Postmoderna coby cargo pokrok

22. 9. 2016 / Pavel Urban

Tomáš Korda proti sobě staví obraz Velké francouzské revoluce jako pevného bodu ve vesmíru, který by Klaus s Weiglem nepochybně relativizovali. A tím dokázali, že kráčí ve stopách postmoderního myšlení, které chce vše pevné rozpustit. Ale postmoderna nemá na relativizaci monopol; tuhle schopnost mělo lidské myšlení dávno před nástupem postmoderny. (Což znamená, že celý závěr článku Tomáše Kordy je poněkud zmatečný.)

Václav Bělohradský relativizovat umí. Nebo to aspoň dříve uměl. V detailech. V zásadních věcech naopak absolutizuje. Řeknu-li, že něco není tak pevné, jak se zdá, je to relativizace. Řeknu-li, že je to tekuté, je to absolutní tvrzení. V článcích Václava Klause dominují absolutní tvrzení, to je pravda. Ale v argumentech pana Bělohradského také. Kde je tady jaká alternativa?

Nebo se máme povznést nad binární protiklady, jak navrhuje Tomáš Korda? Jsem pro. Ale pak tvrzení Václava Bělohradského ztrácejí smysl ještě rychleji, než tvrzení jeho oponentů. Tvrdím-li, že vznik národa byl dlouhodobý proces, že byl výsledkem (dlouhodobé) evoluce, pak ta evoluce zahrnuje i krátkodobou revoluci. Tím se povznáším nad binární opozici. Aniž by mě to stálo velké úsilí. Obráceně to ovšem neplatí. Pokud tvrdím, že národ vznikl revoluční cestou, pak je to protiklad postupné evoluce.

Bělohradského teze jsou založeny především na definicích. Některé pojmy, třeba národ či tradice, vnímá jako strnulé a neměnné. Naopak u kultury vnímá jen její dynamickou složku. Nevím, kde k těmto definicím přišel. Pokud je přijmeme, pak nám jeho tvrzení začnou vycházet skoro sama. Včetně jinak nesmyslné binární opozice mezi kulturou a tradicí.

Pak samozřejmě platí i to, že pokud Velká francouzská revoluce obyvatele Francii změnila (a nějaké změny tam opravdu byly) a na konci těchto změn byl francouzský národ, pak to znamená, že předtím to národ být nemohl. Došlo přece ke změně!

V takovém případě se můžeme zabývat třeba otázkou, zda při tvorbě národa za Revoluce člověk předcházel činům, činy formovaly člověka nebo všechno dohromady. Otázku, zda Revoluce národ stvořila či jenom změnila, už za nás zodpověděla definice. Definice, která vnímá vznik národů podmíněný bouráním starých tradic. Protože si vůbec nepřipouští, že ve starších dobách se národ a ty tradice nemusely navzájem vylučovat.

Odhlédneme-li od otázky „vznik nebo transformace“, pak je pravda, že moderní národy jsou umělými konstrukty, na jejichž počátku stál převyprávěný příběh. Ten český ovšem ve své době (tedy v první polovině devatenáctého století) nebyl bez konkurence. Byla tu koncepce dvojjazyčného „böhmisch“ národa, zastávaná nejen perzekvovaným Bolzanem, ale i většinou české šlechty. Člověk také mohl, podobně jako třeba maršál Radecký, český národ úplně obejít a přihlásit se k velkorakouské identitě. Přesto to byl to ten nejméně racionální konstrukt, konstrukt Jungmanna a Palackého, který to vyhrál na celé čáře.

Kdyby šlo jenom o Čechy, mohla by to být náhoda. Nebo nějaké místní specifikum. Jenže takhle to fungovalo všude v Evropě. Jedinou výjimkou, kterou znám, je Švýcarsko. Všude jinde platilo, že pokud přišel ke slovu jazykový nebo jazykově-konfesijní nacionalismus, pak jej dokázal porazit jedině podobný nacionalismus jiný. (Například francouzský nacionalismus dokázal zabránit vzniku národa bretonského.) Podívám-li se do zbytku světa, pak těch výjimek najdu víc. Ale tendence k národním státům je rozhodně typičtější. Kromě oblastí, kde se národy nevytvořily vůbec. A ty obvykle patří k těm méně stabilním.

