Ke konci výročního semináře pro zahraniční bohemisty loni v září jsme seděli k druhé hodině ráno v jedné olomoucké pivnici, když přišla řeč na vztahy mezi Českou republikou a Západem. Jeden český kolega (který nemluví anglicky, a je tedy odkázán na to, co se dozví z českých sdělovacích prostředků) si začal docela trpce stěžovat na "nesolidní, arogantní přístup" Západu vůči České republice. "Je to zase jak za Mnichova, nebo jako když jsme byli v područí Sovětského svazu," bědoval. "Západ pouze pokrytecky a agresivně prosazuje v České republice své zájmy. Podívej se na Británii. To bylo pláče nad zdí v Ústí nad Labem a teď se Britové zcela nepokrytě dopouštějí rasismu při selekci Romů na ruzyňském letišti."

Je tedy pravda, že ilegální "převýběr" Romů na letišti v Ruzyni je nepřípustnou a šokující praxí, porušující základní právní normy i lidská práva - to, že tato praxe nadále pokračuje, je důsledkem skutečnosti, že o tom nikdo v Británii nepíše: ČR je pro britský tisk příliš vzdálená a bezvýznamná země, v níž se britští novináři neorientují, a hlavně: čeští Romové jsou natolik chaotičtí, že nedokáží zorganizovat silnější protesty. Britská vláda by měla z tohoto opatření vážný problém, kdyby dokázali čeští Romové systematicky proti jejím rasistickým kontrolám demonstrovat, anebo kdyby třeba Emil Ščuka zahájil hladovku. Jak mi řekl jeden britský novinář: "Pro nás je to zpráva teprve, kdyby se ukázalo, že někdo proti tomu protestuje."

Ale v této souvislosti mi jde o něco trochu jiného. Kolega v Olomouci nerozuměl, zdá se mi, jedné zásadní věci. Neexistuje nic tak jednolitého jako "Británie", či "Spojené státy". Ti, kdo protestovali proti zdi v Ústí, to přece nebyla tatáž "Británie", která zavedla protiromské kontroly na ruzyňském letišti. Proti zdi v Ústí protestovala zejména britská organizace Amnesty International, protiromské kontroly na ruzyňském letišti zavedla britská vláda - Amnesty International pak protestovala i proti nim. Britská společnost je pluralitní a skládá se z nesčíslného množství zájmů, které spolu často kolidují a nemají spolu vůbec nic společného.

Docela zajímavě to myslím vyjádřil rusista John Dunn, můj britský kolega a šéf na Glasgow University. Seděli jsme minulý týden v Glasgowě v univerzitním klubu a hovořili jsme mimo jiné i o trestním stíhání za názory ("Ano," konstatoval John Dunn, "v mnoha postkomunistických zemích to dodneška přežívá") a o postojích Helsinského výboru amerického Kongresu k tomuto problému. John Dunn pak definoval jednu věc velmi přesně: "Hlavním rozdílem mezi postkomunistickými zeměmi a společnostmi s rozvinutou občanskou společností je to, že v občanské společnosti existují mezi jednotlivými zájmovými skupinami, organizacemi a činnostmi neprodyšné hranice. Různé instituce, podniky či činnosti nemají spolu navzájem nic společného." John Dunn to rozvinul minulý čtvrtek, v přednášce o likvidaci ruské televizní stanice NTV, k níž došlo v minulých dnech: "Literatura nemívá v západních zemích nic společného s politikou, jednotlivá politická seskupení nejsou navzájem propojena, instituce jsou navzájem samostatné. V Rusku je tomu od středověku opačně: všechny činnosti ve společnosti byly odedávna považovány za součást téže společenské struktury. Tento historický postoj prohloubila komunistická totalita: cokoliv se dělo za komunismu, bylo to všechno taky součástí téhož jediného systému. To existuje dodneška. Pád ruské televizní společnosti NTV má novinářské, politické, podnikatelské i mafiánské rysy. Všechno je v něm spojeno se vším. Ukazuje to, že se ruská společnost z monolitního způsobu života, v němž je všechno navzájem provázáno, dosud neosvobodila."

Od loňského 11. září propadly některé kruhy i ve Spojených státech do určité míry tomuto - v podstatě ruskému - pokušení likvidovat pluralitu názorů a nezávislost institucí, normálně charakteristickou pro západní demokratickou společnost, a "postavit se proti terorismu" nacionalisticky "do jednoho šiku". Naštěstí však tato "jednota" v americké společnosti nefunguje tak spolehlivě jako v postkomunistických zemích: mnohé americké noviny například kritizovaly totalitní tendence prezidenta Bushe zavádět kontroverzní vojenské tribunály. Velmi zajímavý je v tomto smyslu i postoj Helsinského výboru amerického Kongresu: ten například otevřeně kritizoval americkou vládu, že potlačila ve své oficiální zprávě údaje o porušování lidských práv v Kazachstánu jen proto, protože Bush potřebujoval pro válku v Afghánistánu Kazachstán jako spojence. Pozoruhodná ukázka pluralitního kritického myšlení v době, kdy si mnozí myslí, že Spojené státy jsou "v jednom šiku".

Jestliže si tedy snad někteří čtenáři myslí, že si Britské listy protiřečí, pokud kritizují protipluralitní tendence ve Spojených státech a jedním dechem zároveň citují americkou kritiku totalitních tendencí v České republice, je to zdá se nám hlavně nepochopení toho, jak západní plualitní společnosti fungují. Neexistuje jediná "Amerika" či "Británie" či "Německo", které by hovořily jednotným hlasem. Západní společnosti nevystupují jako jednolitý, monolitní, totalitní celek, ale jsou souborem na sobě často se navzájem ostře kritizujících nezávislých aktivit a společenských skupin, mezi nimiž jsou neprodyšné hranice.Tam, kde dojde v západních společnostech k porušení tohoto principu (nacionalismus v USA po 11.září, skandál firmy Enron) jde o patologický vývoj, který bude korigován.

A závěrem ještě jedna drobnost, která je možná pro některé čtenáře obtížněji postřehnutelná, plně se však váže k existenci pluralismu v západních občanských společnostech. Editor Britských listů ani žádné konkrétní politické názory nemá a ani je svými příspěvky nevyjadřuje: systematicky se ovšem zaměřuje na to, aby informace, které Britské listy publikují, podvracely v zájmu demokratické diskuse zakonzervované, stereotypní, konvenční a falešné pojetí skutečnosti a stimulací debaty se tak lidem podařilo přiblížit se trochu blíž ke skutečnosti, přestože je skutečnost nedokonalým lidským intelektem ve své složitosti nepoznatelná. To, že různé zajímavé nebo podnětné názory v Britských listech publikujeme, přece neznamená, že je nutně zastáváme! Je to jako v těch anglosaských školách, kde se pořádají debatní kluby, v nichž studenti zkusmo, jen tak pro cvik z diskuse, přijímají v debatě jednou ten a podruhé opačný názor, aby se zjistilo, která myšlenka je nosná. Je to rozdíl mezi pluralitním a "náboženským" přístupem ke skutečnosti - "náboženským" máme na mysli ten stav mysli, kdy se od jednotlivce očekává, aby se "manifestačně" přihlásil ke konvenčnímu většinovému názoru a "dal tím najevo, kde stojí". To je ale, odpusťte, postoj odvozený z ruského absolutismu. V západním pluralitních společnostech to tak nefunguje.