Následující řádky shrnují rozsáhlejší text nesoucí titul "Evropská tradice a její oběti - Nietzschova a Adornova kritika evropské civilizace". Autor se v ní snaží vystihnout povahu evropské civilizace. O nesnadnosti takového zkoumání hovoří v prvních částech následujícího eseje. K celé věci pak přistupuje z historické perspektivy - hledá hluboké zlomy, které naše civilizace prodělala, neboť na přítomné problémy bylo bezesporu zaděláno v jejím dřívějším vývoji. A jsou to nejen její problémy. Týkají se hlavně nás, kteří v ní žijeme.

Pro filosofa je směrodatné to, co je hlavním problémem dané historické doby. Filosof hledá jeho nejhlubší příčiny padni komu padni a neváhá jít až ke kořenům své vlastní civilizace a tuto civilizaci zpochybnit. V tom spočívá objektivní východisko filosofie, které je jiné v každé historické době. Velikost a význam filosofie můžeme hodnotit podle toho, jak se filosofie vyrovnává se základním problémem své doby.

Hlavním problémem dnešní doby je ekologická, sociální, politická a kulturní krize, která zasáhla celou planetu. Je to krize celého světa, neboť se dotýká všech lidských kultur a všech forem života a existuje reálné nebezpečí, že za dalších sto let tu z dnešního světa nezůstane kámen na kameni. To je dnes zřejmé každému, kdo aspoň trochu přemýšlí o světové situaci. Situace je to zcela mimořádná. Nikdy, kam lidská paměť sahá, nehrozilo lidskému rodu takové nebezpečí jako dnes, a nikdy nebyly vyhlídky na odvrácení nebezpečí tak malé jako dnes.

Proč má ekologická otázka přednost?

Kant zformuloval nejobecnější úkol myšlení takto: myšlení hledá podmínky možnosti. Filosofické myšlení mluví o tom, co podmiňuje existenci všeho ostatního - o tom, bez čeho by to ostatní nemohlo existovat. V dosavadních dějinách byly tyto podmínky existence vždy speciální - týkaly se určitého jevu nebo omezené oblasti. Podmínkou možnosti zachování čínské kultury byla čínská zeď, podmínkou možnosti myšlení je člověk apod. Teprve ve dvacátém století se objevily podmínky vztahující se k celku lidské civilizace a života na planetě. V dobách studené války takovou podmínkou bylo to, že nedojde k použití jaderných zbraní. A dnes je to přežití přírody, odborně řečeno zachování planetárního ekosystému.

Stačí provést jednoduchý myšlenkový experiment, aby bylo hned zřejmé, že příroda je podmínkou všech podmínek, podmínkou lidské civilizace. Kdybychom tvrdili, že lidská civilizace nepotřebuje ke své existenci přírodu a že není omezena limity přírody, znamenalo by to, že lidská civilizace je schopna vytvořit ekvivalent toho, co jí poskytuje příroda. To předpokládá za prvé dokonalé poznání přírody a za druhé technologie, které vytvoří celoplanetární prostředí vhodné pro lidský život, tj. nějaký ekologický skleník nebo umělou přírodu.

Vše, čeho bude kdy dosaženo v sociální oblasti, v politice, v umění by bez zachování přírody bylo ztraceno. Ano, i komplexní změna společnosti, nazývaná revolucí, je předem odsouzena k nezdaru, jestliže bude prosazovat jen lidské dobro. Vše je podmíněno udržením rovnováhy planetárního ekosystému. Starolevicová politika zaměřená na rovnost ve spotřebě se dnes ukazuje být dosti krátkozrakou, neboť se nezabývá totální podmínkou možnosti - přírodou, základnou základny.

Kritika evropské civilizace

Je třeba vyjít z toho, že je to krize světa, který je ovládán euroamerickou civilizací. Vyrovnat se z hlavním problémem doby proto znamená provést hloubkový rozbor civilizace, která je zodpovědná za současný stav světa. Dnes je čas pro radikální kritiku. Není to tedy nějaká zvrácená záliba v kritice vlastní kultury, ale spíše nutnost vyrovnat se s ohrožením základů, na kterých stojí všichni, ať už pocházejí z jakékoliv kultury a myslí si cokoliv. Moje myšlení by bylo jiné, kdyby hlavním problémem doby byla srážka Země s kometou.

