Jan Hřebejk Čechům a Slovákům: "Vzbuřte se!"

5. 7. 2016 / Jan Čulík

Oproti tomu tři české filmy v pondělí na karlovarském festivalu zaujaly. Pozoruhodný a záslužný byl českotelevizní dokument Miroslava Janka s názvem Normální autistický film (2016), v němž autor formou observačního dokumentu sledoval několik českých autistických dětí s Aspergovým syndromem. Byly to nesmírně šarmantní, zábavné a vysoce inteligentní osobnosti, trpící netolerancí ve škole i ve společnosti. Škola i společnost totiž od nich zdá se vyžaduje, aby se chovaly jako stádo, neprojevovaly příliš velké znalosti, schopnosti ani inteligenci, a tvrdě je trestá za odlišnost. Zajímavé na Jankově dokumentu bylo, že filmované děti si stěžovaly, že mají problémy ve škole, kde je neustále trestají, například za údajnou agresivitu. V celých devadesáti minutách filmu však nebyl zaznamenán jediný agresivní incident. Vyprávění asi čtrnáctiletého mladíka, který sám točí s kamarádem vlastní videofilmy, bylo zábavné a ironické, například když vzpomínal, jak na základní škole je učila jeptiška katechismus. Mladík se omylem domníval, že příběh Adama a Evy, který jim jeptiška vyprávěla, má něco společného s evolucí, a tak se jí zeptal, zda v době Adama a Evy žili dinosauři. Jeptiška pravila, že dinosauři s biblickým příběhem nemají nic společného, chlapec jí opáčil, že ale jejich existence je zdokladována pomocí fosílií. Jeptiška pravila, že to je blbost, a že děti ve třídě musejí věřit v Boha. Na chlapcův dotaz, jaký má jeptiška pro boží existenci důkaz, odpověděla jeptiška, že děti v Boha věřit musejí. Na to chlapec odpověděl, že je mu líto, ale pro existenci dinosaurů je z fosiílií daleko větší množství důkazů než kolik důkazů existuje pro existenci Boha. Jeptiška z něho opravdu musela mít radost.

Všechny děti s Aspergovým syndromem argumentovaly inteligentně a zamýšlely se nad závažnými skutečnostmi, týkajícími se lidské existence. Stěžovaly si, že je nikdo neposlouchá. Jen jim nařizují, aby nevybočovaly z řady. Jak vyplynulo z filmu, hlavním problémem autistických dětí a dětí s Aspergovým syndromem je, že jsou vysoce inteligentní a irituje je, že se okolí chová jako blbci, a ještě je za jejich inteligenci trestá. Ve filmu vystupoval jeden asi deseti dvanáctiletý mladík, který hrál geniálním způsobem na klavír klasické skladby Bachovy, Mozartovy a Dvořákovy, zpíval operní árie i Orffovu skladbu Carmina burana. Měl rozsáhlé znalosti o hudební historii i současnosti, ohromující pro dvanáctiletého chlapce. V závěru film citoval jednoho Angličana, postiženého Aspergovým syndromem: "My nejsme divní. To jen vy jste všichni stejní".

Z filmu bylo zjevné, že všechny děti, s nimiž nás snímek seznámil, jsou výjimeční a vysoce inteligentní jedinci, kteří by měli být schopni společnosti přinést obrovský prospěch. Dokáže jim ale společnost dát prostor?

Velmi dobrý byl i střihový dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny o herečce Lídě Baarové Zkáza krásou (2016). Po filmových úspěších v Československu ve třicátých letech se jí podařilo udělat první krok k mezinárodní kariéře, když ji angažovala berlínská filmová společnost UFA. Tady film nastolil ten klíčový problém. Cesta k mezinárodní proslulosti od proslulosti v Československu nutně v třicátých letech musela vést pro českou herečku přes  Německo. Jenže - v Německu zavládl nacistický režim - o něž mladá dívka, pohybující se ve světě filmových ateliérů, mnoho nevěděla.

