Konflikt v Sýrii vstupuje do dalšího dějství. Co je ve hře?

K Trumpově vojenské strategii v Sýrii

5. 4. 2017 / Daniel Veselý

Šéf americké diplomacie Rex Tillerson minulý týden během schůzky s tureckým prezidentem Erdoganem prohlásil, že o osudu syrského prezidenta Asada musí rozhodnout syrský lid. Americké sdělovací prostředky informovaly o posunu v oficiální politice Bílého domu, jež volala po odstoupení Bašára Asada z prezidentského úřadu. Třebaže zacyklený postoj administrativy Baracka Obamy byl podle řady pozorovatelů jednou z mnoha brzd mírových rozhovorů týkajících se konfliktu v Sýrii, zásadní změny v syrském válečným kotli akcelerované vstupem Rusů do války na podzim roku 2015 Obamův kabinet donutily tento postoj přehodnotit.   

Spojené státy se v letech 2011 až 2015 v Sýrii snažily vytvořit vojenskou protiváhu Asadově režimu vyzbrojováním a financováním „umírněných rebelů“. Tato strategie, jak víme i díky neoficiálnímu prohlášení bývalého ministra zahraničí Johna Kerryho, ztroskotala, neboť zbraně i finanční pomoc se ocitly v rukou džihádistických elementů, které se staly dominantní bojovou silou. Toto úsilí navíc vedlo k posílení Daeše, jehož rozpínavost ohrozila režim Bašára Asada - a tehdy do hry vstoupil Kreml, konstatoval Kerry.

Na podzim roku 2015, kdy Moskva zahájila letecké údery proti džihádistům v Sýrii, aby postavila svého skomírajícího klienta v Damašku na nohy, si Bílý dům uvědomil, že dobytí syrské metropole „umírněnými rebely“ je prakticky nemožné. Navenek zůstala oficiální politická linie nezměněna, nicméně neexistovala možnost, jak ji realizovat. Tillerson nyní takříkajíc slízl smetanu, když veřejně oznámil to, co v Bílém domě již všichni věděli.

Na druhou stranu mají politické ambice Washingtonu a Moskvy v Sýrii shodné rysy, neboť Trumpova vláda se s konečnou platností odvrátila od „rebelů“, kteří stále požadují Asadovu hlavu coby nutný předpoklad pro vypsání nových voleb. Podle blízkovýchodního analytika Michaela Jansena si jsou „rebelové“ dobře vědomi toho, že by ve svobodných volbách pravděpodobně zvítězil Bašár Asad - navzdory brutalitě jeho režimu. S tímto závěrem souhlasí také specialista na Blízký východ Juan Cole, podle jehož mínění je pro obyvatele větších měst, jež syrská armáda s pomocí svých spojenců dobyla, přijatelnější život pod diktátorem než pod vládou sunnitských fundamentalistů, z nichž se většina otevřeně hlásí k syrské odnoži Al-Káidy. Této analýze ostatně odpovídá i náboženské složení syrské společnosti, jelikož většinoví sunnité jsou sekulárně založeni.

Trumpův kabinet se však dostává do křížku se svými spojenci v Saúdské Arábii, Turecku a Kataru, tedy zeměmi, které podporují islamistické povstalce v provincii Idlib na severu země nebo ve východní Ghútě poblíž Damašku. Turecku navíc dělá vrásky spojenectví Bílého domu s kurdskou milicí YPG a jejich společné odhodlání porazit Daeš v jejich baště v Rakká. Ankara má noční můru z kurdských ambicí spočívajících ve vytvoření nezávislého státu na severu Sýrie.

Je však nepravděpodobné, že by Trumpova vláda umožnila vytvoření nezávislého kurdského státu, protože Kurdové vždy sloužili pouze k prosazení mocenských záměrů USA v regionu. Jakmile bude teroristický kult Daeše smeten, převládnou pragmatické zájmy a Washington dozajista upřednostní lepší vztahy s Ankarou.

Zatímco Trumpova administrativa v Sýrii de facto navazuje na politický kurs Obamova kabinetu,velvyslankyně Spojených států v OSN Nikki Haley prohlásila, že Sýrie už nadále nemůže být bezpečným útočištěm pro teroristy, a zdůraznila, že cílem USA je vyhnat z Levanty Írán a jeho proxy síly. Přitom Írán společně s Hizballáhem do značné míry pomohl Damašku zvrátit situaci na bojišti v jeho prospěch. Ačkoli Spojené státy už oficiálně nevolají po Asadově hlavě, přicházejí s další podmínkou, jež může přinést nejednu komplikaci.

V Trumpově týmu je i po pádu Mikea Flynna spousta dalších jestřábů, jimž je Teherán solí v očích, kupříkladu hlavní ideolog Bílého domu Steve Bannon a ministr obrany James Mattis. Tato pozice je samozřejmě rajskou hudbou pro izraelskou vládu, která v Íránu stále vidí nesmiřitelného nepřítele. Nicméně Spojené státy na Írán a jeho proxy síly spoléhají při dobývání Mosulu v sousedním Iráku a problémem může být také spojenectví Ruska a Íránu. Jak vidno, amatérismus a politická inkoherence stále v Bílém domě hrají prim. Přestože stále existuje chabá naděje, že současný postoj USA vůči válečnému dění v Sýrii nakonec přinese kýženou stabilitu, pesimismus převládá.

Vytisknout