Mimořádně cennou kritiku evropské civilizace provedl německý filosof a sociolog Theodor W. Adorno (1903-1969). Je cenná tím, že Adorno ze sebe setřásl většinu předsudků a myšlenkových šablon, které jsou výtvory současné evropské mentality. Vytvořil si distanci od tradice evropského myšlení a kultury a tato distance mu dovolila poznat to, co lidé museli zaplatit za evropskou civilizaci a její vymoženosti. Adorno si z očí vyjmul čočky, které nám tato civilizace nasazuje, a spatřil to, co bylo v dějinách Evropy potlačeno a odstraněno. Pokrok evropské civilizace je zaplacen mnoha ztrátami, a tyto ztráty se evropská mentalita pokouší bagatelizovat. Při hodnocení kladů a záporů evropské civilizace je tudíž nezbytné mít distanci od vládnoucí evropské mentality.

Hodnotit svou vlastní civilizaci je vždy zdrádné, protože je nutno překonat mnoho skrytých pastí, jako je past spočívající v tom, že při kritice používáme hodnoty, pojmy a logiku, jež vytvořila civilizace, kterou hodnotíme. Hodnotíme ji pomocí prostředků, které mohou být samy nakažené nemocí a naše reflexe tak může být projevem této nemoci. Těmto pastem se můžeme vyhnout pomocí distance, která nám otevírá oči. Jak tuto distanci získat?

Metoda srovnávání hodnotových řádů a metoda osobního ztotožňování

Distance umožňující kritiku evropské civilizace se dá získat dvěma metodami: - srovnáváním hodnotových řádů a oživováním těch vlastností, které "nepatří" do dnešní doby. Lidé mají stále vlastnosti, jež nezapadají do současného hodnotového řádu - které jsou v jádru nekapitalistické, jako je např. láska k umění, zvířatům, přírodě a lidem.

Kromě toho v lidech vzniká odcizení. Pokud někdo pociťuje odcizení, není to odcizení naprosté, protože pociťovat odcizení znamená, že člověk pociťuje odcizení jako něco odcizujícího. Jestliže člověk trpí odcizením, tak jím trpí kvůli tomu, co v něm není odcizeno. Trpí například tím, že svou schopnost mít rád druhé musí potlačit, aby ve společenském mechanismu mohl obstát. Tato schopnost je reálná a je podmínkou toho, že člověk pociťuje odcizení. Nepociťovat odcizení v odcizujících poměrech je projevem naprostého odcizení, je projevem neschopnosti milovat.

Při srovnávání hodnotových řádů je důležité se celou svou bytostí ponořit do jiného hodnotového řádu, abychom se co nejvíce odpoutali od řádu dnes vládnoucího a poznali, co všechno se ztratilo z dnešní civilizace. Je nutno stát se tak řečeno lidmi z klasických Athén, abychom pochopili hodnoty tehdejšího řádu a mohli je srovnávat s dnešními hodnotami.

Pro naši kritiku musíme využít obou metod zároveň, neboť jedna je bez druhé nemyslitelná. Osobní ztotožňování s jinými hodnotovými řády se zakládá na tom, co v sobě člověk nachází, a co je tedy reálné. Srovnávání hodnotových řádů se proto může pokládat za něco víc, než je projekce utopií do minulosti. Člověk překračuje hodnotový řád této doby a stává se svobodnějším. Tehdy se zmenšuje zaslepení způsobené dobou, v níž člověk žije.

K námitce, že je nezbytné hovořit také o určité normativitě, podle které posuzujeme různé kultury a doby, je třeba říct toto: kdybychom je posuzovali například podle dodržování lidských práv, dojdeme k závěru, že dodržování lidských práv bylo v klasických Athénách mnohem horší než v současném Švýcarsku. Je tím pádem v současném Švýcarsku lepší také všechno ostatní? Jsou divadelní hry vznikající dnes ve Švýcarsku lepší než jsou ty, které psal Sofoklés? Použili jsme měřítko, které měří lidská práva, ale neměří divadelní hry.

Každá normativita je ve svém hodnocení omezená a nemůže hodnotit všechno. Normativita je měřítko vyrobené k tomu, abychom mohli měřit to, co jsme se rozhodli měřit. Kvůli omezenému uplatnění každé normativity potom nemůžeme prohlásit, že jedna kultura nebo doba je jednoznačně lepší než druhá. Kultury a doby se nedají posuzovat podle toho, jestli jsou lepší nebo horší, protože takové hodnocení předpokládá nějakou normativitu.

