Zkusme to obrátit a pohleďme na věc z opačného hlediska. Proč se někdo také řádně nezmíní o úspěších armády. Nechci hovořit, že AČR je na dokonalé úrovni, jelikož armáda bývá vždy v podobném stavu, jako je stát. A náš stát a tedy i naše armáda má spoustu ran, nemocí a vředů, víme jistě jakých a nebudu to zde rozebírat, jelikož to není cílem tohoto článku. Pravda je, že armáda je v krizi. Stát nemá dostatek financí na tu nejkvalitnější výzbroj, výstroj a vozový park. Na některých místech navíc sedí ti nesprávní lidé. Avšak i za těchto okolností je elitní část armády ve velice dobrém stavu, což potvrdila i cvičení s armádami NATO a zájem NATO o českou armádní elitu. Horší situace sice panuje u neprofesionální části armády, ale ani ne tak technická jako spíše morální.

Chápou to však všechna media? Mám velké osobní zkušenosti s tím, že pro novináře je velmi lehké všechno splést dohromady a jak se lidově říká, naházet do jednoho pytle. To uvádím mimo jiné i proto, že media takřka nepřipomínají, že české elitní jednotky byly na cvičení NATO velice kladně vyhodnoceny jako jedny z nejlepších. Když tento argument sdělím našim diskotékovým mladíkům, vrátí se mi pozoruhodný protiargument: "No a co?!! Na Američany stejně nemáme!!" Snažit se vysvětlit podobnému člověku, že zde nejde o to vyrovnat se Američanům, ale o to vykřesat z našich podmínek, z našeho bídného finančního rozpočtu, z mladých mužů našeho národa - naší krve a krve našich otců vlastní a na naše poměry výbornou a konkurenceschopnou jednotku, která je schopná a ochotná nás bránit a dělat nám čest, by asi nemělo smysl.

Čest - to je slovo, které se jaksi vytratilo z našich osobních slovníků a z naší paměti. A přitom vojákům z našich elitních jednotek je ctí být vojáky své země, ze země z níž vzešli. "Je mi ctí být vojákem elitního útvaru a v případě potřeby bránit svou vlast", tuto větu jsem vyslechl od našich vojáků už několikrát. Nikdy jsem ale neslyšel, že by kdokoliv z redaktorů či televizních reportérů řekl: "Je nám ctí, že máme tak dobré vojáky". Toto jsem skutečně nikde nezaznamenal..

Media, která mají narozdíl od velitelů AČR na formování veřejného mínění a tedy i na vojáky základní služby vliv, totiž zapomínají na jednu velmi důležitou hodnotu - zdůraznit tradice a morální závazky ke svému okolí a tím dát občanům podnět k zamyšlení a inspiraci. To však neumí nejen media, ale ani sama AČR, která by právě na toto měla klást důraz, avšak neklade. Právě přiznání se k tradicím dělá mnohdy ze slabé armády armádu silnou. Všichni jsme totiž nějak zapomněli, že český voják patřil vždy k těm nejkvalitnějším. Bude to znít trochu podivně, ale historie ukazuje, že nejbojovnějším národem ve střední Evropě byli Češi. Dost hrůzostrašně vypadá zjištění, že kdyby bylo české etnikum početnější, třeba jako Němci nebo Poláci, v minulosti by Češi zcela převálcovali Evropu. Tak bývali Čechové agresivní. To sice na první pohled nezní moc inspirativně, ale ukazuje na to, že jsme národem válečníků. Zapomínáme též, že tradice českého vojska máme z moderních dějin hlavně v československých legiích, které ovládly celou Sibiř a umožnily v Rusku Bílým, aby se mohli vzchopit proti Rudým. To co se stalo v Rusku roku 1918 je nevídané - hrstka Čechoslováků ovládla v boji za svobodu celou Sibiř, to se nikdy nikomu v historii nepodařilo... Zapomínáme na čs. armádu na našem domácím území, která se hned po 28. říjnu 1918 postavila na odpor proti separatistickým snahám Němců odtrhnout pohraničí od právě narozené republiky k Německu a Rakousku, zapomínáme jak tatáž armáda v roce 1919 bránila Slovensko před maďarskými bolševiky, kdy hrozilo pro celou střední a západní Evropu nebezpečí, že se bolševismus rozšíří dále na západ. Tehdy měla Evropa skutečně blízko opět k tomu nejhoršímu. A co teprve čs. armáda v roce 1938, úplně jsme nějak zapomněli na její odhodlanost bít se za svobodu této země. Zapomínáme na své předky, na své bojové tradice, při vyslovení jména Zdenko Kaplíř ze Sulevic mnozí nevědoucně kroutí hlavou. Neznají ho, a vždyť právě on pomohl vyhnat Turky obléhající Vídeň a pomohl zachránit střední Evropu před tímto nebezpečím. Nějak se nám vytratily hodnoty jako tradice, odkaz, čest, dědictví, vlast, vlastenectví. Kam se z naší paměti vytratili všichni ti, kteří bojovali za naši svobodu, které si dnes tak užíváme.