V Berlíně se Baarová seznámila s Adolfem Hitlerem - z jeho vlastní iniciativy, Hitler ji dvakrát pozval na čaj -  i ministrem propagandy Goebbelsem, který se do ní zamiloval. Baarová s ním měla krátkodobý poměr, než Hitler zakázal Goebbelsovi se s Baarovou stýkat a Baarová pak dostala zákaz hrát nejprve v německých, a pak i v českých filmech.

Těžko lze Baarovou obviňovat ze sympatií k nacismu: prostě to byla mladá holka, oslněná svou filmovou kariérou, která nevěděla nic o politice. Fungovala na úrovni osobních a milostných vztahů. Film je příkladným varováním, jak obtížné je dělat celebritu v jakémkoliv autoritářském zločinném režimu. Měla možnost, dokud byl ještě čas, z Berlína odjet do Hollywoodu a stát se skutečnou světovou hvězdou. Nabídli jí z Hollywoodu několikaletý kontrakt - nepodepsala ho a z Berlína neodjela, dokud se tam nestala nežádoucí osobou. Do smrti litovala, že nevyužila této příležitosti. "Byla jsem blbá."

Snímky Heleny Třeštíkové z doby po roce 1989, které může natáčet na video a nejsou tedy už omezeny limitovaným množstvím filmového materiálu, jako tomu bylo v osmdesátých letech, jsou někdy střihově trochu příliš rozvolněné. Vůbec to neplatí o filmu Zkáza krásou, v němž jsou dobové materiály nastříhány ráz na ráz. Právě těmi, zarámovanými rozhovorem s Lídou Baarovou, natočeným nedlouho let před její smrtí, je dokument Třeštíkové nesmírně cenný. Poskytuje daleko autentičtější a zajímavější vhled do doby první československé republiky a nacistické okupace než silně inzerovaný anglosaský film o atentátu na Heydricha Anthropoid. Letošní karlovarský festival byl tímto filmem zahájen a v pátek večer se promítal hned v třech festivalových kinech najednou. Určitě za to nestál.

Film Anthropoid režiséra Seana Ellise, s dialogy v angličtině, je věcnou rekonstrukcí událostí kolem atentátu na Heydricha, od příletu parašutistů do okupovaných Čech, přes Heydrichovo postřelení a jeho smrt až po dlouhou střílečku v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, kde se parašutisté ukryli do chrámové krypty. Film je věrným, už dříve tisíckráte zpracovaným sledem historických událostí. Zaznamenává jak pochybnosti, zda je rozumné se pokusit o atentát na Heydricha, neboť nacisté se budou strašně mstít, i následnou nacistickou brutalitu. (Je známo, že Edvard Beneš atentát potřeboval z politických důvodů, protože v Čechách nedocházelo k žádnému odboji. Atentát na Heydricha a následné vyvraždění Lidic mělo obrovský mediální dosah a posílilo mezinárodně kauzu Československa.) Film je typická střílečka západního anglosaského stylu, nepřinášející nic nového a nemající vůbec žádný originální přesah.

Divák si povšimne dvou drobných ahistorických lapsů: podobně jako v mnoha jiných filmech o třicátých a čtyřicátých letech filmaři zápolí se skutečností, že od cca šedesátých let dvacátého století je pražský Karlův most pěší zónou. Jenže ještě v padesátých letech tomu tak nebylo a nebylo tomu tak ani ve třicátých a čtyřicátých letech. Přes Karlův most normálně jezdila auta, uprostřed mostu byla vozovka a po jeho okrajích chodníky. Historický film, který se neobtěžuje chodníky na Karlův most instalovat, nepůsobí zrovna přesvědčivě. Tramvaje, jezdící v Ellisově protektorátní Praze, nemají typické kladky, jaké měly pražské tramvaje také až do konce šedesátých let. Jsou napájeny střešními pantografy, které byly na staré tramvaje instalovány až v sedmdesátých letech dvacátého století. To nikdo režisérovi neřekl?

