Ještě k válce(?) v Jugoslavii. Otázky a poznámky, ale zdaleka ještě ne bilance
O Kosovu píšeme čím dál tím víc a myslím, že se tím ztrácí přehled o základních věcech, navrhuji proto vrátit se k začátku akce NATO a pokusit se sjednotit alespoň na výchozích bodech, ke kterým je třeba zaujmout jasné a stručné stanovisko.
V nadpisu je válka s otazníkem, protože podle mého názoru to válka není. Nebyla vyhlášena a nemohou tedy mimo jiné platit pravidla pro válku platící jako třeba Ženevská konvence o zajatcích a pod. Když to není válka, co to tedy je? NATO je obranné společenství států a nemá tedy podle vlastních stanov právo vojensky zasahovat proti státu, který členem NATO není a jeho zájmy ani hospodářsky ani vojensky neohrožuje.
J. Jírovec napsal (BL 17.5.99, Perverzni komentáře Jiřího Jírovce?), že 18 právníků ze šesti zemí poslalo prokurátorce Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslavii, paní Louise Arbourové, podnět k vyšetřování zločinú, kterých se dopouštějí vedoucí politikové států NATO tím, že dali svým armádám pokyn k leteckému napadení Jugoslavie.
Otázka: Co bylo v tom podnětu a jak s ním naložila paní Arbourová? (je to otázka v prvé řadě pro JČ a J.Jírovce ; v jeho článku byl na ten podnět link, který jsem se vydal hledat do archivu BL, ale kdyz jsem ťukl na jeho článek, objevil se nějaký můj vlastní výplod).
Jiří Dienstbier, zmocněnec OSN pro lidská práva v Kosovu se podle LN 13.4.99 vyjádřil, že před vypuknutím "ostré" fáze konfliktu byla předložena dvě ultimata: jedno organisace NATO Miloševičovi a druhé Miloševičovo organisaci NATO a kosovským Albáncům, o kterém se nemluví.
Otázka: Zná někdo z čtenářů BL J. Dienstbiera, od kterého bychom znění onoho druhého ultimata mohli získat nebo ví někdo, jak se k němu jiným způsobem dostat? Bylo by jistě zajímavé si obě položit vedle sebe a porovnat je.
Západni media se o těchto dvou záležitostech nezmiňují, to je zřejmě věcí svobody tisku, není-liž pravda, ale my bychom tyto dokumenty a jejich osud potřebovali znát, abychom mohli odhadnout mezinárodně-právní podklad akce NATO a také její možný dosah a následky. To první by nám mohlo umožnit kromě přesnější charakterisace akce NATO i přidat další element k článku JČ o tom, co si myslí Češi o válce v Jugoslavii.
Jak je známo, kritisuje NATO vlažný postoj ČR k útoku NATO na Jugoslavii. Ovšem ČR podepsala smlouvu o členství v obranné organisaci a první věc, která se od ní požaduje, je zúčastnit se útoku na stát, který NATO vůbec neohrozil. To je věc, kterou Jan Čulík ve svém článku pro polský deník Gazeta wyborcza (BL 2.6.99) taktně opomněl. Píše, že "se špatně vede válka, když ji má společně vést 19 vlád. Stane se pak, že vojenské rozhodování upadne na úroveň nejprimitivnějšího konsensu". Opravdu válka nebo něco jiného, na př. snaha zachránit hrubými prostředky prestiž ohroženou hrubými politickými chybami? A ještě hůře se vede, jestliže dojednané stanovy a principy ratifikované parlamenty se prostě ignorují a rozpoutá akce , k níž se dodatečně presentuje na výroční schůzi rádoby právní či morální oprávnění sice zalité šampaňským, ale bez ratifikace a obvyklých procedur. Ve stejné době pérují zástupci EU ( v podstatě tytéž státy s jinou čepicí) většinou oprávněně české úřady pro nevyhovující stav právního systému ČR. Jak to jde dohromady? To by se mělo vysvětlit; já sám jsem před lety nazval právní kontinuitu polistopadového režimu s režimem komunistickým absolutní absurditou, protože sami komunisté nebrali své zákony nikdy vážně - vše se rozhodovalo na půdě strany a pokud to snad bylo v rozporu se zákonem, tím hůře pro zákon. (Polygon č. 8/1992)
Jedno je však nepochybné, akce NATO je dílem "pokrokářů", jak napsal komentátor Guardianu Hugo Young (BL 14.4.99), který cituje výrok Tony Blaira v časopise Newsweek, že je to první válka "pokrokářů", která dokazuje, že i oni jsou pevní v tom, že válku dovedou do kýženého cíle. Článek má ovšem velice případný titulek (nevím, od koho je, to by mohl vědět JČ) : Když jdou do války "pokrokáři", má to svá nebezpečí. Jedním je optimismus.
