Jungle bells: Vánoční svátky v Calais a Dunkirku

19. 2. 2016 / Lukáš Stříteský

Stopnul jsem si dodávku, která ze skladu odvážela něco do Džungle. Řídil jí Angličan Tim, který se v táboře staral o generátory pro lékařské karavany.

Většina budov v Džungli byly vylepšené stany, celkově pro šest a půl tisíce lidí. Kostra chýší je ze stlučených dřevěných tyčí, přes které je přehozená plachta. Dveře jsou často jen závěsy nebo jsou vyrobené ze spacáků, a tak mají alespoň zip. Podlaha je prostě bláto. Větší domy, jako obchody, restaurace, knihovna, kostel apod. jsou z dřevotřísky.

Pomohl jsem Timovi vyložit dodávku a rozloučil se s ním. Procházel jsem se po táboře a narazil na skupinku Súdánců stloukajících novou malou chýšku. “Jak to jde?” zeptal jsem se anglicky. “Dobře, děkujem,” odpověděli a tak jsme se dali do řeči.

Krásný vysoký černoch jménem Osman mě po chvíli pozval na kávu. Seděli jsme v malinké temné místnůsce, která byla přilepená na jednu z chýší. “Včera nám Angličané dovezli plyn, předtím jsme vařili na dřevě.” Vyprávěl mi o svém životě v Súdánu. Měl tam spoustu přátel, se kterými se denně vídával. Pracoval jako řidič dodávky, než se rozhodl kvůli válce a bídě odejít. A taky mi povídal o své ženě, pro kterou by cesta do Francie a pokus překonat Kanál byly příliš nebezpečné. Zůstává nyní u svých rodičů a po získání azylu ji chce k sobě přivést legálně.

Když jeho kamarádi dokončili „stavbu“, přišli si povídat za námi. I někteří z nich byli ženatí, a tak mi ukazovali fotky svých manželek. Jak přišel na řadu Osman, řekl jsem mu, že jeho žena „je fakt sexy!“ a všichni kolem se začali kácet smíchy. “Tohle se v Súdánu o cizích manželkách neříká,” vysvětlili mi. Osmanovi se to ale líbilo: “Já vím, že mi přeješ!”

Ošíval jsem se, když mě pozvali na večeři. “Někdy máme několik dní hlad, ale o víkendu přijelo hodně lidí distribuovat jídlo, takže máme nyní dost,” přesvědčoval mě Osman.

Vedle něj seděl Ajman, bylo mu dvacet jedna let a neustále vtipkoval. Když přišel do místnosti, kde byla špatná nálada, začal napodobovat zvuky zvířat nebo nahlas zpíval.

Ibrahím zas tiše seděl a koukal se do telefonu. “Stahuju si tam z internetu romány,” vysvětlil mi.

Rádi zde zavítali na návštěvu i lidé ze Sýrie nebo Íráku. Třeba veselý Arab Báša. “Báša je přezdívka, která znamená šéf,” vysvětlil mi Ajman. Hluboce jsem se tak Bášovi uklonil.

Zeptal jsem se svých hostitelů, co by se stalo, když by se vrátili domů do Súdánu. “V lepším případě tě policie zavře do vězení, mučí a rozdrtí ti varlata, takže už nemůžeš žít jako muž,” řekl Osman. “A v tom horším případě?” Všichni se rozesmáli a nikdo se neunavoval mi odpovídat. “Někteří jsou tak zoufalí, že se přesto chtějí domů vrátit,“ řekl Ajman. „Alespoň zemřeš se svojí rodinou,” dodal Ibrahím, „alespoň o tobě bude někdo vědět.”

Během dne chodí někteří z party pro jídlo, jiní dobíjejí telefonní baterie, které se dají použít i do lampiček. Dříve se všichni snažili každou noc naskakovat na vlaky do eurotunelu. Do detailu mi vysvětlovali, jak se tam dostat. Člověk se schovává ve křoví a počká až přejde policejní hlídka. Potom přeleze vysoký plot, který má na vrchu žiletkový drát. Tyto ploty jsou ve čtyřech řadách. Pak se několik set metrů utíká. Když máte to štěstí a nevšimne si vás policie, musíte přelézt další čtyři vysoké ploty s žiletkami a nakonec se schovat. V pravý okamžik je potom potřeba vyběhnout a naskočit na rozjíždějící se vlak. Ukazovali mi jizvy přes celé ruce od žiletek. Během dne přišla zpráva, že zemřel patnáctiletý kluk.