Hodnotové řády a epochální redukce

Každá kultura a historická doba je skloubena dohromady pomocí hodnotového řádu. Je to množství hodnot, které mají společenskou platnost a jsou vzájemně provázány a mají svou vnitřní soudržnost. Můj pohled nesleduje význam nějaké hodnoty v lidském životě, například význam monotheistického boha pro moderního člověka. Já se ptám na to, jak je možné, že v určité historické době patří monotheistický bůh mezi celospolečensky uznávané hodnoty a do značné míry se mu podřizuje politika, právo, hospodářství, a v jiné době tento bůh neznamená skoro nic. Můžeme prohlásit o lidech, kteří se nechali upálit kvůli hodnotě, jež dnes neplatí, že to, řečeno po osvícensku, byli hlupáci?

Převod jednoho hodnotového řádu na druhý, při kterém klesá počet společensky platných hodnot, nazývám epochální redukcí. Nechávám stranou to, co se epochální redukcí získává, a dívám se na to, co se jí ztrácí. Tyto ztráty mě zajímají především, protože všechno to, co zůstalo z evropské tradice, nedává zrovna velké naděje na překonání celkové krize. Dnes je zapotřebí hledat hodnoty ztracené při epochálních redukcích a vyzvednout je z hrobek, ve kterých už dávno zetlely. Veškerá tato kritika má oživit mrtvoly, o kterých tušíme, že musí oživnout, abychom také my oživli

Hodnotové redukce jsou dvojího druhu. První druh převádí jednu hodnotu, jako je například nějaká mytologická bytost nebo morální pravidlo, na jinou hodnotu - obecnější. Při hodnotové redukci se však nikdy nepřevede celý hrozen původních vlastností, aspektů a vztahů a část se ztratí. Výsledná hodnota je proto vždy chudší, než byla hodnota před redukcí. Ale tato hodnota ještě stále existuje, třebaže je ochuzená.

Druhým druhem hodnotové redukce je převod souboru hodnot. Při něm dochází k podobným ztrátám, ale nyní se ztrácejí nejenom vlastnosti a aspekty určité hodnoty, nýbrž hodnota celá. A to je také podstata epochální redukce.

První druh hodnotové redukce má tedy na svědomí anihilaci (tj. znicotnění a zničení) jen některých vlastností, které vykazovala určitá hodnota; druhý druh má za následek anihilaci hodnot samotných. Jejich anihilace však zpravidla proběhne nenápadně - jen mimořádně je hodnota redukována tak, že Perun je hozen do Dněpru. Většinou se jenom zastaví jejich další společenská reprodukce a tyto hodnoty se přestanou vyučovat ve školách, vypadnou z právních sbírek a vojenských přísah.

Moje otázka je například tato: kolik společensky platných hodnot existovalo v polytheismu nebo animismu? Touto otázkou se neptám na nic menšího než na to, jaký smysl a význam je daná historická doba schopna dát světu a lidskému životu.

Politika, která se těmito otázkami nezabývá, je velmi krátkodechou záležitostí, protože lidé chtějí něco víc než holý koloběh práce a konzumu, jak o tom svědčí příběh socialismu marxistického, ale i národního. Je tu také problém sebevražd. V moderních společnostech roste počet sebevražd, i když moderní společnost dokáže zajistit základní lidské potřeby.

Lidé hledají hodnoty a jsou ochotni nechat se vést od autorit, které je budou hlásat. A platí to i o intelektuálech. Také intelektuálové prahnou po hodnotách a v celých houfech se shromažďují kolem politických hnutí, která přinášejí univerzální cíle a dávají smysl životu. Intelektuálové kráčejí za tím, kdo jim dá napít z poháru hodnot. Opouštějí bez velkých rozpaků kritický rozum, protože mají žízeň po živých hodnotách a pijí z toho poháru, když jim ho někdo nabídne.

