Guardian: Britská vláda jedná ostudně. Má povinnost přijmout nejméně 3000 dětských uprchlíků

18. 10. 2016



Čtrnáct dětí dorazilo v pondělí do Londýna z uprchlického tábora v Calais, který má být pravděpodobně příští týden zlikvidován. Je to naprosto zanedbatelný počet z dětí v táboře Džungle v Calais, které mají právní nárok na vstup do Británie, píše v redakčním komentáři list Guardian. V táboře je zřejmě až tisíc dětí, které si zaslouží být přijaty do Británie a mají na to právní nárok. Jako zlomek 88 000 dětských uprchlíků v Evropě je 14 uprchlických dětí nekonečně malý počet. Podle norem britské vlády však těchto 14 dětí představuje hrdinské humanitární úsilí. Nakonec snad britská vláda přijme až 300 dětí, což ministryně vnitra Amber Ruddová charakterizovala jako "dobrý výsledek".

Je to "dobrý výsledek" pouze z perspektivy neuvěřitelné samolibosti a krutosti.

Ta samolibost se bude pozastavovat nad skutečností, že jsme přijali vůbec nějaké uprchlíky, když se tak dlouho úspěšně protivíme svým morálním a právním povinnostem. Ta krutost je zároveň sobecká a plná strachu. Británie je šestou největší ekonomikou na světě - aspoň v této chvíli - a je absurdní tvrdit, že nemůžeme přijmout více než 300 dětí. I David Cameron loni na podzim přislíbil, že přijmeme ze Sýrie 20 000 uprchlíků. A Sýrie je jednou z mnoha rozvrácených zemí, z nichž se nyní děti snaží utíkat a nenesou s sebou nic jiného než naděje a modlitby rodin, které za sebou zanechávají.

Samozřejmě, Británie sama nemůže vyřešit uprchlickou krizi. Ale to neomlouvá taktiku zdržování a mlžení, která charakterizovala reakce jak francouzské, tak britské vlády až do chvíle, kdy se bezprostředně připravuje likvidace tábora v Calais. Tato ohromující historie rozhodné nečinnosti dává najevo, že úřady na obou stranách kanálu La Manche prostě chtějí, aby uprchlíci zmizeli, a je jim úplně jedno, jak se to stane, pokud to pro ně nebude ztrapňující.

Je proto naší povinností obě tyto vlády zostudit a poukazovat na ohroženou lidskost těchto uprchlíků. Naproti tomu přímá akce tisíců obyčejných občanů (a některých celebrit) vyjadřuje bezprostřední solidaritu.

Velká část této solidarity pochází od církví a od křesťanských oraganizací. Arcibiskup canterburský, Justin Welby, ubytoval ve svém vlastním paláci uprchlickou rodinu. Asi 12 000 evangelikálních křesťanskýchc rodin nabídlo adopci pro uprchlické děti.

Všechny dosud zachráněné děti spadají pod ustanovení dohody Dublin III, která představuje absolutní minimum, jaké může jakákoliv vláda udělat pro uznání lidství a lidských práv uprchlíků: děti, které mají v Británii blízké příbuzné, mají právo sem přicestovat, aby se o ně jejich příbuzní mohli starat.

Avšak osud sirotků, dětí, které nemají žádné příbuzné, je přece horší. Těch se týká dodatek lorda Dubse, který přežil kindertransport a holocaust. Dalším krokem musí být donutit vládu, aby splnila své povinnosti nejen podle Dublinu III, ale i podle Dubse. Je zapotřebí, aby Británie zachránila nejméně 3000 dětí - je to jen pár zrnek písku z pouště zoufalství, ale, jak se praví v židovském přísloví, zachránit jediný život znamená zachránit celý svět.

Kompletní komentář v angličtině ZDE

Francie | Velká Británie - politika a společnost | Imigrace do Evropy
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 20.10. 2016