V Calais se policejní přítomnost tak zvýšila, že to s naskakováním na vlaky mnozí uprchlíci postupně vzdávali. “Před dvěma, třemi měsíci existovala docela šance dostat se na druhou stranu, ale dnes už to skoro nejde.”

Osman se v jejich skupině staral o nejdůležitější věci. Vařil jídlo a když přišel nový uprchlík, tak mu připravil postel. Každý, kdo sehnal nějaké potraviny, je položil na stůl a kdo měl hlad si vzal.

Večeři jsme jedli po súdánsku rukama z jednoho hrnce. Další den si však všichni sehnali lžíce, jenom z respektu kvůli mně. Kolik z nás Evropanů by udělalo to samé?

„Schovej si je pro případ, že byste měli zase hlad,“ říkal jsem Osmanovi, když jsem mu později strkal nějaká ta eura. Přesto, že byli v zoufalé situaci, nevzal si ani cent.

Večer se v nedaleké restauraci konala hudební karaoke. Bubny doprovázely zpěváky střídající se u mikrofonu. Dav kolem tančil a já mezi nimi. Mí súdánští hostitelé na mě celou dobu dohlíželi. Kdybych tušil, že tam jsou jenom kvůli mně, tak bych odešel, ale já jsem jim skočil na to, že je ta hudba taky baví a zajímá. Později jsem však zjistil, že arabská muzika jim tolik nevoní, neboť je hodně jiná než černošsko-africká, kterou znají ze Súdánu.

“To je jako od maminky,” poděkoval jsem Osmanovi, když mi ustlal postel u nich v chýši. Místnost vystříkali deodoranty, aby voněla: “Máš tady pětihvězdičkový hotel!” Spal jsem na kempinkové posteli s matrací a dekami. “Ráno mě vzbuď, jak budeš vstávat!” řekl mi Osman a popřál mi dobrou noc.

“Půjdu se projít po Džungli,” řekl jsem mu ráno. “Nejdřív si dáme čaj a pak vyrazím s Tebou.” Dal mi mýdlo a držel mi nad rukama kanystr s ledovou vodou, abych se mohl umýt.

Tábor má uprostřed jezera. Kolem nich se rozprostírají chatrče i obyčejné kempinkové stany. Vláda byla soudem přinucena obstarat v táboře alespoň studenou vodu a toalety. Svážet odpad jsem viděl Lékaře bez hranic. A zbývající základní potřeby: vaření v kuchyních, distribuci jídla a oblečení, stejně jako stavbu nových budov, učení ve školách a dokonce i lékářská ošetřování obstarávali dobrovolníci s podporou dárců a charit.

„Jungle Books“ je hlavní knihovna, která se nachází za kostelem. Menší budovy kolem slouží jako třídy a probíhá v nich denně výuka angličtiny na třech různých úrovních. Nová třída se právě stavěla.

Angličan, který to tam měl na starosti, se jmenoval Rowan. Zeptal jsem ho, jestli by náhodou nepotřebovali učitele. „Teď ne, už máme domluvené lidi na dlouhodobé termíny,“ odpověděl. Výuka začínala ve dvanáct a za pět minut dvanáct za mnou Rowan přišel a zeptal se mě, jestli bych si jednu třídu nevzal, její učitel nepřijel. „Tady máš učebnice podle kterých postupují, zvládneš to?“ Byla to ta nejpokročilejší úroveň a já jsem vůbec netušil, o co těm cvičením v učebnici jde a jaké mají být správné odpovědi. „Jo, to nebude problém!“ řekl jsem. Sešlo se mi deset lidí. Z Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Eritrei a jednoho Iránce jsem později potkával v knihovně, kde kreslíval s pastely portréty.