Toto vše ale jaksi zůstalo zapomenuto a místo toho, aby v nás sílilo vědomí odpovědnosti za své okolí, v nás media probouzejí pocit neochoty v případě potřeby vstát a jít bránit naši domovinu se zbraní v ruce proti tomu, kdo by ji napadl. Snaha obětování se pro okolí, pro své bližní a sounáležitost s okolím v srdci každého Čecha takřka mizí. Spíše v nás sílí sobectví, starost sami o sebe, máme zájem jen o své požitky a prožitky, o svou kariéru a nejsme ochotni věnovat se na její úkor ani rodině, natož širšímu okolí. .

Dnes jsme součástí NATO což v nás opět vzbuzuje dojem, že nemusíme mít nad ničím odpovědnost, ale že v případě potřeby nás někdo bude bránit, nějaký velký bratr nás zaštítí a my pro svou obranu kromě zatarasení komunikací před nepřítelem nemusíme udělat nic. Tento neduh, toto tzv. uklinbávání se, neseme v sobě už od dob Rakouska-Uherska, kdy jsme byli součástí mnohonárodnostní armády, v níž jsme neměli téměř žádné slovo. Vše se změnilo vytvořením čs. legií v Rusku. Právě čs. legie na Sibiři roku 1918 přišly na to, že je potřeba se spoléhat především sami na své síly, že je potřeba nejprve vlastními silami zasáhnout do bojů a teprve poté se spoléhat na příchod Spojenců. Avšak po 1. světové válce se tento dobrý mrav jaksi vytratil. V našich prarodičích kvůli některým politikům vyrůstal pocit, že nikoliv oni, ale Francie a Anglie budou rozhodovat o naší obraně. Nejhorší situace nastala po 2. světové válce, kdy se poválečný stát orientoval na Sovětský svaz, což naplno propuklo v éře socialismu. Tehdy za těch 40 let byl český stát zcela závislý na svém velkém východním sousedu a po roce 1989 se nedokázal osamostatnit a opět hledal někoho, za kterého by se mohl ukrýt. Český člověk se nesnažil hledat svůj vzor ve svých řadách, nešel hledat svou morální oporu v statečných postavách nedávné české minulosti, ale našel svou skrýš v americkém hrdinovi. Vždyť Česká republika je nejvíce proamerická v celé střední Evropě. Američtí turisté se nestačí divit, jak Češi chodí v amerických uniformách, jak mají na tričkách, bundách a čepicích vlajky a znaky USA, jak vznikají americké bary. Už toto samo o něčem hovoří - ztratili jsme vlastní identitu, hledáme národní spásu ve všem možném, jen ne sami v sobě. A onu závislost tu máme znovu, ale s tím rozdílem, že už se neříká Francie nás nedá nebo Sovětský svaz nás nedá, ale Amerika nás nedá. .

Tento stav a tuto vinu na tom jací jsme po morální stránce a jaká je naše armáda neseme i my všichni. Každý z nás. Naše speciální jednotky jsou na dobré úrovni co se týče výcviku i morálky, což lze považovat za hotový zázrak, ale jak je to se záložníky a civilisty? Představme si, že bude mobilizace, kolik našich mladých záložníků asi nastoupí? Ale morální hodnoty záložníků nelze vypěstovat jenom na vojně, na ty musí přijít každý sám osobně. Zde nepomůže naše tradiční hurávlastenectví, ale jen vědomí vlastní odpovědnosti. Jde jen o to pochopit výše popsané - být ochotný se v případě potřeby obětovat za druhé a vědět, že toto je má vlast v níž žiji a tu je potřeba bránit a že náš stát patří neoddělitelně do Evropy, k níž máme další odpovědnost, neboť český stát hrál v Evropě vždy důležitou úlohu. Ale tohle media, popisující senzace, asi jen tak nepochopí. To by se musela velká část novinářů o věci více zajímat a ne zůstávat na povrchu a v teplých bačkorách a s kafíčkem vedle monitoru psát o všech negativech naší armády, bez pochopení formy konstruktivní kritiky. Závěry typu "letadla nám padají na zem, z vrtulníku upadl kulomet, transportéry nedojely do Prahy, helikoptéra s kosmonauty se zřítila" totiž vytvářejí u veřejnosti dojem, že naše armáda je zcela v dezolátním stavu. .

Pro většinu medií je vždy velmi líbivé čekat až se něco stane a poté vše zkritizovat, přinést o tom senzace a hovořit o tom špatném. Uvedu příklad. Čtyři lidé z deseti udělají dobrý skutek a jeden člověk z deseti skutek špatný, media si vyberou ten skutek špatný, třebaže jde jen o jediného člověka z deseti. O těch čtyřech lidech s dobrými skutky pomlčí. A zbývajících pět lidí z deseti, kteří neudělali ani dobrý ale ani špatný skutek pak má dojem, že všech deset je špatných. Přesně takhle funguje bulvár a tento přístup žel přejímá i tisk, který si říká solidní.

A na závěr jedna poznámka. Na 28. října stojí u pomníků legionářů kromě politiků už jen pár dědečků a babiček. A proč? Asi proto, že je nám milejší Hašek a Dobrý voják Švejk, se kterým tak velice rádi ztotožňujeme naší armádu, celou republiku a mnohdy i sami sebe.