Rok 2015 v české politice a otázka slušnosti v politice

31. 12. 2015 / Boris Cvek

Ve skutečnosti se ale podle mne jedná o jev mnohem hlubšího, dlouhodobějšího procesu, který lze do jisté míry vnímat nadějně. Rozdělení národa podle osy levicový Zeman vs. pravicový Schwarzenberg bylo mnohem méně produktivní. To, že se Miloš Zeman nebo Václav Klaus dnes chytají tak úporně protiuprchlické rétoriky, lze chápat jako jejich bezmoc. Spolu s nimi se téhož stébla chytá také Miroslav Sládek. Žádný z těchto lidí nemá reálnou politickou moc. Zeman sice vyhrál v přímé prezidentské volbě proti Schwarzenbergovi, ale jeho strana ve sněmovních volbách utrpěla drtivou porážku. Dnes nemá politicky významný subjekt, který by mohl (aspoň ze zákulisí) vést.

Ukázalo se, že vysoce nepopulární vládnutí pravicové vlády Petra Nečase, které skončilo fiaskem, nepřivedlo k moci nějakou levicovou alternativu, ale naopak bezprogramové hnutí mocného podnikatele a majitele médií. Za nejdůležitější politický jev roku 2015, také dosti překvapivý, považuji právě stabilitu vlády Bohuslava Sobotky s hnutím ANO, stále vysokou popularitu tohoto hnutí a naprostou neschopnost opozice získat na úkor vlády přízeň občanů. Je dost možné, že právě během roku 2015 u nás vznikl nový politický systém, postavený na dvou nejsilnějších stranách, ANO a ČSSD, které spolu budou koaličně vládnout dalších několik volebních období.

Komunisté se zdají být s tímto stavem mnohem smířenější než TOP09 nebo ODS. To je může učinit už naprosto bezvýznamnými, neboť v očích mnoha voličů to snadno vypadá jako definitivní rezignace na možnost vládní odpovědnosti v levicovém kabinetu. Dalo by se snad očekávat, že mocný podnikatel Babišova typu je výborným terčem pro vymezení se a semknutí se levice, nicméně v našich reálných podmínkách je jeho hlavním nepřítelem spíše pravice. Pravice ovšem rozdělená svým přístupem k Evropské unii a de facto i k prezidentu Zemanklausovi na TOP09 a ODS. Navíc v očích těch voličů, které musí vzít Babišovi, má-li vyhrát volby, pravice dost možná vypadá, jako by hájila jen status quo z doby Nečasovy vlády.

Poptávka mezi lidmi je přinejmenším od roku 1998 po boji proti korupci a hospodářské kriminalitě. Petr Nečas s tímto programem uspěl ve Sněmovních volbách a nějakou dobu se k němu hlasitě hlásila také jeho vláda. Ve skutečnosti svým vládnutím tuto poptávku spíše ještě zvýšila. Andrej Babiš a jeho hnutí se paradoxně zdají velké části veřejnosti jako ti, kdo tuto poptávku dokážou naplnit. Pravice na ni rezignovala a místo toho se snaží ukázat, že se to Babišovi nemůže podařit. Bohužel se zdá, že ani těmi největšími střety zájmů postižený miliardář nemůže dopadnout tak špatně jako předchozí politické reprezentace, zosobněné dnes zejména pravicí. Měřítko, jímž většina lidí bude Babiše soudit, si nastavili politici v minulých dobách sami. Proto ani ČSSD moc nevyskakuje – co je ostatně celá její levicovost oproti máslu reálné politiky minulých let na hlavě, to už je pak lepší s tou levicovostí proti Babišovi moc nešermovat.

Boj o přístup k uprchlické krizi není, domnívám se, podstatný z hlediska toho, co si údajně myslí většina občanů. Zásadní politické body nejspíše nikomu nepřinese, nepodaří se z ní udělat sjednocující téma pro stranu Zemanklause, v níž by se uplatnil Konvička, Sládek, Okamura a spol. Babiš do tohoto tématu nevnáší ani zlomek energie, kterou dává do boje za své zákony, namířené proti ekonomické kriminalitě. Spíše jde o mentální propast, která jde napříč stranami a v níž se nečekaně ostře zhmotňuje, jak kdo chápe společnost, Evropu, v jakých pohledech na svět je zakořeněn, o jakou podobu společnosti mu jde. Věřím, že tohle je opravdu vyjasňující spor a že v tomto sporu nejde o množství lidí, ale o sílu myšlenek a ideálů, podobně jako za hilsneriády nebo Dreyfusovy aféry.

Odpůrci západního, civilizovaného přístupu k uprchlíkům nemají jednotnou bázi kromě svého „ne“. Využívají mediální vlny, v níž jde o senzace, počty prodaných vydání a peníze, využívají nezkušenost občanů s barevnou, multikulturní společností, jaká je na Západě, včetně USA, běžná. Naopak po krachu českých verzí levice a pravice, jejichž představitelé Zeman a Klaus se zoufale snaží urvat si kus popularity z odmítání uprchlíků, může pozitivní přístup k západním civilizačním hodnotám spojovat lidi, kteří se kvůli různým zmatením zdáli nespojitelní. A ti, kdo chtějí v Česku skutečnou západní společnost podle bavorského nebo švédského stylu, kdo se na tom dokážou shodnout, ti mohou představovat v budoucnu hlavní opoziční sílu proti Andreji Babišovi.

Tím bychom se vrátili zpět do roku 1989, totiž k otázce slušné společnosti, společnosti lepší, než byla normalizace. Taková společnost existuje hned za našimi hranicemi, v Rakousku a Bavorsku. Jistě, není to společnost ideální, ale ve světle uprchlické krize by se mohla stát rozumným kompromisem, kterého chceme dosáhnout a který skutečně existuje a funguje. Dnes už bolestně víme, že cestou k této společnosti není český kapitalismus nebo česká pravice a levice, zosobněná Klausem a Zemanem, dnes víme, že ten problém je v mentalitě, která je v zajetí normalizační zkušenosti, jež už dávno nepatří do světa, v němž žijeme.

Babiše můžeme právem kritizovat standardy Rakouska nebo Bavorska, nicméně ve srovnání se standardy kuponové privatizace, opoziční smlouvy nebo Nečasovy vlády nevypadá zdaleka tak špatně. Někteří možná doufají v to, že Babiš nakonec dopadne tak zle jako Nečas, aby se ukázalo, že Česko prostě nikdy nebude jako západní země, ani když se o to snaží miliardář a mediální magnát v jedné osobě (nehledě na to, že kdyby se o to opravdu snažil, musel by jako první krok vyřešit věrohodně své konflikty zájmů). Jestli je ale nějaká naděje, pak vypadá podle mne takto: alternativou k Babišovi nemůže být návrat k Nečasovi nebo Kalouskovi nebo k opoziční smlouvě, tou jedinou alternativou musí být krok směrem na západ ke slušné společnosti, v níž je velkopodnikatel, ministr financí a majitel médií v jedné osobě nemyslitelný a v níž jsou také nemyslitelné výroky prezidenta Zemana k uprchlické krizi.

Vytisknout