10. 10. 2016 / Karel Dolejší
Tzv. islámskou revolucí v Íránu v roce 1979 vstoupil na Blízký východ nový prvek: Expanzívní šíitská sektářská ideologie, která se vymezila proti sekulárním a umírněným sunnitským konkurentům. Většina států islámského světa tehdy v té či oné míře akceptovala sekularizační trend a mezinárodní hranice stanovené Sykes-Picotovým paktem, radikální islamisty potlačovala a do politiky nevpouštěla. Pouze Saúdská Arábie uplatňovala jako státní ideologii svou vlastní verzi islámu - wahhábismus - při jejím šíření však rozhodně nebývala tak aktivní jako v posledních letech, kdy se začala obávat o své přežití.
Šíitský expanzionismus Teheránu má dva programy vnější expanze: Malý a velký. Cílem menšího je dostat pod íránskou kontrolu prakticky všechna území v regionu obývaná šíitským obyvatelstvem - a to i tam, kde je toto obyvatelstvo fakticky v menšině. V této souvislosti se hovoří o Šíitském půlměsíci (Shia Crescent), území zahrnujícím na mapě Blízkého východu přinejmenším (při postupu proti směru hodinových ručiček) Bahrajn, Írán, Ázerbájdžán, Írák, Sýrii a Libanon. Ačkoliv Teherán oficiálně existenci takového programu popírá, dobře zdokumentovaný program šíření proíránských milic v regionu ukazuje něco jiného ZDE. Sektářsky motivované milice se íránským Revolučním gardám zatím ve velkém měřítku podařilo založit v Iráku, Sýrii, Libanonu - ale sílí také vazby na jemenské Húsie, které Írán podporuje a zásobuje zbraněmi pašovanými na rybářských plavidlech ZDE.
Cílem většího programu expanze teheránského režimu je ovládnutí muslimského světa a "osvobození Palestiny a Jeruzaléma". Posledně zmíněné heslo programu nepředstavuje nějakou floskuli, ale počínaje válkou s Irákem a konče současnou intervencí v Sýrii se jedná o základní motiv "politických školení mužstva" poskytovaných bojovníkům ze strany režimních imámů.
Během íránsko-irácké války (1980-1988) podporovaly jak tehdejší SSSR, tak západní státy a Saúdská Arábie irácký režim Saddáma Husajna, jakmile přešel do defenzívy na vlastním území. Irák pro všechny jmenované představoval regionální protiváhu nové revizionistické mocnosti a měl bránit její územní expanzi. Tento projekt dostal první ránu Husajnovou invazí do Kuvajtu v roce 1990 - a následná válka vedená širokou mezinárodní koalicí irácký režim výrazně vojensky i mezinárodněpoliticky oslabila. Husajn osobně se vždy více obával Íránu než Američanů a právě proto také vypouštěl smíšené zpravodajské signály. Ty měly i po druhé válce v Perském zálivu přesvědčit Teherán, že soused vlastní zbraně hromadného ničení, a odradit jej od útoku na oslabenou diktaturu. Husajnova zpravodajská operace byla úspěšná až příliš: Nakonec se stala záminkou pro katastrofální americkou intervenci.
Na konci neúspěšné americké intervence stojí Irák ovládaný proíránskými šíitskými politiky, vedle Američany vycvičené neefektivní armády zde působí mnohem početnější a vlivnější proíránské šíitské milice podílející se také na intervenci v sousední Sýrii. Až dobytím Mosulu dojde k potlačení zdejší větve "islámského státu" - projektu, který organicky navázal na úsilí Saddámovy zpravodajské služby a měl integrovat sunnitská území v Iráku a Sýrii - sektářský konflikt v Iráku bude pokračovat. Jednak již připraveným návratem al-Kájdy do Iráku v roli samozvaného ochránce sunnitských Arabů, jednak konfliktem převážně sunnitských iráckých Kurdů s bagdádskými proíránskými úřady.
Situace v Sýrii je velice podobná. Vládnoucí alávitská menšina je podporována Íránem, který do země vypravuje šíitské milice složené z bojovníků pocházejících z Afghánistánu, Íránu, Iráku a Libanonu. Proti nim bojují sunnitské, většinou arabské milice. Syrský konflikt, jakkoliv je tak z propagandistických důvodů v Evropě prezentován, rozhodně nepředstavuje válku "umírněné sekulární diktatury" proti sunnitským extrémistům, ale střet dlouho potlačovaných syrských sunnitů s íránským expanzionistickým programem.
Jemen v prozatím pouze regionálním náboženském konfliktu, který se stále více stává jen výrazem širšího soupeření Íránu se Saúdskou Arábií a jejími spojenci o mocenské postavení na Blízkém východě, představuje zatím poslední a také zdaleka nejméně krvavé dílčí bojiště. Jemenský konflikt je ovšem groteskní, protože prozrazuje klasickou studenoválečnickou rutinu. Hlavní spojenec proíránských Húsiů, exprezident Alí Abdalláh Sálih, před rokem 2011 bezesporu představoval amerického klienta, zatímco v současnosti se uchází o postavení klienta ruského. Legitimním prezidentem země je prosaúdský Abd Rabú Mansúr Hádí.
***
Zahraničněpolitický program dosluhujícího amerického prezidenta Baracka Obamy opustil zhruba 70 let sledovanou politiku udržování mocenské rovnováhy na Blízkém východě ve prospěch projektu sbližování s šíitským Íránem. Ten měl být vstřícnými kroky motivován k reformám a za ně odměněn postavením dominantní mocnosti v regionu. Protože íránští reformisté v sekundárních politických procedurách ani v mocensky klíčovém náboženském soupeření s konzervativci de facto neuspěli a o nějaké "prozápadní" reformě šíitské theokracie vůbec nelze hovořit, vstřícné kroky odcházejícího Obamy fakticky pouze posílily zastánce tvrdé linie v Teheránu a poskytly jim dodatečné prostředky na vedení všech tří paralelních regionálních válek, v nichž se nyní Írán angažuje. Nejpravděpodobnějším příštím íránským prezidentem se stane generál Kásim Sulejmání, který řídí intervence v Iráku a Sýrii.
Příští americké hlavě či hlavám státu potrvá přinejmenším dvě funkční období, než dají americkou blízkovýchodní politiku silně pošramocenou bushismem a poté zcela zničenou obamismem jakžtakž dopořádku. Její nezbytnou součástí se opět bude muset stát zadržování Íránu - a to až do okamžiku, kdy teheránský režim skutečně rezignuje na program sektářské územní expanze.
Vytisknout12.10. 2016
Podle Abú Jezina, průzkumníka povstalecké skupiny Levantská fronta nacházejícího se několik kilometrů od obklíčeného Aleppa, arabština už zde nestačí, píše v obsáhlém článku list Spiegel. Každá skupina účastnící se bojů se snaží odposlouchávat rádiov...