(Když už jsem u poněkud pedantské kritiky nepřesných reálií, určité pochybnosti vyvolávají i úvodní vysvětlující historické titulky, kdy - zřejmě kvůli snaze o jednoduchost pro neinformované západní publikum - text směšuje událostí Mnichova 1938 s okupací z března 1939. Pochybnosti vyvolává i tvrzení, že Heydrich byl poslán do Čech, aby tam potlačil odpor dělnictva proti nacistické okupaci, neboť nacisté potřebovali nenarušovaný výrobní provoz českých zbrojovek. Je přece známo, že odboj proti nacistům v Čechách organizovala inteligence, zatímco dělnictvo za dobré odměny usilovně pracovalo. Heydrich zavedl finanční odměny pro české dělníky.)

Avšak nejlepším a nejhlubším filmem pondělních Karlových Varů byl snímek Jana Hřebejka Učitelka, odehrávající se v Bratislavě v jedné škole v roce 1983. Filmem, jak se zdá, vyzývá Jan Hřebek českou a slovenskou občanskou společnost ke vzpouře. Je to film o sprostém, bezostyšném vydírání, o útlaku, mstivosti, manipulaci a o zbabělosti, a navzdory tomu, že se jádro filmu odehrává šest let před pádem komunismu, Hřebejkovo poslání je vysoce aktuální.

Filmem vstupujeme do začátku školního roku 1983/84, kdy se třídě asi čtrnáctiletých dětí představuje nová učitelka - ruštiny, historie a slovenské literatury. Je to zároveň předsedkyně komunistické strany na škole, takže se jí všichni bojí.

Učitelka si hned prvního září zjistí, co dělají rodiče jejích žáků, a začne je systematicky terorizovat a vydírat. Kdo není ochoten dělat pro učitelku služby, uklízet jí v domácnosti, chodit jí nakupovat, vozit ji na pochůzky automobilem, toho dítě se stane ve škole terčem šikany a špatných známek.

Když se jedna studentka pokusí v důsledku učitelčiny šikany o sebevraždu, ředitelka školy zorganizuje mimořádnou třídní schůzku, aby se učitelčino zotročování rodičů i žáků projednalo a učinila se náprava. Tato třídní schůzka je jádrem Hřebejkova filmu. Proti učitelčině vydírání a šikaně se tam totiž postaví jen dva tři rodičové - většina ostatních rodičů sklopí hlavu a aspoň v této etapě ustoupí výhrůžkám komunistického soudce - jednoho z rodičů a dalších učitelčiných stoupenců na schůzi. Je to typický obraz normalizačního Československa - rodiče jsou zbabělci. "Tady vládneme my," říká vítězná učitelka otci jednoho svého žáka, jemuž manželka kvůli své profesní realizaci emigrovala do Švédska, a tak on sám je považován za společenského páriu.  Tito "my" ovšem, jak Hřebejk ukazuje v závěru filmu, vládnou za každé doby.

Hřebejk se - asi v rozporu s realitou - rozhodl dát svému filmu šťastný konec. Až poté, co se ředitelka školy a její zástupkyně po ukončené třídní schůzce, na níž se prosadit stížnost proti učitelce ukázalo nemožné, rozhodnou, že stížnost stáhnou, se překvapivě do ředitelny začnou trousit po jednom všichni  rodiče a protest proti učitelce podpíší. Učitelka je odvolána a děti jsou zachráněny.

Pak dojde k pádu komunismu a Jan Hřebejk má pro nás - opravdu překvapivé - poslání svého filmu. Film končí úplně stejnou scénou, jakou začínal. Jenže ve třídě už nevisí na zdi  Gustáv Husák, visí tam Václav Havel. Tatáž učitelka se znovu představuje nové třídě - tentokrát bude učit angličtinu a etiku. I tentokrát se však žáků dotazuje, úplně stejně jako v roce 1983, jaká jsou zaměstnání rodičů dětí, a kdo kde "podniká", aby je mohla vydírat.

Nic se nezměnilo, sděluje Hřebejk svému obecenstvu. Tatáž mafie vládne dál. Češi a Slováci, vzbuřte se! Při promítání ve velkém sále hotelu Thermal, kde byl Hřebejk se svým týmem přítomen, byl obdařen dlouhotrvajícím potleskem. Ale je to všechno, na co se Češi a Slováci zmůžou? Není to málo?

Vytisknout