Srbové jsou obětmi pokrytectví Západu
Dovedu si představit, že by takový titulek v českých novinách asi vedl k
projevům prudkého nesouhlasu a k vášnivým reakcím. Rád bych se mýlil. Článek
s tímto titulkem uveřejnil v novinách The Ottawa Citizen torontský
spisovatel a rozhlasový komentátor George Jonas.
Začal jej poukazem na televizní 'speciál' tohoto týdne na stanici CNN, která
ukazovala oslavu loňského Dne vzpomínek v USA. Všechno bylo přiměřené a
důstojné až do chvíle, kdy na pódium vstoupil prezident Clinton. Ten této
oslavy využil k tomu, aby vyzvedl příspěvek svůj a svých liberálních kolegů
k válce na Balkáně. Prohlásil, že spojenci NATO bombardují Jugoslávii proto,
aby odstranili režimy, které pronásledují lidi na základě toho, 'jakých
bohoslužeb se účastní nebo kdo jsou jejich rodiče'. Problém s tímto
prohlášením je podobný jako mají mnohé jiné projevy prezidenta Clintona, že
totiž nejsou pravdivé.
Při vší montróznosti masakrů a vyhánění do exilu, etničtí Albánci v Kosovu
nebyli masakrováni a vyháněni proto, že se účastnili jiných bohoslužeb nebo
měli odlišné rodiče. Byli masakrováni a vyháněni proto, že bojovali proti
Srbům o to, kdo bude vlastnit území. Pronásledování lidí za to, kdo byli
jejich rodiče, prováděl Hitler deportací židů do Osvětimi a Stalin
odesíláním kulaků do gulagů. Toto není případ Kosova.
Konflikt v té nešťastné zemi vzplál poté, co se jedna skupina, Albánci,
rozhodla, že se stane pánem v tom, co považovala za svůj dům, a že toto
tozhodnutí narazilo na úsilí jiné skupiny, Srbů, být pánem v domě, který
také ona považovala za svůj vlastní.
Prezident Clinton se zmínil o morálce multikulturalismu. Problém je v tom,
že celý svět nemůže kopírovat americký 'tavicí kotel' (melting pot). V
žádném případě není vnucování tohoto modelu tříštivými bombami výrazem vyšší
morálky. Je i další problém s logikou NATO. Člověk by mohl dávat přednost (a
já ji dávám) státu, v němž náboženství a etnický původ nemají místo v
politické organizaci země a jsou osobními atributy každého jednotlivého
občana. Jenže hlásat nejprve, že země nemají být organizovány podle
etnických hranic a potom požadovat samosprávu pro jednu skupinu na jediném
základě etnického původu je příkladem rozporů. A to je právě to, co NATO
požadovalo pro kosovské Albánce v Rambouillet - formu autonomie nebo
nezávislosti. Je mi líto, ale toto přece není odmítání společnosti rozdělené
podle etnických hranic! Toto je podpora jedné etnické skupiny na úkor jiné.
Říká, že Albánci mohou použít své etnické většiny v Kosovu, aby potvrdili
svou politickou identitu, ale Srbové to v Jugoslávii dělat nesmějí. Takže
to, co se vnucuje Jugoslávii, není rozhodně multikulturalismus (pochybný,
jak takový cíl může být tím, že je vynucován raketami o ploché dráze letu),
ale etnický separatismus, pravý opak ostentativního ideálu pana Clintona a
spol. Toto je to, co Hitler vnutil Československu v Mnichově, kdy použil
etnického nacionalismu sudetských Němců k rozbití suverénního státu.
A potom tu je naše kanadská soudkyně Louise Arbourová. Poté, co veřejně
uvažovala o stíhání vedoucích politiků NATO, naše chrabrá prokurátorka
válečných zločinů u OSN se rozhodla 'místo toho' nebo 'nejprve' obvinit
jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče a některé jeho kolegy. Můj
dojem je, že spíš 'místo toho', protože prokurátoři válečných zločinů jsou
něco jako supi. Jdou po těch, kteří se odloučili od stáda jako třeba starý
generál Augusto Pinochet. I kdyby NATO utrpělo porážku, nebylo by dostatečně
zraněno, aby navnadilo soudkyni Arbourovou, aby se vrhla na jeho vedoucí
politiky.
Není tedy žádným překvapením, že první obviněnou hlavou státu je někdo jako
pan Miloševič než takoví pachatelé zločinů proti lidskosti a to jak domácích
tak exportovaných jako jsou vládnoucí špičky v Číně, Sýrii, Libyi, v Severní
Koreji, Indonézii, Vietnamu nebo na Kubě a zejména irácký Saddam Poison Gas
Hussein. Zpolitizované soudy podobně jako showbiz jsou ovládány momentální
situací.
Argumentovalo se, že paní Arbourová nemůže stíhat asijské nebo
středovýchodní válečné zločince, protože její mandát jakožto prokurátorky je
omezen pouze na Jugoslávii a Rwandu-Burundi. Jak malicherná to sofistika!
Jak to, že nevysvětlí, proč neobvinila chorvatského prezidenta Franjo
Tudjmana, který napáchal v Krajině většinu z toho, co Miloševič napáchal v
Kosovu? Ještě důležitější je otázka, jaký systém dává prokurátorům mandát
jen pro vybrané oblasti. Představme si zemi, která by stíhala zločiny jen v
určitých městech - například, že by Kanada šla po pachatelích loupeží jen v
Moose Jaw! Hleďme se, máme tu nový světový řád!
Zastánci tribunálů pro válečné zločiny si myslí, že povyšují politiku na
úroveň spravedlnosti. Je smutné, že opak je pravdou. Stahují spravedlnost
dolů na úroveň politiky.
Na stejné straně byl přetištěn z britských novin The Times of London
přibližně dvojnásobně rozsáhlejší článek Simona Jenkinse pod titulkem
Pochybný mír. I tento článek rozebírá rétoriku kolem zločinnosti prezidenta
Miloševiče mimo jiné důležité otázky. Vzhledem k tomu, že článek pochází ze
země vydavatele Britských listů, milerád mu jej přenechávám pro překlad.
Miloš Kaláb, Kanada