Typický pokrokář demokratických zemí je agresivní politický korekčník, který je vlastně obdobou autoimmunní nemoci lidského těla. To má t.zv. imunní systém, jehož funkcí je bránit tělo proti invasi mikroorganismů tvorbou protilátek. Za normálních okolností tato imunní reakce nemůže být namířena proti buňkám vlastního těla, ovšem v určitých případech udělají imunní buňky chybu a útočí na buňky, které měly chránit a tím dochází k autoimunním chorobám, jakou je na př. alergie. Nedávno uveřejněné výsledky výzkumu této nemoci ukazují, že imunní systém člověka žijícího v příliš čistém prostředí nemusí mít dostatek příležitosti k boji proti mikroorganismům a začne proto napadat buňky vlastního těla. Tento poznatek byl vyjádřen v informacích určených široké veřejnosti sloganem "trochu špíny neškodí".
Politický korekčník západních demokracií pochází často ze středních a vyšších vrstev společnosti, nemá materiální starosti, o válce neví vůbec nic a nemaje jiného cíle vybíjí svou agresivitu vnucováním svých chorobných zásad své společnosti, čímž ji rozkládá zevnitř, ale i případně i jiným zemím, pokud si to nechají líbit Svou destruktivní činnost halí vždy do vznešených frází. Počet a vliv politických korekčníků může posloužit jako dosti spolehlivý ukazatel degenerace společnosti v tom či onom státě. Jsou to lidé (m/ž), kterým jejich jestřábí agresivní povaha nedovoluje chladnokrevně analysovat nějakou situaci a posoudit dosah, následky a risika jejich jednání. Representují společenský směr , který Holanďané označují jako "weg met ons" neboli "pryč s námi". Asi to nějak souvisí s těmi čelními mozkovými laloky, jak to postuloval James Michael Howard.(BL 11.5.99)
Před časem jsem náhodou zapnul televisi, která přenášela průběh jednání nějaké americké komise o Jugoslavii, právě v okamžiku, kdy paní Albrightová končila nějaké své exposé obvyklou zmínkou o Miloševičovi. Nikdo z účastníků, převážně civilně vypadajících mužů, si tehdy nedovolil říct: "Ale teta, co nám to pořád vykládáte o tom Miloševičovi, přece víte, že mezi etniky v bývalé Jugoslavii existuje hluboký antagonismus ve všech vrstvách společnosti a mimo to žádný jiný srbský president by nemohl podepsat smlouvu, kterou jsme předložili jeho delegaci v Rambouillet, protože by s ním zatočili sami Srbové!" (Já sám jsem se ze soukromého zdroje dověděl názor příslušníka holandské vojenské jednotky v Bosně. Byl konsternován hloubkou nenávisti mezi tamními etnickými skupinami a neviděl jinou možnost, než území isolovat a nechat "vyhnít").
Další otázka: věděla to paní Albrightová a ti členové komise nebo ne? Obě možné odpovědi nahánějí nezaujatým pozorovatelům hrůzu.
Korunu všemu nasadila pak shora zmíněná prokurátorka Louise Arbourová svou žalobou vznesenou proti Miloševičovi, jak vyplývá z přehledu týdeníku Observer, datovaného 30.5.99, který vyšel v BL 31.5. pod pozoruhodným názvem "Jestřábi cítí tyranovu krev".(Od koho je asi ten název ?)
