Analýza
Bitva o Aleppo a boje o Mosul aneb Dva odlišné mediální světy
3. 4. 2017 / Daniel Veselý
Loňské
boje o syrské Aleppo probíhaly za enormního zájmu západních mainstreamových
médií a politických špiček, což se o stávajícím dobývání iráckého Mosulu říct
nedá. Zatímco drastické následky zuřivého bombardování východního Aleppa
ruskými a syrskými leteckými silami vévodily televizním obrazovkám, titulním
stránkám novin a sociálním sítím, se záběry ze západního Mosulu jsme
konfrontováni o poznání méně. Vypadá to, jako by vlažný zájem tradičních
mediálních domů o nekompromisní vojenskou strategii Bílého domu v irácké baště
Daeše opět potvrzoval slova o nekompetenci mediálního mainstreamu, v jejímž
důsledku se nebývale daří fenoménu fake news.
Znovu
si pročítám přelomovou publikaci Manufacturing Consent: The Political Economy of The Mass Media (pdf) o závažných selháních etablovaných amerických
sdělovacích prostředků a nemohu se ubránit pocitu, že tato selhání jsou
mediálnímu mainstreamu bytostně vlastní. Autoři knihy, Noam Chomsky a Edward S.
Herman, kupříkladu zevrubně popisují, jak přední americká média informovala o
„cenných“ a „bezcenných“ obětech vládní zvůle. Zatímco vražda „kněze
Solidarity“ Jerzyho Popiełuszka příslušníky polského
bezpečnostního aparátu a okolnosti tohoto zločinu byly propírány na předních
stránkách amerických periodik do srdcervoucích detailů, masakrům desítek duchovních
v Salvadoru a Guatemale (tedy v zemích, které se těšily štědré
finanční a vojenské pomoci Washingtonu) v též době se tak privilegované
pozornosti nedostávalo.
Americká
média středního proudu podle Chomskyho a Hermana lživě informovala o konfliktech,
na nichž se Spojené státy přímo podílely. Třeba válka v Salvadoru byla
líčena jako konflikt, kde se tamní vláda snažila zabránit násilným excesům
pravicových a levicových extrémistů, přičemž ve skutečnosti se největších
zvěrstev dopouštěly vládní síly a s nimi spolupracující paramilitární jednotky.
Je nabíledni, že mediální agendě amerických sdělovacích prostředků by měly
dominovat zločiny oficiálních klientů Bílého domu.
Zjednodušeně
řečeno: americká média středního proudu se prvoplánově a s nepřehlédnutelným
entuziasmem věnují zločinům oficiálních nepřátel Spojených států a o poznání
méně a nezřídka nepravdivě se zaobírají zvěrstvy klientů Bílého domu. Symbiotický
vztah vládní moci a tradičních médií, která fungují jako velké korporace
orientované na zisk, se manifestuje sledováním shodných zájmů (v Salvadoru šlo
o eliminaci domácího odporu v čele s katolickým klérem, aby tato země
nenásledovala příklad Kuby a stabilita ve sféře vlivu USA zůstala zachována).
Ačkoli autoři publikace analyzovali primárně činnost amerických sdělovacích prostředků, mediální bias lze pozorovat v práci západního mainstreamu obecně. To však
neznamená, že tradiční média prezentují deformovaný obraz o dění ve světě a priori, neboť v jejich redakcích pracuje řada výtečných novinářů,
příkladně Robert Fisk a Patrick Cockburn v listu The Independent. Nicméně
řada událostí, především pak konfliktů, v nichž se angažovaly západní země
(válka v Kosovu, invaze do Iráku, intervence do Libye apod.), bývala
západním mainstreamem zprostředkována leckdy zkreslenou optikou a
v některých případech nepravdivě. Na druhou stranu se kritika mainstreamu objevuje i na stránkách etablovaných periodik třeba v případě
pokrývání konfliktu na Ukrajině. Bylo by tudíž pošetilé šmahem odsoudit činnost
zavedených sdělovacích prostředků a bez rozmyslu ji přirovnat k fake news.
Jedním
z prubířských kamenů činnosti tradičních mediálních domů se staly bitva o
Aleppo a boje o Mosul. Není přirozeně sporu o tom, že si syrská armáda se svými
spojenci při dobývání východní části Aleppa z rukou „rebelů“ počínala
s neobvyklou bezohledností a krutostí. Nicméně korespondent listu The Independent Patrick Cockburn loni v prosinci psal, že islamisté
hrající prim ve východním Aleppu (Fronta an-Nusrá – nyní Džabhat Fatah aš-Šám a
Ahrar aš-Šám) zabránili západním novinářům ve vstupu na jimi ovládané území a
pro mediální prezentaci si vybrali mnohem tvárnější „místní aktivisty“.
Zahraniční média se poté musela spokojit se zprávami od „prověřených
osob“, které mohly informovat pouze o tom, co jim islamisté předem schválili.
Západní novináři totiž se vstupem na území ovládané ozbrojenou syrskou opozicí
riskovali v lepším případě únos, v horším smrt. Cockburn tvrdí, že pro západní média bylo výhodné zveřejňovat videa a
rozhovory přes Skype s osobami žijícími ve východním Aleppu. Ačkoli tyto
mediální výstupy nemusely být nutně falešné, nenalezneme v nich žádnou
zmínku o tisících ozbrojených rebelech, pouze záběry trpících civilistů. To ale
ostře kontrastovalo se záběry z Mosulu, kde irácké ozbrojené složky bojují
proti Daeši, který používá tamní civilisty jako lidské štíty.
V předvečer dobytí východního Aleppa list The New York Times zveřejnil editorial, v němž Asada, Putina a íránské představitele označil za „ničitele
Aleppa“ a ostře odsoudil masakry civilistů a plošné bombardování rezidenčních
oblastí. O krutostech „rebelů“ z východního Aleppa, kteří se podle verdiktu OSN rovněž
dopouštěli válečných zločinů (používání civilistů jako lidských štítů, útoky na
civilní oblasti), však v textu nepadlo ani slovo. List The New York Times v podstatě
zastával oficiální pozici americké vlády, jejíž zástupkyně v OSN Samantha
Power dokonce bombardování a ostřelování východní části města Damaškem a spol. přirovnala
ke rwandské genocidě a masakru v Srebrenici. Na druhou stranu se syrská a
ruská vláda v Aleppu skutečně dopustila otřesných válečných zločinů:
shazování barelových bomb, bezohledné útoky na civilní infrastrukturu či
blokáda východního Aleppa, již odsoudily Amnesty International a Human Rights Watch, samozřejmě nejsou žádnou literární fikcí.
Zatímco se západní sdělovací prostředky výhradně soustředily
na zvěrstva oficiálních nepřátel Západu ve východním Aleppu a vlažně informovaly
o zločinech rebelů, zločiny Američany vedené koalice v Mosulu zůstaly
v mediálním přítmí.
Ilustrativní je přitom počet civilních obětí při
dobývání Aleppa na jedné straně a Mosulu na straně druhé. Ruské a syrské
bombardování si během září a října podle syrské opozici
nakloněné organizace Violations Documentation Center vyžádalo 440 mrtvých civilistů a v průběhu poslední fáze bojů v listopadu a prosinci 465 životů, přičemž raketová palba
„rebelů“ v západním Aleppu usmrtila 149 civilistů. Detailní statistiky nezávislé organizace Airwars uvádějí, že v Mosulu od zahájení ofenzivy proti Daeši v říjnu minulého roku do konce března při koaličních náletech
vedených Američany zahynuly více než
3000 civilistů (téměř tisíc osob během úřadování prezidenta Obamy a více
než 2000 lidí od nástupu Donalda Trumpa do Oválné pracovny). Airwars při své
práci vycházejí ze zpráv nevládních organizací a informací uveřejněných
v lokálních médiích, jež doplňují bohatým obrazovým materiálem. Poznatky
této organizace jsou v poslední době častěji zveřejňovány i na stránkách
etablovaných tiskovin, jako jsou The
Guardian a The Independent. Stojí
ale za povšimnutí, že západní sdělovací prostředky v mnohem větší míře
zveřejňovaly materiály aktivistů z obklíčeného Aleppa, a to navzdory tamní
cenzuře.