Jako knihovník pracoval každý den v Jungle Books Afghánec, který se jmenoval Nakíb. Občas jsem mu pomáhal se studiem angličtiny, protože neměl čas navštěvovat výuku. V Afghánistánu byl lékárníkem a pracoval ve vládní nemocnici. Vesnice, kde žil se svou rodinou, však byla talibanská. Byl zajat a mučen. Občas jsem si zašel v Džungli do jedné z restaurací, když na mě přišel hlad. Koupil jsem si talíř fazolí a chleba, půlku jsem snědl a druhou nosil Nákibovi.

Patronem Jungle Books byl více než padesátiletý také Afghánec, se kterým jsem chvíli večer mluvil. Žil už několik let v Evropě. V Afghánistánu působil v lidskoprávních organizacích. Povoláním je kuchař a rozhodl se přijít do Džungle a otevřít tady restauraci. Dal několika lidem práci a ze zisků podporuje právě knihovnu. „Mezi uprchlíky je spousta špičkových sportovců. Tady ale nemají co dělat, tak začnou kouřit a ztratí formu,“ vysvětloval mi svůj plán otevřít v Džungli tělocvičnu.

Divadlo v Džungli poznáte podle toho, že je to veliká bílá kopule z kovové konstrukce, přes kterou je natažená bílá plachta. Na týden tady přijeli herci z Paříže a každý den pořádali pro uprchlíky workshop. Vytvořili při něm divadelní představení a po večerech je hráli nabitému sálu. Francouzský herec, který byl původem z Libanonu, vysvětlil „studentům“ jednoduchou techniku, která se používá při psaní poezie. Na dané téma se napíše skupina slov, jenž pro člověka dané téma vyjadřují. Zkusil jsem si to taky, dostal jsem zadání „Život mimo Džungli“. Začal jsem si tedy psát o tom, jaký mi přijde můj život v Česku. A pak jsem stavěl verše pomocí fráze „My life is … “ a místo teček jsem doplňoval připravená slova. Tímto cvičením se přiměli uprchlíci nejen tvořit text, ale také se procvičit v přednesu: svoje básně nahlas před ostatními deklamovali z pódia.

Byl jsem se podívat na poslední představení. Používali hojně světla, rekvizity i scénografii: vyrobili minitautury stanů, z kartonů udělali napodobeniny kamer a mikrofonů, které dobře působily, když si dělali legraci z novinářů. Předváděli přelézání plotů, demonstrace, potyčky, parodovali policisty. Děj prokládali písněmi. Přes celé jeviště se táhl vysoký plot, který byl asi tím nejsilnějším prvkem celého představení. Vhrkly mi slzy do oči, když se na konci hry ta obluda strhla za zpěvu africké spirituální písně, kterou jeden herec předzpěvoval a všichni ostatní i s publikem mu odpovídali zpěvem zpátky.

Další den jsem pomáhal uklidit v Džungli školu pro malé děti. Potkal jsem tam skupinku Irek, které předtím působily v uprchlickém táboře v Dunkirku. Odpoledne se tam vracely, a protože měly jedno volné místo v autě, tak jsem tam jel s nimi. Přijeli jsme k parku s krásným vysokým plotem z latěk, po kterém se vínovitě pnula nějaká rostlina. Naproti parku stály luxusní rodinné domy, odkud lidé mohli sledovalt z oken, jak mezi stromy táboří více než dva a půl tisíce Kurdů v kempinkových stanech.

Když jsme procházeli kemp, dal jsem se do řeči s jednou krásnou ženou s dvěma malými dětmi, měly 3 a 5 let. Přicestovala do Francie sama až z Íráku. Její manžel je prý bojovník Pešmergy, už třikrát raněný od Daeš a nyní je v Anglii na léčení.

Krom Kurdů jsem v „parku“ potkal také skupinu Íránců. Hřál jsem se u jejich ohně. Uvařili mi na něm tuňáka na cibulce s chlebem. „Jestli jseš unavený, můžeš přespat v našem stanu,“ nabízeli mi. „Je tam ale opravdu zima!“ varovali mě. Spí tam namačkaní na sebe jak sardinky, sedm lidí v jednom stanu najednou, aby se zahřáli.

V táboře fungovala dobrovolnická kuchyně v improvizovaně postavené chatě, kde se stravovali lidé, kteří si nemohli sami vařit a také se tam kurdové prostě scházeli s přáteli. Vydávalo se zde i oblečení pro muže, boty, přikrývky, svíčky a nové stany.