Rozhodnutí Miloševiče obžalovat, píše Observer, -se všemi obrovskými důsledky- přijala, jak se zdá, nezávisle právě ona a byla si zřejmě vědoma, co její rozhodnutí znamená. (viz názor Jonathana Eyala, BL 28.5.99)
Načasování tohoto rozhodnutí bylo podle Observeru naprosto explozívní. Rozhodnutí Arbourové bylo z Haagu předem prozrazeno ve středu, v den, kdy se chystal ruský vyjednavač Viktor Černomyrdin na své čtvrté a nejdůležitější setkání s prezidentem Miloševičem, aby ho přesvědčil, aby vpustil vojska NATO do Kosova.
Frustrovaný Černomyrdin si ve čtvrtek stěžoval: "Dnes jsme dospěli při vyjednávání do finiše, ale někdo potřeboval umístit na cestu překážky mírovému dialogu." Rusové se dotazovali, jak je možné, že byl spolehlivý partner Západu v bosenské válce najednou proměněn v páriu?
Když ve čtvrtek obžalobu Miloševiče a jeho čtyř kumpánů dvaapadesátiletá prokurátorka Arbourová zveřejnila, zaujala chladné a vzdorné stanovisko. "Svět je pro ně nyní daleko menší místo," konstatovala. Bylo to poprvé v historii, co byla vznesena obžaloba proti hlavě státu. Prudké a rozhodné (podle Observeru) paní Arbourové by tedy stály další dny, týdny či měsíce bombardování za tu rozkoš dostat Miloševiče před soud nebo, člověk nikdy neví, za citaci v Guinessově knize rekordů.
Závěrečná část přehledu Observeru mohla být pro čtenáře šokující. Paní Arbourová musela složitým způsobem použít špionážních informací, které ji poskytl z britské strany Robin Cook a z americké strany různé osoby a složky americké státní správy (CIA, DIA, State department, Pentagon,a j.) které kritisovaly presidenta Clintona a R. Holbrooka a které prý k předání informací nepotřebovaly svolení Bílého domu. Jeden činitel v Bílém domě vyjádřil názor, že doufá, že obžaloba Miloševiče "ochromí" diplomatické řešení, které vyjednalo Rusko. K tomu se hned připojila paní Albrightová prohlášením, že Miloševič nedostane imunitu a dodala "nevyjednáváme". Potud Observer.
A my? Je to skutečně zajímavý styl managementu, šéf, který vede nějakou politiku a jeho blízcí spolupracovníci poskytující bez jeho schválení či vědomí (???) třetím osobám velmi tajné informace , které mohou jeho politiku nabourat. Nemohl by v tom případě podle Jelcina okamžitě ty lidi vyházet? Nebo je to jen komedie, Clintonovi to vyhovuje, ale formálně se k tomu nechce nebo nesmí přiznat? Ale shrňme raději další české námitky proti akci NATO:
Risiko vzniku velkého konfliktu s Ruskem. Tvrdit, ze Rusko nebo to, co zbylo ze Sovětského svazu, už není prvořadou světovou velmocí je v určitém ohledu politická slabomyslnost . Rusko je teď nebezpečnější, než kdy předtím. NATO (nebo NATU?) se tam podařilo vyvolat velmi hlubokou vlnu antiamerikanismu, o moc se ucházejí duševně velmi nestabilní a nevypočítatelní jednotlivci v politicky i hospodářsky krisovém státě a o tom, pod jakou kontrolou je jejich obrovská zásoba jaderných zbraní, by se dalo úspěšně pochybovat.
