Shrnujeme komentář Roberta Harrise, který vyšel 23. 10. v konzervativním deníku Daily Telegraph.

Než si bude labouristický poslanec Paul Marsden dál stěžovat, jak tvrdě s ním naložila funkcionářka pro stranickou disciplínu labouristického poslaneckého klubu Hilary Armstrongová, chtěl bych mu silně doporučit, aby si přečetl životopis Winstona Churchilla od Roye Jenkinse.

Tam se doví, že jediným dosud žijícím svědkem parlamentní debaty o Norsku, která se v Dolní sněmovně konala v květnu 1940, je nyní už jen bývalý náměstek ministra války Jack Profumo. Tehdy totiž, jako nejmladší konzervativní poslanec (Profumo byl tou dobou v Dolní sněmovně teprve měsíc) hlasoval proti Chamberlainově vládě - a následujícího dne si ho pozval na kobereček obávaný kapitán David Margesson.

Podle lorda Jenkinse se tam Profumovi dostalo - Profumo mu to osobně vyprávěl - "nadávek se spoustou sprostých slov". Příval nadávek končil takto: "A to ti říkám, ty jedno naprosto odporné, malé hovno. Každé ráno, co se po zbytek života probudíš, ti bude stydno za to, cos udělal včera večer."

No tak tomu já říkám číst levity, ne té chabé přednášce o stranické loajalitě, které se Marsdenovi dostalo od Armstrongové. (...)Jestliže si Marsden opravdu myslí, jak řekl listu Mail on Sunday, že je to "děsivé, že takovíto lidé rozhodují o vládni politice", tak by měl raději z politiky odejít - drsnost politického života zjevně není pro něho.

Je nutno říci, že Marsden a ostatní labourističtí "rebelové" - poslanci Tam Dalyell, Robert Marshall-Andrews, George Galloway a Alan Simpson - vůbec nejsou zastrašování, ale vede se jim velmi dobře. Starý dobrý Tam, ten protestuje v Dolní sněmovně proti všemu už přes dvacet let, začal s aférou ohledně argentinského křižníku General Belgrano v roce 1982 [Dalyell přispěl k odhalení toho, že Thatcherová nařídila ve válce o Falklandské ostrovy potopit se značnými ztrátami na životech tento argentinský křižník, když z bojiště utíkal, pozn. JČ]. Nijak mu to neuškodilo. Je považován za otce Dolní sněmovny: zacházejí s ním jako s jedním z nejvýznamnějších ornamentů britské demokracie.

Bob Marshall Andrews, který se dostal poprvé do parlamentu v roce 1997, v době velkého labouristického vítězství, se zjevně hned na začátku rozhodl, že se bude jako poslanec dobře bavit a že bude říkat nahlas přesně to, co se mu zachce. George Galloway zastupuje věrně voliče z Bagdádu už více než deset let. Alan Simpson řídí socialistickou skupinu a píše vážné články pro [socialistický] časopis Tribune.

Může někdo seriózně argumentovat, že byla tato skupina poslanců někdy umlčována? Naopak, projevují o ni sdělovací prostředky zájem, který je daleko větší než je její význam. A protože z toho, co říkají, vždycky vznikají barvité články, málokdy je novináři podrobují skutečně ostrému křížovému výslechu tak, jak podrobují stoupence užití vojenské síly. Tito poslanci si můžou říkat, co chtějí, dobře vědí, že to nikdo nikdy nebude zpochybňovat.

Toto například řekl poslanec Marsden funkcionářce pro stranickou disciplínu, když se ho zeptala, co by tedy sám udělal proti Osamu bin Ladenovi: "Měli bychom ho pohnat k trestnímu stíhání. Dalo by se to udělat velmi rychle a vojenské akce by mělo řídit OSN, ne USA. Bylo by to daleko efektivnější. Klidně vyšlete do Afghánistánu speciální jednotky SAS, ale nejprve by tam mělo vstoupit OSN."

Bylo by zajímavé, kdyby tuto argumentaci forenzním způsobem někdo rozebral. Bin Ladena - pohnat k soudu - kde? S důkazy, získanými - kde? (Budou jeho společníci proti němu svědčit?) Jak to, že si Marsden myslí, že by se to dalo udělat rychle, vzhledem k tomu, že trvalo dlouhé roky, než byly shromážděny důkazy proti zločincům, kteří spáchali masakry v Bosně? Co by asi dělal bin Laden mezitím? Prostřednictvím jakého velitelského mechanismu by bojovala OSN v této válce? A proč by to bylo "efektivnější", kdyby válku vedla OSN? A nebylo by před vysláním jednotek SAS stejně nutno zemi nejprve bombardovat, anebo si Marsden myslí, že by bylo možno jednotky SAS poslat do Afghánistánu jen tak?

Čím dřív se o tom všem bude konat v parlamentě debata, tím líp. A na konci té debaty bude naprosto správné, jestliže vláda nařídí poslancům, aby od nynějška v této věci dodržovali stranickou disciplínu. Bylo by bizarní, kdyby to vláda neudělala. V této věci má funkcionářka pro stranickou disciplínu naprosto pravdu: válka není téma, ohledně něhož mohou poslanci hlasovat, jak se jim zachce - je to téma, které je pro přežití této vlády naprosto klíčové.

Ovšem je pravda, že poslanec Marsden i ostatní poslanci, kteří smýšlejí jako on, mají plné právo hlasovat proti vlastní vládě. 8. května 1940 vydal funkcionář pro stranickou disciplínu konzervativního poslaneckého klubu kapitán Margesson přísný příkaz, že konzervativní poslanci musejí hlasovat na podporu Chamberlainovy vlády. Asi 100 konzervativních poslanců ho neposlechlo a hlasovali proti této vládě, anebo se zdrželi hlasování. V důsledku toho Chamberlain padl. Nikdo toto právo Marsdenovi nebere, ani ho nebere nikomu jinému. Měl by přestat kňourat, ať hlasuje podle svého vědomí a svědomí a přijme příslušné následky, tak jak to udělal Jack Profumo.