Další hluboký film o nepoznatelnosti skutečnosti kolem nás

4. 7. 2016 / Jan Čulík

Teprve v této chvíli se šokovanému Rabihovi jeho "matka" přizná, že je Rabih sirotek, že ho ve válce zachránil jako nemluvně její bratr, jeho strýc. Rabih se zoufale snaží odhalit svou totožnost a svou minulost, jenže všichni starší lidé, které najde a kteří by mohli o jeho minulosti svědčit, mu říkají zcela každý zcela něco jiného. Nakonec se Rabih musí smířit s tím, že minulost je nepoznatelná - strýc, který ho údajně z války zachránil? nebo usmrtil ve válce jeho rodiče? mu nakonec sežene falešný rodný list a Rabih nemá jinou možnost než neochotně přijmout tento podvod a přetvářku. Minulost je dávná a starší lidé se o ni s mladšími nepodělí, ať už ze strachu, ze sobectví anebo důsledkem omezené paměti. Žijeme ve vakuu, který tvoří naše subjektivní a nepravdivá zkušenost. Hluboký film.

Naprostou pitomostí byl naopak v Karlových Varech uvedený film Jiřího Sádka Polednice, údajně na motivy Karla Jaromíra Erbena. Slabost českých scénářů a jejich realizace je ohromující. Stejně pozoruhodné je, že ani zavedení čeští herci jako Aňa Geislerová, která v tomto "filmu" hraje hlavní roli, nemají soudnost a kazí svou pověst a kariéru vystupováním ve snímku, který se jeho autor pokusil koncipovat jako "horor", ve skutečnosti je to však nepřesvědčivá, trapná komedie.

Geislerová hraje matku asi desetileté dcery Karolíny, s níž se v horkém létě přestěhuje do domku v rodné vesnici svého muže Tomáše, který spáchal sebevraždu a je pohřben na místním hřbitově. Pozoruhodně a zcela nepřesvědčivě, přestože je manžel Tomáš mrtev, desetiletá Karolína to neví a neustále se dožaduje od matky informace, kdy tatínek přijede, až do té doby, kdy ji místní kluci ukáží, že otec je pohřben na místním hřbitově. Představa, že by po několika měsících desetiletá dcera netušila, že jí zemřel otec, je naprosto přitažená za vlasy a nepřesvědčivá.

Místní stařec - starosta má manželku, kterou před časem na několik let opustil, ta nezvládla starat se o jejich syna, a tak ho uškrtila (!) a z toho se pomátla. Chodí po vesnici a straší Geislerovou a její dceru, že totéž se stane jim. Zanedlouho pomatenou stařenu naleznou uprostřed pole mrtvou, ale Geislerová je tak vystrašená, že začne mít vidiny, že se něco strašného stane - a zabarikáduje se s dcerou v domku, zatluče prkny zevnitř okna a myje dceru ve vaně pískem. Pak se naštěstí uklidní a všechno pokračuje normálně dál. No dali byste peníze na takovýto film? Herci přehrávají, režisér vsadil na pokus šokovat diváka hlavně zvukovou stopou, různými hororovými hluky, jenže film je přepjatý a nepřesvědčivý a postavy nejsou prokresleny dostatečně hluboce. Celkový dojem - pitomost.

Pozoruhodné je, že daleko přesvědčivější v ironické drobnokresbě postav je režisér Ivan Tverdovskij se svým soutěžním snímkem Zoologie, i když i ten se odvíjí od absurdního a groteskního motivu. Nataša, postarší administrativní pracovnice zoologické zahrady žije osamělým životem se svou matkou a nechává se v zaměstnání šikanovat hloupými, agresivními a ošklivými, obtloustlými spolupracovnicemi, když jí jednoho dne naroste ocas. Tím se jí život naprosto změní, protože tento podivný zoologický jev fascinuje mladého rentgenologa v místní nemocnici, jehož Natašin ocas sexuálně vzrušuje, a tak s Natašou začne chodit - ta si nechá udělat mladistvý účes a začne se oblékat do atraktivních šatů - její život se aspoň načas změní. Ve filmu jsem zaznamenal ironii a inteligentní hloubkové postřehy o lidské mentalitě a občanech současného Ruska, připomínající Bulgakova. Natašin ocas je samozřejmě metaforou jinakosti, schopnosti odlišovat se, ve vysoce konformní a bojácné společnosti.

Potlesku se v sobotu večer dostalo německému soutěžnímu filmu Svena Taddickena Gleissendes Glueck (Prvotní štěstí, 2016), který před jeho uvedením vychválil vedoucí pracovník festivalu Karel Och. Zdůraznil, že karlovarský festival je velmi vděčen, že se tvůrci filmu rozhodli uspořádat premiéru filmu zrovna v Karlových Varech. Film byl profesionálně napsán i zahrán, jenže soustředil se, jako, jak se zdá, mnohé zdejší letošní filmy, čistě na historii osobního vztahu bez širších sociálních či politických souvislostí (které nechyběly ve výše zmíněném filmu Zoologie). No, posuďte sami: manželka středního věku nemůže doma spát a nerozumí si s manželem, který má tendenci propadat násilným záchvatům a bít ji. Pořídí si knihu uznávaného univerzitního profesora o psychologii lidské osobnosti, napíše mu dopis a setká se s ním v Hamburku. (Německy) distinguovaný profesor má o ji zájem, avšak za chvíli vyjde najevo, že je profesor posedlý pornem, má doma obrovskou knihovnu pornofilmů a pornopublikací a "onanuje osmkrát za den". Manželčin vztah s profesorem odhalí její muž násilník a děsivým způsobem ji ztříská, takže manželka skončí v nemocnici a jako partnerka profesora. Není to hodně banální příběh? Kdyby za vámi přišel režisér s tímto námětem, financovali byste ho? Proč?

Vytisknout