Pro ženy a děti byl postavený jeden stan zvlášť. A malá chajda od kuchyně nalevo byla zařízena jako škola pro děti.

Sprchy se studenou vodou sice zprovoznili Lékaři bez hranic, ale ty byly často porouchané a nefungovaly. Také se tam starali o nemocné.

První noc v Dunkirku jsem uklízel kuchyň, třídil zásoby a léky spolu se Švýcarem, který se jmenoval Marco. Provozuje mediální facebookovou skupinu Balkan Route Newsletter. Když jsem se šel asi o půl čtvrté ráno ven vyčůrat, seděl tam před chatkou mladý kluk. „Máme nového nocležníka a pomocníka,“ řekl jsem Marcovi a vedl jsem hocha dovnitř. Uprchlíci pracují v kuchyni i ve skladu, bylo jich tam s náma zhruba půl na půl.

Nalili jsme klukovi i sobě kávu a nechali si dát od něj lekci kurdštiny. Sušenky se řeknou „kejk“, stejně jako v angličtině dort nebo koláč. V tom nám s Marcem došlo, proč se na nás večer jeden kurd díval tak zvláštně: chtěl prostě jen pakl sušenek a mi mu říkali, že koláče nemáme. „Para“ znamemá kurdsky peníze. Peníze mi nestálé jako pára opravdu přijdou. Matka se řekne „dajk“ a tak dál.

Náš kurdský lektor na chvíli odešel a když se vrátil, snažil se nám něco důležitého vysvětlit. Přišlo mi, že si někdo popálil nohu. Ukazoval totiž na vařič a pak na botu. Není nic horšího, než když máte pravdu. Kluk nás zavedl do stanu a tam byl mladík s puchýřem přes půlku chodidla. Na ráně měl navíc přiškvařené zbytky ponožky. Vrazil jsem do něj dva ibalginy, ale nečekali jsme až zaberou a ránu jsme mu začali čistit. Mladík svíral pěsti, kroutil tvářema, ale za celou dobu jedinkrát nepípl bolestí. Kurdové jsou velice otrlí a silní, taky temperamentní a sebevědomí. Je potěšení je pozorovat. Evropani vedle nich působí jako vtip.

Vrátili jsme se do kuchyně a na dřevěné lavice jsme položili deky, na stůl jsme úhledně vyskládali několik pomerančů, mafinů a hrnků. „Jsme restaurace, tak by to tady na lidi mělo příjemně působit,“ sděloval mi Marco své velkolepé představy o této zablácené kůlně s krysami. „Uděláme z toho tu nejlepší restauraci ve Francii!“ odpověděl jsem mu.

Dobrovolníci, kteří spali ve skladu, se začali probouzet, přišli do kuchyně a vymýšleli, co připraví na snídani. Seděl jsem zanořený v kempinkové židli s horkou kávou v ruce. Pozoroval jsem umyté stoly, přeskládané zásoby a hrnce, kurdy otevírající láhev vody a loupající pomeranče. Jeden z uprchlíků, který v kuchyni pracoval, mi ve skladu ustlal postel a milá šýcarská dobrovolnice mě tam přikryla. Usnul jsem do jednoho z nejsladších spánků ve svém životě.

Vzbudilo mě, když se do skladu přivezly nové zásoby. Pomáhal jsem uskladnit přinášené věci a pak jsem se šel projít po táboře. Íránci, kteří mi předchozí den vařili večeři, mi teď udělali cizrnu, pěkně ostrou. Marco nešel vůbec spát, jezdil s kolečkem a rozsypával štěrk na cestičky v kempu. Spousta cest byla prostě jen bláto s hlubokými kalužemi.

Potkal jsem v táboře taky Francouzku Florine, která si mě pamatovala z chorvatsko-srbské hranice. Přišli noví uprchlíci, kteří potřebovali stan, a taky přijela Rita, blonďatá dáma z Belgie, která už několik měsíců v táboře pracuje každý den.

Večer jsem se nějak ocitl v jídélní části kuchyně uprostřed jedné z lavic obklopený Kurdy. Kluk vedle mně byl pekař z Íráku a probíhala mezi námi taková ta konverzace, kdy oba znáte jenom několik společných slov a přesto řeč nestojí. Vzájemně jsme se učili naše jazyky a zpívali si v nich písníčky.

