemusel se obávat stíhání za pomluvu, atd., je rozumná, protože bez ní by neexistovala v parlamentě řádná demokratická diskuse. Imunita poslanců od trestního stíhání za přestupky či trestné činy je přirozeně skandální a občané měli dávno zajistit, aby tato nepřípustně široká imunita byla zrušena.