I kdyby žádná ekologická a sociální krize neexistovala, je nutno v politickém myšlení uvažovat také o této žízni. Zásadní změny uskuteční ta politika, která bude hlásat živé hodnoty. Teď čekáme na někoho, kdo je dokáže vyjádřit. Pokud toho nejsou schopni demokratičtí politikové, může příjit někdo úplně jiný a podrobit si duše lidí. Může to být modernizovaný Hitler.

Proto se zabývám hodnotovými řády minulých dob. Je totiž zapotřebí hledat, jak minulé doby dokázaly dát smysl světu a lidskému životu. Obávám se, že bez oživování zbytků minulých hodnotových řádů nepochopíme, o co všechno člověka připravuje kapitalismus.

Nepodceňuji technický a společenský vývoj lidstva. Vím, že kdyby v dějinách nevzrostla nadhodnota, byly by naše "utopie" neuskutečnitelné. Ale chválu nadhodnotě už zapěli jiní. Nadhodnota je dnes tak velká, že prosazení hodnot jiného typu, než je výkonnost, ekonomická a politická centralizace apod., neohrozí materiální zabezpečení obyvatelstva. Naopak, i kdybychom celou věc chápali jenom jako otázku spotřeby, je pravděpodobné, že nahrazení kvantitativní výkonnosti hodnotou jako je láska k práci, která byla dobře známa v každém středověkém cechu, přinese zlepšení estetické a ekologické kvality vyráběných předmětů.

Tři epochální redukce evropské civilizace

Na základě Adornovy kritiky jsem objevil, že evropská civilizace prodělala dvě redukce hodnotových řádů a přibližuje se ke třetí. Jaký hodnotový řád stál na počátku? Obecně ho nazývám původní jednotou. Byl to takový hodnotový řád, který neprošel epochální redukcí. V původní jednotě nedošlo k anihilacím hodnot. Podle různých narážek u Adorna jsem se tento hodnotový řád pokusil rekonstruovat. Tímto hodnotovým řádem byl animismus.

Animismus

Animismus je hodnotový řád, který tvoří historický protiklad dnešnímu hodnotovému řádu: kapitalismu. Animismus znamená takový hodnotový řád, ve kterém je organizujícím principem duše. Duše (anima, tj. princip života) v animismu vládne, ale vládne zcela netypickým způsobem: vládnoucí princip je přítomen v každé věci, v každém stromu, v každém zvířeti i v každém člověku. Duše však není obecným principem sjednocování skutečnosti a nepředstavuje všeobecný ekvivalent, kterým je možno všechno poměřovat. Duše se nedá měřit podle kvantity a vymyká se všem početním operacím. Hromadit duši jako se hromadí dobytek, šlechtické erby nebo peníze, není možné. Duše "vládne" jen v přeneseném slova smyslu, neboť je spojena s každou věcí a tvoří její přirozený výraz. Není abstraktním principem, nýbrž neredukovanou přirozeností každé věci.

Animistický člověk se nepokládá za pána, který věcem a zvířatům vnucuje to, co jim není přirozené. Animistický člověk se chová k věcem a k jiným bytostem jako k partnerovi, ale ne na základě nějaké ušlechtilosti, ale proto, že ve věcech a zvířatech nachází lidskou duši a v sobě pak duši věcí a zvířat. Animismus nastolil téměř dokonalou jednotu člověka a přírody: člověk byl součástí přírody a příroda součástí člověka.

Animismus zavedl komunikaci mezi člověkem a přírodou, jež je založena na tom, že lidská duše a duše zvířat, stromů a všech věcí představují rovnomocné principy, které vládnou. Je to jediný typ komunikace, ve kterém se neusiluje o to, přesvědčit druhého o své pravdě a své nadřazenosti. V animistické komunikaci se jedná o sdílení života. Mezi člověkem a věcí neexistuje vzájemné odcizení. Věci nejsou redukovány na prostředky k dosažení lidského záměru a člověk je vnímá jako celek všech vlastností. Na lani si všímá nejen masa a kostí, nýbrž všeho, čím je laň laní.

Můžeme si to přiblížit tak, že animistický člověk vnímá kámen, strom nebo zvíře podobně, jako my vnímáme umělecká díla. V obrazech i my hledáme něco jiného než plátno, ze kterého si necháme ušít kalhoty. Na obrazech si ceníme jejich "duši", a ne to, čím nám obraz může posloužit. Animistický člověk tímto způsobem vnímá všecko - každá věc je pro něho tím, čím je pro nás umělecké dílo. Lidé jsou obklopeni uměleckými díly a také pro sebe navzájem jsou uměleckými díly. Věci, zvířata a lidé vystupují jako předměty všech lidských smyslů, a ne jako předměty vlastnictví, jak by to řekl Marx. Animistický člověk ještě nezhloupl soukromým vlastnictvím a neokleštil své vztahy k věcem a živým bytostem na vztah užitkový a vlastnický.