Zvedl jsem se, abych si odskočil, ovšem po dvou krocích jsem zjistil, že nemám v kapse zimní čepici. Začal jsem jí hledat pod stolem, ale nemohl jsem ji najít. Jeden kluk mi okamžitě začal cpát svůj kulich. Chvíli trvalo, než jsem ho přesvědčil, že to v žádném případě. Samozřejmě, když jsem přestal hledat po kapsách, a podíval jsem se do batohu, čepice byla tam.

Šel jsem spát jako jeden z prvních dobrovolníků a ráno jsem zjistil, že mě někdo v noci přikryl velkou dekou spolu s holkou, která se na zemi tiskla vedle mě. Naproti nám v malé mezeře mezi regály ve skladu si ustlala jedna dobrovolnice spolu se svým milým uprchlíkem.

Vstal jsem a všiml jsem si, že nikdo nebyl u čaje, a tak jsem se chopil rozlévání a cvičil se ve své kurdštině. Pak jsem si šel projít tábor a na jeho konci jsem objevil malé jezírko s kachnami. Jeden uprchlík se v něm právě umýval, teď na konci prosince.

Ve stanu pro ženy potřebovali roztřídit nové zásoby a pletly se jim pod nohama tři malí kurdští uličníci. Řekl jsem jim, že si ve škole můžou hrát s autíčky. Pochybuju, že mě pochopili, ale šli se mnou ven. Tak jsem vedl bahnem kurdské děti skrze upchlický tábor, který je vlastně park v malém francouzském městě.

Odpoledne se konala demonstrace před vězením v Calais. Odvezla mě Florine se svými kamarádkama dodávkou. Holky sem přijely takhle ve třech a v zavazadlovém prostoru auta měly sklápěcí postel, kde spaly. Seděl jsem právě v zavazdlovém prostoru, což se ve Francii nesmí a tak pokaždé, když holky řekli „Policie!“, musel jsem se vrhnout na podlahu. Jestli ten den něco u silnic nechybělo, tak to byla policie.

Na demonstraci jsem se opět potkal s Irkou, která mě do Dunkirku původně odvezla. Jeli jsme pak spolu do Džungle. Ve škole, kterou jsme před dvěma dny uklízeli, jsme naplánovali, že tam další den obnovíme výuku. Škola byla přes svátky zavřená, protože dobrovolníci, kteří tam předtím výuku vedli, odjeli domů. V Česku jsem od svého známého dostal soukromý dar peněz, za který jsem koupil velký kanystr a benzín do generátoru, takže se pak při výuce mohlo používat i rádio.

Zastavil jsem se u Rowana v Jungle Books a řekl jsem mu o situaci v Dunkirku. Dal jsem mu kontakt na lidi, kteří tam provozují školu pro děti a domluvili jsme se, že tam pošle zásilku knih a učebnic, aby tam bylo aspoň něco taky i pro dospělé.

V knihovně jsem se kamarádil krom Nákiba ještě s jedním mladým Afgháncem, který teď za mnou přišel s nalomeným srdcem. Několik let už žil ve Francii, ale přišel bydlet do stanu v Džungli a jako fotograf začal dokumentovat tamní život. Je to opravdový fešák a našel si přítelkyni Annu. Nechal touto dobrovolnicí z Polska sebou pěkně mávat: „Já jsem pro ní udělal vše, kouřil jsem hašiš, pil jsem pivo. A to jsem muslim!“ Byl dnes Silvestr a on měl narozeniny. Ovšem mezi milenci patrně nevládla shoda, jak dnešní večer strávit. Prosil mě, abych pro něj napsal Anně sms. Že koupí dort, všechno krásně připraví, že za ním musí přijít. Vypadal hrozně zoufale. Chvíli jsem ze sebe dělal rozumbradu a pokoušel jsem se mu vysvětlit, že když nezávislá holka, což byl typ mezi dobrovolnicema častý, cítí, že na ní chlap příliš „visí“, tak to moc dobře nedopadne. Já sám nemám co radit a pomyslel jsem si: „Jenom se zraň, to tě naučí víc než moje řeči.“ Sms jsem mu nějak napsal (hlavně nepůsobila tak žalostně jako on sám) a popřál jsem mu hodně štěstí.

