Zemřel diktátor, který selhal

28. 11. 2016

Reakce na Fidelovu smrt většinou sledovaly předvídatelné trajektorie. Jsou tu očekávaná konzervativní odsouzení diktátora a stejně předvídatelné levičácké velebení muže, který se postavil americké moci a usiloval o sociální spravedlnost. Liberálové útočí na konzervativce za tepání Fidela, zatímco nahrávají pravicovým diktátorům; konzervativci útočí na liberály za přehlížení neutěšeného Fidelova rejstříku, pokud jde o věci, o nichž liberálové tvrdí, že jim na nich záleží, jako je svoboda slova a práva gayů.

Ale je tu něco jiného k přemýšlení: Ať už jste Fidela milovali, ošklivili si ho nebo spadáte někam mezi, byl to papež Jan Pavel II., kdo ho nejlépe vystihl. Fidel, řekl papež, byl mužem osudu. Ale jeho osud byl tragický.

V jistých ohledech je Fidela třeba pokládat za úspěšného. Převzal moc na Kubě v roce 1959; takřka o 70 let později je ostrov ovládán jím vybraným následníkem. Chtěl prosadit kubánskou nezávislost na Spojených státech; Kuba nejen že se ve studené válce přidala k SSSR, ale intervenovala proti zájmům USA do válek v Angole, Etiopii a na Blízkém východě. Chtěl socialistickou revoluci; dostal ji. Chtěl zlomit moc staré kubánské elity; udělal to. Fidel samotný, ostrov, jemuž vládl, a revoluce, kterou vytvořil, se staly globálními symboly odporu proti moci USA a kapitalistickému řádu. V tom všem uspěl, často brilantně. Vládce malého a chudého ostrova v Karibiku se dokázal zapsat do světových dějin způsobem, jakým to žádný jiný latinskoamerický vládce nedokázal.

Nicméně při veškerých úspěších je třeba Fidela nakonec označit za selhání - a pokud byl k sobě poctivý, musel to vědět. Nejde jen o to, že Castro selhal jako socialista; jeho největší selhání je selháním kubánského nacionalisty.

Kubánský nacionalismus se reálný. Kubánci mají hluboký smysl pro společné dějiny, kulturu a osud. Ale tento nacionalismus je ohrožován mocí a přitažlivostí kolosu na severu. Kubánští nacionalisté se vždy obávali, že severoamerické peníze, kultura, vojenská moc a demografie spolknou Kubu jako malinu, nebo ji omezí na portorikánské podmínky.

Castro si především přál posílit kubánský národ a učinit ho nezávislým na Spojených státech. Přinejmenším na počátku byl socialismus méně cílem než prostředkem k osvobození Kuby z amerického tlaku a moci.

Vyhnání předcastrovské elity do exilu bylo součástí Castrova plánu. Předrevoluční obchodní a političtí lídři, zdálo se mu, byli pošpiněni a zkompromitováni jejich spojením se Spojenými státy. Přijali pro Kubu kvazikoloniální roli a pokud na ní mohli vydělat, byli spokojeni s Kubou, která "pracovala za yankeeský dolar", ať už na polích s cukrovou třtinou, u stolů s baccaratem nebo v noční čtvrti Havany. Fidel chtěl očistit zemi od této staré, kolaborantské elity a vybudovat novou Kubu - silnou, sebejistou a svobodnou.

Ekonomická roztržka se Spojenými státy a přechod od USA k SSSR coby hlavnímu obchodnímu partnerovi způsobily v 60. letech v kubánské ekonomice enormní poruchy, ale pro Fidela byla šance rozvinout ekonomiku, která se netočí kolem obchodu a turismu s USA darem z nebes. Ve vstupu na stezku socialistického rozvoje a v solidaritě se Sovětským svazem viděl Fidel šanci vytvořit silnou kubánskou ekonomiku a průmyslovou základnu, které učiní ostrov opravdu soběstačným.