Třebaže neexistuje jednoduchá morální ekvivalence mezi
Daešem v západním Mosulu a „rebely“ v Aleppu, neboť ne všichni povstalci
ve východním Aleppu byli hard-core islamisty, nesmíme opomíjet
skutečnost, že život civilistů ve východním Aleppu ovládaném islámskými
fundamentalisty z Džabhat Fatah aš-Šám a Ahrar aš-Šám, nebyl zrovna růžový. Tito
„rebelové“, již se těšili podpoře Saúdské Arábie, Kataru, Turecka, ale i Spojených států, se dopouštěli únosů, mučení a improvizovaných poprav, jak dokládá zpráva Amnesty International. Avšak stejně jako neexistuje omluva pro masakrování civilistů ve východním Aleppu ruskými a syrskými bombami, neexistuje morální ospravedlnění pro zabíjení civilistů v Mosulu v důsledku koaličních náletů. A to navzdory faktu, že džihádisté z Daeše poté, co před třemi lety ovládli Mosul, popravili více než 6500 civilistů, zajatých vojáků i příslušníků Daeše. Koaliční síly v
Mosulu obdobně jako ruské a syrské letectvo v Aleppu bombardovaly civilní zástavbu, včetně nemocnic a mešit, a používaly chemické zbraně. Za zmínku rovněž stojí zprávy o zločinech šíitských milic a irácké armády v Mosulu a jeho okolí – i
v tomto případě by na místě měla být adekvátní mediální pozornost, neboť
jde o nepravosti páchané spojenci Bílého domu.
OSN a další
mezinárodní organizace Spojené státy také obviňují z přerušení dodávek
potravin, vody a paliva do džihádisty ovládaného Mosulu s tím, že řada
obyvatel trpí nedostatkem základních potravin, o čemž informoval list The New
York Times. Nicméně čtenář se
dozvídá, že za strázněmi tamních obyvatel stojí v první řadě neústupní
džihádisté, kteří potraviny používají jako „zbraň“. V článku, který byl otištěn 18. února
letošního roku, není ani zmínka o náletu na zdravotní středisko v západním
Mosulu, při němž bylo podle řady lokálních zdrojů usmrceno 18 civilistů. Přitom koaliční
letectvo útok na nemocniční komplex potvrdilo.
Západní
média a politikové militanty z Daeše v Mosulu standardně obviňují z toho,
že znemožňují civilistům opustit město a že je používají jako živé štíty. Ano,
to je pravda, snipeři z Daeše dokonce s oblibou po osobách, jež chtějí
utéct z válečného Mosulu, střílejí, avšak i vzbouřenci ve východním Aleppu
násilím zabraňovali civilistům
opustit město, používali je jako živé štíty a konfiskovali humanitární pomoc. Tuto skutečnost
však západní sdělovací prostředky příliš neakcentují.
Novinář Ben
Norton analyzoval přístup předních západních sdělovacích prostředků
k bojům o Mosul (Washington Post, ABC News, Los Angeles Times, Chicago Tribune, France 24, New
York Times) a dospěl k závěru, že civilním obětem Američany vedené
kampaně proti Daeši není věnována příliš velká mediální pozornost. Titulky
článků, jež se objevily v těchto tiskovinách a na webových stránkách uvedených
televizních stanic, mohly v čtenářích a divácích navodit dojem, že
mosulští civilisté umírají v místech, kde zrovna došlo k americkému náletu,
jaksi náhodou. Titulky jsou nejdůležitější částí zpravodajských textů a do
značné míry ovlivňují politická stanoviska mediálních recipientů. Různé studie dokonce ukazují, že většina Američanů čte pouze titulky
jednotlivých článků. Třebaže jsou z mediálního hlediska atraktivnější
zvěrstva salafistických fanatiků z Daeše, kteří dokázali extravagantními
masakry upoutat pozornost, nelze bagatelizovat či rovnou ignorovat zločiny
koaličních sil v Mosulu. Navíc intenzita smrtonosných náletů v Mosulu
zesílila během posledních týdnů mandátu prezidenta Baracka Obamy a s
nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu.
Zpravodajství
západních sdělovacích prostředků týkající se zločinů Američany vedené koalice v
Mosulu se podle Nortona vyznačuje značnou nedůvěrou, jež ostře kontrastuje
s neoblomnou jistotou, přijde-li na přetřes mediální pokrytí východního
Aleppa zasypávaného ruskými a syrskými bombami – přičemž hovoříme o mediálních
výstupech, jež často vycházely z aktivistických zdrojů stranících syrské
ozbrojené opozici.
Z výše
uvedeného tedy vyplývá, že tradiční mediální domy o děsivých dopadech Američany
vedených náletů v Mosulu neinformují s tak urputným nasazením, jak
činily během drastického dobývání Aleppa syrskou armádou a jejími spojenci. Opět
jako v případě předešlých válečných konfliktů, v nichž se přímo
angažovaly Spojené státy, není veřejnosti předkládán celistvý obraz o těchto
událostech, zatímco krutosti oficiálních nepřátel Západu jsou vykreslovány až
s naturalistickou obrazností.
Vytisknout