Duše vládne v době, kdy příroda je pokládána za božskou. Božství přírody je však vždy božstvím něčeho - božstvím přírodních živlů, rostlin, zvířat a také člověka. V božství nevězí nic "nadpřirozeného", neboť neexistuje žádné božstvo oddělené od přírody a člověka, žádný bůh mimo tento svět. Každá věc je bohem. Ale animismus neznamená modlářství, protože bohem je také člověk. Božství všeho jsoucího pak chrání přírodu i člověka před vykořisťováním.

Božství chápu jako vlastnost jsoucna, která způsobuje, že jsoucno se stává nedoknutelným, pokud jeho božství prožíváme. Prožitek božství je podobného druhu jako zážitek z umění - je to vrcholný prožitek fenoménu života. Prožitek božství není výsledkem víry v boha, nýbrž vyplývá z našich schopností vnímat. Kritika náboženství míří někam jinam než k prožitku božství, míří k odlidštění člověka v určitých vývojových formách náboženství. Tento prožitek je však specificky lidskou schopností podobnou schopnosti rozumět hudbě. Kritizovat tuto schopnost by bylo totéž, jako kdyby hluchý kritizoval slyšícího za to, že slyší.

V animismu je božství spjato s jednotlivými kameny, stromy nebo zvířaty a probouzí úctu k jedinečnému. Jedinečné patří mezi základní hodnoty animismu. Jedno není možné směňovat za jiné, protože každé jsoucno je božské. Každé jednotlivé jsoucno je hodnotou samo o sobě a nedá se měřit, počítat a prodávat.

Musíme však pamatovat na to, že všechno jsoucno vytváří jednotu a žádné jednotlivé není odděleno od ostatních. Božství jednoho podmiňuje božství druhého a popřít jeho božství by znamenalo popřít jeho duši, a tím zpochybnit, že duše je vládnoucím principem celého hodnotového řádu. Odbožštit jedno jsoucno dává možnost odbožštit všechna jsoucna, protože popíráme, že duše je přítomná ve všech jsoucnech. Tehdy se animismus začne rozpadat.

Mytologický a metafyzický hodnotový řád

Animismus, hodnotový řád, který vládl naprostou většinu lidských dějin, tedy celý paleolit a víceméně i neolit, se rozpadl při první epochální redukci. Ta je začátkem specificky evropské mentality. Jsoucna, která se nacházela v animistické jednotě, si byla z ontologického hlediska rovná. Žádná hierarchie bytí v animismu neexistovala - byly tu jen bohatě rozvinuté vztahy vzájemné příbuznosti mezi věcmi, rostlinami, zvířaty a lidmi. Při první epochální redukci se ustavila hierarchie bytí a začaly vládnout principy, které už nejsou přítomné ve všech věcech a bytostech rovnou měrou: - jsou to principy obecné. Nejprve vládli bohové, kteří vytvořili božskou hierarchii, pak vládl monotheistický bůh, jenž ostatní bohy odstranil. Vedle toho se obecnými sjednocujícími principy staly pojmy, které se rovněž řadily do různých hierarchií, doplňovaly vládu bohů a postupně ji nahrazovaly.

Původní jednota se při první epochální redukci rozštěpila na dvě části: na část vládnoucí a část ovládanou. Jsoucna, která se ujala vlády, vznikla ze jsoucen, která v animismu měla stejnou hodnotu, jako ta jsoucna, z nichž se stala jsoucna ovládaná. Odbožštěno však bylo všechno, vládnoucí i ovládaná jsoucna, a všechno bylo převedeno na jsoucna jiné povahy. Zvíře má po první epochální redukci jiné společenské postavení - už se dostalo na cestu, která vede do velkochovů, v nichž se z něj stane pouhé číslo. A člověk se už tehdy začal nenápadně přibližovat k branám Osvětimi a Vorkuty.

Po tomto rozštěpení se začal formovat systém, jenž sjednocuje na základě vládnoucích obecných principů, ať už se jim říká bohové nebo bůh, anebo jsou to metafyzické pojmy: dobro, pravda, krása. Nezáleží na tom, jestli vládne Perun, Jahve nebo Rozum - důležitý je univerzální systém. Budování tohoto systému má přednost před bohy a jednotlivými hodnotami. Za povšimnutí stojí, že v evropských dějinách nakonec vždycky zvítězil ten, kdo byl univerzálnější, a platí to jak v dějinách myšlení, tak v dějinách hospodářství a politiky.

Univerzální systém měl zapotřebí redukovat a redukovat, aby se jsoucna zbavila těch vlastností, které překážejí jejich zařazení do systému. Pro metafyzického člověka znamená duše kamenů asi tolik jako babský tlach. Každé jsoucno zařazené do univerzálního systému bylo vždy o něco okleštěno. Věci a živé bytosti byly oklešťovány o mýty a příběhy, které je chránily před tím, aby se z nich stalo jenom zboží.

Po první epochální redukci spočíval univerzální systém na bozích a na pojmech. Po animismu následovala doba mytologická a metafyzická. Jsoucna ztrácela svůj vlastní obsah a přijímala obsah univerzálnější. Byla to doba vyvlastňování obsahů, kdy jsoucna ve své jednotlivosti ztratila hodnotu a byla redukována na představitele pojmu. Metafyzický rozum vládl, a to, co nezapadalo do příslušných pojmových šablon, bylo redukováno a potlačováno. Nepojmové, které metafyzický rozum nedokázal sjednotit, bylo pro tuto dobu něčím obludným nebo přímo ďábelským a vyvolávalo strach. Strach z nepojmového a heterogenního sloužil jako impuls k dalšímu rozšiřování systému.

Ale v tom se skrýval jeden velký paradox. Pojmový systém se snažil pojmout co nejvíce, a musel proto vše co nejvíce vyprázdnit. To znamená, že postupně vyprazdňoval také to, co mu nahánělo strach, a pojmový systém tím ztrácel impuls ke své expanzi. Musela přijít další epochální redukce.

Kapitalismus a totalitární kapitalismus

Druhá epochální redukce proběhla jako záměna metafyzické duality "pojmové/nepojmové" za dualitu "účelné/neúčelné". Tím se změnilo společenské postavení metafyzických pojmů. Při druhé epochální redukci přišla řada také na Rozum a metafyzický hodnotový řád byl redukován na řád účelový. Po první epochální redukci obstarával expanzi metafyzický rozum se svým tříděním jsoucna na to, které je poznatelné rozumem, a na to, které rozumem poznatelné není. Rozum však ztratil schopnost zajistit další rozšiřování systému, a byl proto svržen jiným vládcem - Účelností. Strach z nepojmového a heterogenního se vytratil, ale objevil se jiný impuls k expanzi: - požadavek změnit neúčelné na účelné.

Po zdokonalení technologií se účelným může stát cokoliv a expanze systému tím nebude ohrožena. Účelovému systému může sloužit i bývalé heterogenní a nepojmové, a proto ani Lucifera není účelné vymítat. Proč ho lidem vyhánět z hlavy, když může jako tragikomická figurka vystupovat v zábavném průmyslu a vydělávat? Jsoucno, jež se stalo účelným, bylo redukováno na funkční jednotku systému.

Jsoucno, které v animismu mělo hodnotu samo o sobě, se změnilo na něco, co nemá právo žít podle své přirozenosti. Krávy se už nesmějí pást na loukách, protože to není účelné.

Účel vládnoucí tomuto hodnotovému řádu je samozřejmě účelem jenom pro člověka. Expanzi systému už nic nezastaví, protože tato expanze se děje pod vlajkou lidského dobra. Systém, v němž se všechno řídí pouze Účelností, je systémem kapitalismu.

Kapitalismus je tedy výsledkem dvou epochálních redukcí. Všechno je v něm směnitelné a zaměnitelné. V takovém světě se pak setřela všechna různorodost a reálná pluralita životních forem a všechno je ve své podstatě stejné. Na dně všech věcí na nás čeká jediná společensky platná hodnota - směnná hodnota. Všechno se musí stát účelným, ale také člověk se musí stát účelným a nechat se podrobit tímto systémem.