Nefungovalo to a socialismus na Kubě byl ještě okázalejší a škodlivější než jeho selhání v jiných částech světa. V samotném SSSR a v částech Východní Evropy si socialistická ekonomická výstavba vyžádala krutou lidskou daň a nakonec vedla ke stagnaci, ale přitom přinejmenším vytvořila průmyslovou základnu. Nic takového se na Kubě nestalo. Jako ekonomický plánovač byl Fidel jednou z největších katastrof 20. století. I podle socialistických standardů znamenal fiasko. Pod jeho nežádoucím dozorem selhal obchod s cukrem, selhaly alternativní plodiny, selhala výroba. Pár úspěchů, většinou ve zdravotnictví a farmaceutické výrobě, bylo reálných, ale nedokázaly poskytnout ekonomickou základnu, kterou Kuba potřebovala. Když Fidel ležel na smrtelné posteli, měl vědět, že dvě generace trvající boj a oběti nedokázaly vybudovat novou kubánskou ekonomiku.

Li Kuan Ju, Augusto Pinochet, Francisco Franco, Čankajšek, Park Čung-hui: Všichni tito diktátoři a autoritáři si mohli z Fidela Castra utahovat. Zanechali za sebou své země v lepším stavu, než je převzali, a zatímco mnozí z nich spáchali hrozné zločiny, mohli také poukázat na velké úspěchy. Fidel měl jen zločiny.

Fidel si nikdy nepřál "normalizaci" ekonomických vztahů se Spojenými státy. Normalizace by znamenala konec jeho snu. Bez bariér by si Kubánci v Miami koupili nazpět velkou část ostrova od jeho současných vlastníků a znovu by se ustavili jako lídři společnosti, do které jim chtěl navždy znemožnit přístup. Americký obchod a americký turismus by se znovu staly nejdůležitějšími faktory kubánské ekonomiky a americký kulturní a politický vliv by se neomezeně šířil po ostrově na vlně amerických médií.

Předehry, které Castro povolil, v clintonovských letech velmi omezené, širší za Obamy, byly vynuceny ekonomickou nezbytností. Kolaps Sovětského svazu v 90. letech přinutil Castra povolit větší přísun peněz z Miami a otevřít ostrov více turismu, aby odvrátil krizi. Kolaps Venezuely v obamovských letech opět Kubu přitlačil ke zdi. Nakonec se Fidel stal tím, co nejvíc nenáviděl: Selhavším latinskoamerickým caudillem vládnoucím zkorumpované a zoufalé společnosti, udržovaným katolickou církví a Spojenými státy.

Nikdo to nevěděl lépe než Fidel Castro - a musel občas proklínat osud, který ho nechal přežít nejen globální socialistické hnutí vedené Sovětským svazem, ale také regionální vzkříšení socialismu Venezuelou. Selhání venezuelské revoluce zbavilo Fidelův socialistický sen i posledního stínu důvěryhodnosti. Ani země plavající v ropě, která nečelila americkému obchodnímu embargu, nedokázala dosáhnout toho, aby socialismus v Latinské Americe fungoval. A bylo to selhání Venezuely a ztráta ekonomických dotací, kterými Chávez zasypával svého mentora a inspirátora Fidela Castra, co uvrhlo Kubu nazpět do její postsovětské bídy a přinutilo Fidela zůstat zticha, když bratr Raúl přijal návrat amerických turistů a amerického velvyslance do Havany.

Fidel za sebou zanechal otřesenou společnost a zoufale chudou zemi. Kuba je dnes rozdělenější než v době, kdy ji dobyl; je méně schopná utvářet vlastní osud než v roce 1959 - a její budoucnost bude zřejmě po jeho smrti spojena se Spojenými státy mnohem úžeji než v dobách, kdy se dral k moci.

Kubánci, ti dosud na ostrově a ti vyhnaní do exilu jeho netolerancí a špatným řízením, musejí nyní na spáleništi nadějí Fidela Castra začít přemýšlet o vybudování něčeho lepšího. Pro Američany je důležité, aby uspěli.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout