14. 2. 2016 / Karel Dolejší
Jak Ankara předem avizovala, útok kurdské milice YPG na Azaz, který je součástí kurdského podílu na obkličování Aleppa (s ruskou leteckou podporou), považuje za důvod k ozbrojenému zásahu. Oficiálně tvrdí, že se stala terčem palby ze syrského území, a její jednotky údajně reagovaly v rámci platných polních řádů odvetnou palbou. Podrobnosti o palbě nejsou známy a zprávy z různých zdrojů se rozcházejí. Podle některých šlo o tureckou palbu z tanků, jiné přinesly fotografie dělostřeleckých systémů, včetně těžkých 203 mm houfnic M115 používajících devadesátikilogramové granáty.
Když Rusko v roce 2014 vyvolalo krizi na Ukrajině a kyjevské jednotky uzavíraly obklíčení "povstalců" v Donbasu, ruská armáda z vlastního území rozstřílela krycí jednotky Ukrajinců, které měly hlídat hranici a zajistit, že "separatisté" nedostanou z Ruska posily a zásoby. Moskvou precedentně zavedené nové pravidlo vztahů mezi evropskými státy (nikdo za to Moskvu nežaloval, specificky za to ji nepotkaly žádné sankce...) tedy stanoví, že sousední stát má údajně právo ostřelovat území za svou hranicí a ozbrojené síly sousedního státu z děl a raketometů, pokud hrozí vojenská porážka spojeneckým nestátním ozbrojeným aktérům. Později přibylo ještě další pravidlo, opět precedentně zavedené: Sousední stát má údajně právo na invazi pozemních jednotek, aby zachránil povstalce u sousedů.
Když Turecko ostřelovalo syrské území, zachovalo se stejným způsobem, jako Rusko na Ukrajině. Proto by se k oběma případům mělo přistupovat podle stejného klíče: Buď nová ruská pravidla mezistátních vztahů akceptujete a naleznete v nich zálibu, a pak se podle nich může chovat nejen Moskva, ale i Ankara nebo třeba Černá Hora. Nebo je nepřijímáte - pak to ale musíte udělat všeobecně, ne pouze v jediném případě. Pakliže se někomu nelíbí, co včera Turecko začalo provádět, nemělo by se mu líbit ani to, co provedla Moskva na Ukrajině. Není možno vymýšlet různé sady pravidel pro různé státy.
Turecko si mimochodem stěžuje na vnější zasahování do svých záležitostí neustále, na íránskou podporu islámských teroristů, na srbské odstřelovače v řadách kurdských milic PKK. Ani v daných souvislostech jistě není jediným pachatelem nepravostí, a dokonce ani pachatelem největším.
Evropské země ani Obamova administrativa nepodnikly nic proti Putinovu přepisování mezinárodních pravidel, nevyzbrojily Ukrajince, nezaměstnaly ruského medvěda v "blízkém zahraničí". Jeho expanze teď pokračuje jinde - a protože demokracie tváří v tvář ruskému revanšismu a íránskému expanzívnímu islamismu působí až dosud shnile a zbaběle, jediný, kdo ještě klade odpor, jsou síly podobného druhu, jako Putin sám.
Na Erdogana ovšem čeká v Sýrii ruská past. Včerejší události ještě neznamenají, že do ní vlezl, ale pozemní invaze už by byla událostí jiného řádu - takovou, kterou nelze přikrýt příběhy o odvetné palbě.
Doufejme, že než snad Erdogan začne plánovat vyslání pozemních jednotek za syrskou hranici, zavolá gubernátorovi Oděsy Michailu Saakašvilimu a setrvá s ním v delším srdečném rozhovoru o srpnových večerech s ohňostroji na Kavkaze.
Vytisknout18.2. 2016 / Daniel Veselý
Nedlouho poté, co Turecko a Saúdská Arábie oznámily, že se hodlají přímo angažovat v syrské válce, otřásl tureckou metropolí Ankarou bombový atentát, který podle posledních zpráv připravil o život nejméně 28 osob. Ankara ani Rijád se očividně nemíní ...