4. 1. 2016 / Karel Dolejší
V současnosti dominují veřejné rozpravě v České republice dvě zplošťující, primitivní interpretace islámu. Jedna tvrdí, že muslimové jsou všichni povinně součástí "spiknutí za víru", mají prý povinnost šířit své náboženství všude a libovolnými prostředky. Druhá se naproti tomu ohání tvrzením, že islám je "náboženstvím míru".
Samir Khalil Samir publikoval velmi dobrou knihu o islámu, která bohužel nezestárla ZDE. Poučen podrobnou znalostí vývoje křesťanské theologie upozorňuje autor na dva hlavní problémy, které islám trápí.
Za prvé, je tu problém dvojznačnosti. Základní náboženské texty islámu obsahují dvojí možný přístup k soužití s příznivci jiných vyznání: Jeden stejně nemilosrdný a netolerantní, jako najdeme třeba ve Starém zákoně, druhý hlásající pokojné soužití. A obě varianty jsou v rámci tradice legitimní, upozorňuje důrazně Samir.
Za druhé, neexistuje v sunnitském islámu (tím méně v šíitském...) autorita, která by dnes tuto dvojznačnost mohla svou vahou odstranit. Je tedy nakonec na každém jednotlivém muslimovi, a také na každém jednotlivém okamžiku a životní situaci, která interpretace převládne.
Vznikají ovšem pokusy zmíněnou dvojznačnost z islámské tradice odstranit ve prospěch jasně formulovaného principu pokojného soužití s vyznavači jiných náboženství. Dlouhodobě se o to snaží jordánská královská rodina, velmi poctivě. Bohužel, zdaleka ne všichni poddaní tuto verzi islámu přijímají, a za hranicemi země, která v arabském světě nepatří úplně k největším, má jordánský model poměrně omezený vliv.
V poslední době o reformě islámu směrem k mnohem větší toleranci často hovoří egyptský prezident Sisí. Egypt má jistě v islámském světě o něco větší váhu než Jordánsko, nicméně v celkovém kontextu Sisího politiky soustředěné kolem násilného potlačování opozice není příliš pravděpodobné, že by větší počet muslimů někdy považoval zrovna toto za cosi kanonického.
Hodně se také šermuje pojmem "džihád". Příznivci výkladu "spiknutí za víru" ho redukují na krajní možnost, svatou válku. Příznivci druhé reduktivní interpretace zase využívají rozlišení mezi "malým džihádem" (zaměřeným do vnějšího světa) a "velkým džihádem" (bojem se sebou samým, za vlastní zdokonalení), ke zjednodušenému tvrzení, že na "malém džihádu" vlastně jakoby nesejde, není důležitý - a tedy není důležitá, nebo dokonce snad ani legitimní, otázka války za víru.
Skutečností je, že např. podle jedné z čelných autorit dnešního sunnitského islámu, šejka Jusúfa Karadávího z univerzity Al-Azhar, by měl muslim v dualitě mezi malým a velkým džihádem zaujmout střední pozici, tedy neměl by jednoznačně preferovat velký džihád před malým.
S uprchlickou vlnou do Evropy nepřichází "islám"; přicházejí lidé. Mnozí z nich z islámského prostředí, s kapacitou zaujmout k islámu nejrůznější postoje: Od těch, které bychom velmi vítali, až po ty, které vítáme méně nebo vůbec. Někteří z příchozích možná islám opustí a naopak někteří Evropané se k němu přikloní. Nic není otázka jakési fiktivní ideologické zákonitosti. Leccos ovlivní podmínky, k nimž ovšem nepatří jen vřelost přijetí, ale také otázka, zda žadatelé o azyl v nové zemi mohou cítit bezpečně. Zda dojde k účinnému odfiltrování teroristů, kteří se mezi ně snaží vmísit, a zdiskreditovat tak všechny muslimy v Evropě. A ovšem, o těchto věcech je třeba hovořit, mezi "domorodci" i s nově příchozími.
Potenciální problémy s radikalizovaným islámem, který je již v Evropě přítomen řadu let, se nedají odstranit tím, že delegitimizujeme veškeré hovory o něm jakožto o směru, který navazuje na problematickou část legitimní islámské tradice. Nepřestanou existovat, jestliže je budeme soustavně napadat v kódu "kritiky zlého západního imperialismu", "třídního přístupu" nebo "postkomunistické xenofobie", případně a priori očerňovat jako údajné projevy rasismu nebo neinformovanosti, tam kde o nic ze zmíněného prokazatelně nejde. Neinformovaná (a dost možná i neinformovatelná) jsou bohužel obě křídla radikálních západních vykladačů islámské tradice, alarmisté i údajní islamofilové. Obě nezajímá islám samotný, v popředí stojí jejich vlastní ideologické postuláty a politické cíle, případně povrchní osobní dojmy. Proto namísto pochopení komplexního fenoménu předkládají jednostranně zkreslené, reduktivní interpretace.
Kéž by i mezi západními proponenty "džihádu za toleranci" přece jen nakonec převládl zájem o velký džihád.
Vytisknout4.1. 2016 / Jan Čulík
Už jsem tu několikrát litoval českého národního obrození, které v době, jež netušila nic o globalizaci, proměnila češtinu na úrok mezinárodního jazyka němčiny ve výlučný nástroj komunikace v české kotlině, a izolovala tak českou veřejnou debatu o...