Území, na kterém je možno - když dovolíte - provozovat (zatím) politicky korektní kratochvíle je omezeno jen na t.zv. západní země, cca 600 milionů obyvatel. Mimo ně to ovšem nejde. Reakce islamských zemí popsal M. Kaláb, já bych k tomu přidal prohlášení indického ministerského předsedy (1 miliarda obyv.?), podle něhož letecké útoky NATO ospravedlňují indické zkoušky jaderných zbraní provedené v minulém roce. (To jsem našel jen v teletextu jedné televisní stanice, nikoliv v novinách. Že by zase ta zpropadená svoboda tisku a informací?) Závody ve zbrojení se rozjedou ještě vyšší rychlostí. Bojovat proti proliferaci jaderných zbraní a vůbec proti zbrojení a předvést pak vojenskou demonstraci proti rovnocenně nevyzbrojenému malému státu, na to musí být opravdu politicky korektní strategický mozeček. Oficiální zdůvodnění akce , již značně problematické v politicky korektním pásmu, neplatí vůbec nic vně tohoto pásma. Tam mají o tom, co je právo či genocida názory zásadně odlišné. Kdo má zájem, ať si o tom pohovoří na př. s hochy od Talibanu nebo vzpomene na Pol Pota. Mezi "positivní" následky bych zařadil vyprávění jednoho krajana, který se vrátil z Etiopie a vyprávěl, jak místní lidé fascinovaně hleděli na televisní obrazovky a sledovali letecké nálety na Jugoslavii. Jejich vlastní válka s Eritreou jim přišla méně absurdní než válka ve vysněném ekonomickém ráji - Evropě. (Slovo 4.6.99, P. Nováček:Válka o Kosovo a třetí svět)
Další krok podlomení funkčnosti OSN a k jejímu zániku. P. Habala napsal ve PSU, že nezná lepší systém, jak odfiltrovat z politiky všechny čestné a inteligentní lidi, než demokracii (dnešní situace kolem Kosova mu dává plně za pravdu) a připojil obvyklé konstatování, že ovšem nějaký lepší systém zatím není. Podobně je tomu i s OSN. Je to organisace málo účinná, zkorumpovaná, jak se komu líbí, s tím plně souhlasím, ale zatím je to jediné forum, kde se dalo jednat , než se začalo střílet nebo i když se už začalo střílet. Pokud ji začnou i jiní obcházet podle vzoru NATO, mohli bychom ji jednou postrádat. Vysoce politicky korektní ale neudržitelné je tvrzení NATO, že jeho akce je legální, protože předchozí resoluce OSN požadovaly, aby Jugoslavie ukončila útlak civilistů v Kosovu a protože tyto resoluce hrozí "dalšími akcemi" , jestliže je Jugoslavie nesplní.(BL 4.6.99). Rada bezpečnosti na nikoho své pravomoci nepřenesla.
Nepřestane-li NATO s dosavadní arogancí a bude- li se snažit zatlačit Srby ke zdi bezpodmínečné kapitulace, nelze vyloučit, že se Srbové pokusí přemlouvat třeba pomocí Semtexu civilní obyvatelstvo členských států NATO, aby se zbavilo politiků jako je Tony Blair, Robin Cook či paní Albrightová. Tento aspekt bych já rozhodně nepodceňoval. Proto bych těmto politikům naléhavě doporučil jednoduchý princip, který je nebo bylo možno si přečíst na některých vagonech ČSD: opatrně posunovat!
Kdysi se říkalo, že nejrychlejší cesta pro malý stát k hospodářskému vzestupu a blahobytu je prohrát válku s Amerikou. Vyjde to i tentokrát? Nevím, škody jsou obrovské. Ale jedno vím zcela jistě, řešení podstaty problému se nepohnulo od začátku bombardování ani o milimetr a nepohne se ani po zastavení vojenských akcí, protože problém je v populační explosi kosovských Albánců, kterou Miloševič nezavinil a NATO nedokáže utlumit. Znovu opakuju, co jsem už dříve napsal v BL. Bez ohledu na výsledek konfliktu se budou kosovští Albánci snažit "prosakovat" do bohatých zemí. Nedivil bych se , kdyby je NATO muselo (aspoň některé z nich) k návratu důrazně nutit. Mluvčí Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky v Ženevě K. Janowski už konstatoval stále častější neochotu kosovských Albánců odjet do bezpečných, ale méně vyspělých států, nez jsou západní země. Na náš vkus jsou lidé poněkud vybíraví, prohlásil (LN 4.6.99). Podle zprávy MF z 3.6.99 se prý ztrácejí ze záchytných středisek v Polsku. Jeden z mladších běženců vysvětloval, že "V Německu se dostává na dítě 50 marek denně, zatímco v Polsku jen sedm." Těch 50 mi připadá trochu moc, ale málo platné, ti Poláci vědí, jak na to.
4.6.99
Jaroslav Teplý