Co to znamená? Pokud se budeme zabývat pouze konstrukty, pak ty jsou dílem záměru. Pokud se ale mají stát tyto konstrukty politickou silou, pak je musí vzít za své větší počet lidí. Zdá se, že některé konstrukty přijímají lidé mnohem ochotněji, než jiné. Podle mého názoru proto, že nějakým způsobem lépe odpovídají jejich přirozeným potřebám. A v tomto smyslu jsou přirozené. Nebo, přesněji řečeno, přirozenější.

Možná existuje i jiné vysvětlení těchto preferencí. Václav Bělohradský se jimi ale vůbec nezabývá. Jemu stačí, že „přirozená a objektivní tradice“ byla výsledkem úspěšné komunikační strategie úzké vrstvy vlastenců. A že všechny národy jsou jen proměnlivými společenstvy sdílených příběhů a představ. A že národní státy vznikaly jen tehdy, pokud byl příběh vyprávěný historikem podpořen vojenskou mocí. To všechno je pravda. Mírové osamostatnění Norska v roce 1905 bylo ve své době netypické.

Ale pro závěry Václava Bělohradského je to pravda nedostatečná. Nevysvětluje, proč spojením historických příběhů a vojenské moci nevznikaly státy nadnárodní. Nevysvětluje, proč Německo, byť okleštěné, přežilo porážku v první světové válce, zatímco Rakousko-Uhersko, které na tom bylo prakticky stejně, se rozpadlo ještě dříve, než začalo platit příměří, které tento rozpad vyvolalo.

Zkusme se přenést do Rakouska roku 1820 a podívejme se na situaci logikou Václava Bělohradského. Vyjde nám, že všichni obyvatelé habsburské monarchie se dříve či později stanou příslušníky jednotného rakouského demosu. To byl tehdy proces stejně nevyhnutelný, jako je v roce 2016 nevyhnutelná „kreolizace“ či bastardizace všech tradic.

Ve skutečnosti byly společenské elity v roce 1820 už poučeny Revolucí. Věděly, že společenské myšlení není jednoduchým odrazem filozofických idejí. A to ani v případech, kdy je dotyčný filozof uznáván společností jako autorita. Jednoduchý abolicionismus, na který se Václav Bělohradský odvolává, byl naopak typický pro poslední desetiletí před Revolucí. Není to náhodou právě Václav Bělohradský, kdo se do této doby naivně vrací?

A není náhodou revolta, která skutečně patří k evropskému duchu, revoltou ani ne tak proti tradicím, jako proti čemukoli, co se nám pokouší diktovat ohledně našeho života a svědomí? Třeba i ve jménu povinného sebeosvobození. Je-li čistota kultur či krve z tohoto pohledu dávno zašlou mytologií, může to být dnes o důvod víc se k ní přihlásit.

Ostatně, třeba na Blízkém východě se dnes ve jménu takovýchto mytologií vraždí ve velkém. Což na dávno zašlé mytologie není zas tak špatný výsledek. A revoltovat proti vládě či demosu umělců a filozofů je obvykle jednodušší, než revoltovat proti vládě skutečných politických sil. O silách hospodářských ani nemluvě.

Lidská společnost je chaotická. Nebo, chcete-li, tekutá. Ze všeho nejvíc mi připomíná kvantovou mechaniku. Svět, kde je všechno možné, ale s určitou definovatelnou pravděpodobností. Svět, kde objekty jsou mlhavé, bez jasných hranic.

Od postmoderních filozofů bych očekával, že dokáží pracovat právě s touto mlhavostí a pravděpodobností. (V našem lidském světě, ne ve světě elementárních částic.) V tomto směru ovšem není Václav Bělohradský o nic lepší, než Václav Klaus. (Jiřího Weigla si v tomto směru hodnotit netroufám.) Připomíná fyzika, který z té kvantové mechaniky pochopil jen to, že vše je možné. Taková „fyzika“ bude vypadat moderně, ba téměř revolučně. V praxi bude ale dávat horší výsledky než fyzika zamrzlá v tři sta let staré Newtonově mechanice.

Možná je to ještě horší. Václav Bělohradský na mě dělá dojem filozofa, který se ve skutečnosti orientuje v té kvantové tekutosti docela dobře. Ale jen proto, aby si z toho chaosu vybral to, co se mu hodí. A to poté předložil svým čtenářům a posluchačům jako absolutní pravdu.

Já samozřejmě nejsem arbitr definující postmodernu. Pokud zasvěcení tvrdí, že Václav Bělohradský je postmoderní filosof, tak to asi bude pravda. Nevidím ale důvod, proč by pánové Klaus, Weigl nebo kdokoli jiný měl kvůli takové postmoderně vymýšlet cokoli nového.

Vytisknout