Jestliže si tento systém podrobuje také vnímání a myšlení lidí, tj. celou lidskou mentalitu, přerůstá v kapitalismus totalitární. Poslední zbytky animismu zanikají, a také ty nejskrytější touhy jsou vstřebávány systémem a uváděny v soulad s požadavky jeho expanze. Tato expanze je však expanzí bezobsažnosti.

V lidech však stále žije něco nepodmaněného - lidská přirozenost, která ke svému rozvoji potřebuje příznivé společenské a přírodní podmínky. Lidskou přirozenost kapitalismus není schopen účinně uspokojovat, neboť tu je možno "uspokojovat" vlastní aktivitou, a ne nějakou formou konzumu. Lidská přirozenost stojí v cestě další expanzi kapitalismu, a proto nastává doba třetí epochální redukce.

V této redukci půjde o takovou změnu lidské přirozenosti, že člověk přestane být všestranně aktivní bytostí a spokojí se s údělem konzumenta, který poslušně spotřebovává to, co mu systém dává ke spotřebování. Tato změna bude už brzy technicky proveditelná. Genetické inženýrství zanedlouho zdokonalí své metody natolik, že bude projektovat lidskou povahu, tvar lebky a všechno možné. Proč by nemohlo změnit také lidskou přirozenost? Genetickému inženýrství se tím podaří zneškodnit všechny zárodky odporu proti totalitárnímu kapitalismu. Expanze systému pak nebude mít žádné vnitřní překážky. Teprve pak bude možno vyhlásit konec dějin, neboť po třetí redukci - po převodu člověka na funkční jednotku totalitárního systému - se už nic podstatného nezmění.

Všechny epochální redukce byly provedeny v zájmu člověka, ale na konci všech redukcí bude redukován také člověk. Evropská tradice je antropocentrická: - za nejvyšší hodnotu považuje lidské dobro, ale přitom ničí lidskou přirozenost. Evropský antropocentrismus je paradox. Jménem člověka je schopen čehokoli - i zničit člověka. Ale antropocentrismus vypustil džina z lahve a dává lidem možnost odmítnout antropocentrismus jménem člověka. Evropský antropocentrismus je nutno překonat, a to především kvůli člověku.

Překonat falešný antropocentrismus

Evropský antropocentrismus, který dosáhl svého nejvyššího stupně v kapitalismu, se tedy projevil jako falešný antropocentrismus, neboť je lhostejný k zájmům lidské přirozenosti. V zájmu člověka je žít ve světě, který nikoho nenutí redukovat a znehodnocovat sám sebe. Pravým antropocentrismem byl animismus, protože pro něho byla každá živá bytost a každá věc hodnotou sama o sobě. Falešný antropocentrismus odstranil ze jsoucen jejich významy a nechal svět prázdný. Je-li svět prázdný, je prázdný i člověk. Prázdný a bezobsažný člověk se pak velmi snadno nechá proměnit na palivo pro další růst prázdného a bezobsažného systému. Lidská přirozenost se přizpůsobuje systému, ale systém se nepřizpůsobuje lidské přirozenosti.

Je proto zapotřebí učit se od animismu, ve kterém každé jsoucno mělo svůj nepřevoditelný význam. Jak ale ze jsoucen učinit společensky platné hodnoty, když jsoucna byla už tolikrát znehodnocena? Mnohatisíciletá éra vykořisťování lidí, zvířat a přírody může skončit teprve tehdy, až jsoucna budou mít takové společenské postavení, jaké měla v animismu.

Proto je nutné bojovat za další existenci animistických kultur, které se dosud nacházejí za hranicemi tohoto systému. Zvnějšku, z trosek animistických kultur, totiž můžeme načerpat hodnoty, které budou základními kameny nového hodnotového řádu, jenž překoná hodnotový řád kapitalismu. Uvnitř tohoto systému je pak třeba obnovovat a rozvíjet animistické vlastnosti lidí, které nelze vyjádřit penězi, neboť jen tak můžeme zmařit třetí epochální redukci a zastavit expanzi kapitalismu probíhající uvnitř nás samotných.

A pak možná vznikne asociace lidí, kteří žijí uvnitř tohoto systému, a přesto se jím nenechali podmanit. Taková asociace bude mít naději falešný antropocentrismus překonat.