Když jsem přišel za svými súdánskými přáteli, řekl mi Osman: „Chyběl si nám! Čekali jsme, že se vrátíš už ráno a tak jsme se tady o tebe báli.“ Všiml si, jak jsem vyčerpaný, a tak mi po večeři šel hned ustlat postel: „Samozřejmě, že tady můžeš spát, je to tvůj domov.“ A tak jsem na Silvestra ležel už v deset hodin v posteli.

Když mě vzbudil ohňostroj, vyšel jsem před chýši. Osman i ostatní Súdánci mi přáli, ať se mi vyplní všechna moje želání. Netušil jsem odkud se bere tak upřímná vřelost v tváří tvář jedné z nejtěžších situací v jejich životě. Přející pohled v jejich očích si chci zapamatovat pro chvíle, až se sám budu cítit zle.

Další den ráno jsem byl ve škole. Podařilo se nám s Irkou domluvit tři mladé holky, které to s dětmi dobře uměly. Jedna byla Australanka a zbylé dvě pocházely z Británie. Byl to první den školy, a tak přišly jenom ty děti, co si zrovna hrály kolem, celkem jich bylo osm. Zpívali jsme s nimi, kreslili, četli a hráli hry u kterých se učily anglická slovíčka. Když byly unavené, posadili jsme je ke stolu a dali jim ovoce a mléko a pak jsme si s nima ještě chvíly hráli.

Odpoledne jsem si procházel tábor a v jedné z jeho odlehlejších částí jsem narazil na ceduli s nápisem „Darfour school“. V tu chvíli mi došlo, že Džungle už je tak velká, že tady funguje vícero škol. Cedule visela u skupiny chýší a stanů, které tvořily dvůr. Vešel jsem dovnitř a tradičně pohostinní Súdánci mě posadili a hned mi uvařili mi čaj. Starší vysoký pán, který se o školu staral, mi řekl, že nyní bohužel nemá učitele a chtěl by někoho spolehlivého s pevným rovzrhem na výuku jazyků. Stan, který byl zamýšlený jako třída, byl hrozně tmavý, jen s malými okny, naprosto bez světel. Měli tam pár knih a žádné sešity.

Šel jsem rovnou za Rowanem, naštěstí byl pořád v Jungle Books a tak jsem ho do Darfour school, jenž byla na druhém konci tábora, okamžitě přitáhl. Súdánci mu uvařili čaj. Když si Rowan prohlížel třídu, přišel se zrovna jeden uprchlík zeptat na výuku. Rowan měl naštěstí kontakty, aby mohl přivést z L'Auberge jak knihy, tak sešity i osvětlení a domluvit učitele. Na další den jsem měl již naplánovaný odjezd, tak jsem bohužel už neviděl, jak to nakonec v Darfour school vypadalo.

Poslední den jsem chtěl strávit mezi svými přáteli. U Súdánců nás navštívili dva Syřani. Došla řeč i na Korán, o kterém řekli asi tři věty. Něco jako jak je ta knížka hezká. Súdánci se mě potom ptali, jestli jsem nebyl naštvaný. „Proč, proboha?“ zeptal jsem se. „Protože oni mluvili o náboženství a nám to příjde neuctivé. Je to každého osobní věc.“ Šlo vidět, jak každý muslim je jiný, některým přijde opravdu neslušné o náboženství vůbec začínat.

Bohužel, mojim kamarádům hrozí zranění nebo smrt ať už při pokusu naskočit na vlak do Anglie, při potyčce s nacisty, při kličkování mezi tiráky, nebo pokud by se museli vrátili do Súdánu. Je těžké se s nimi takhle rozloučit. Když jsem přijel domů, tak to poslední, co jsem pro ně mohl udělat, bylo napsat na dobrovolnická fóra. Nejhorší, čemu podle mě čelí, není hlad ani zima, ale frustrace z pro ně těžko řešitelné situace: Požádají-li o azyl ve Francii, hrozí jim, že budou odmítnuti. A v boudě uprostřed cizího kontinentu je těžké věrohodně zjistit, jaké další možnosti člověk má, než se dál nebezpečně vrhat do velice marného pokusu o překročení La Manche.

Vytisknout