Autor zdůrazňuje, že fotografie byla zavádějící, protože ze skupiny běžících mladíků se do Británie nemohl skoro nikdo dostat - většina jich byla zadržena poté, co vlak projel tunelem pod kanálem La Manche, na britské straně. Není tedy pravda, že se automaticky stávají držiteli azylu v Británii. Jejich žádosti o azyl jsou přísně zkoumány a mnozí z těch osob, které jsou odmítnuty, jsou deportovány do své domovské země.

Daily Express pak v titulku na první straně tvrdí: Počet přistěhovalců do Británie se zdvojnásobil. Uvnitř pak list cituje oficiální vládní statistiky - že celkový počet přistěhovalců byl v roce 1991 337 000 osob a v roce 2000 482 000 osob. To je dvojnásobek? Prostudujeme-li si podrobněji internetové stránky britského úřadu National Statistics, zjistíme, že to zdvojnásobení se týká čistého počtu přistěhovalců, z přibližně 92 000 v roce 1997 na 183 000 v roce 2000. Jenže to jsou přistěhovalci odevšad, z Evropské unie, z Ameriky, z Austrálie. A počet všech těchto přistěhovalců se v roce 2000 zvýšil ve srovnání s rokem 1999 jen o tisíc osob.

To ovšem není dojem, který si odnesou čtenáři nejlepšího deníku na světě. Na ně udělá trvalý dojem obraz nezvládnutelné potopy cizinců, které vypustili zrádní fašističtí Francouzi, aby ta potopa zahltila naše břehy a zničila naši národní morálku.

V Evropě dnes není závažnější téma než přistěhovalectví. A týká se to mnoha dalších témat: naší neschopnosti vytvořit dostatečné množství nových pracovních příležitostí, našich vztahů se světem islámu a také kvílivého tvrzení Evropy, že je morálně nadřazena Spojeným státům.

Británie je v jedinečném postavení, kdy může přispět k celoevropské debatě o budoucnosti přistěhovalectví. Umíme totiž lépe než mnohé evropské země umožnit lidem z jiných kultur, aby se v Británii cítili doma. "vycházíme spolu" "jde nám to dohromady" "žít a nechat žít" - to jsou typicky britské výroky. A britská totožnost je dneska stejně už natolik mnohovrstevnatá, amorfní a mlhavá, a všichni z nás máme alespoň dvojí národnost (například já jsem Angličan a taky trochu Ir, kromě toho, že jsem Brit, píše autor).

Avšak musíme uspořádat debatu, kterou zahájil v Holandsku Pim Fortuyn, zejména o izolacionismu některých muslimských komunit v Británii. Debata se musí týkat toho, jaké minimální přizpůsobení můžeme od přistěhovalců očekávat v občansky uvědomělých, liberálních hostitelských kulturách, jako je Británie či Holandsko.

Melanie Phillipsová napsala v týdeníku Spectator, že samozřejmě musíme muslimy do země vítat, ale musíme od nich také očekávat, že přijmou společnou občanskou totožnost, která respektuje britské hodnoty - a v rámci jich pak mohou praktikovat vlastní kulturu a tradici, pokud tyto kultury nejsou v konfliktu. Tam, kde v konfliktu jsou, musí zvítězit kultura britská. Pro autora tohoto článku je tato definice příliš agresivní a zároveň příliš mlhavá. Tak Británie ve skutečnosti nefunguje, když funguje nejlíp. Viz jedna klášterní škola v Birmingamu, kam chodí mnoho muslimských dívek.

Tato debata se musí konat citlivě. Avšak teprve až přestaneme mluvit o přistěhovalcích jako o "nich", teprve pak budeme schopni zamyslet se vážně sami nad sebou. (Podtrhl JČ.)