2. 1. 2016 / Jan Čulík
Titulek článku Kenana Malika je myslím nepřesný: Malik nepíše o selhání multikulturalismu, ale snaží se poukazovat na to, že v západních společnostech nebyly jeho principy řádně realizovány. Souhlasil bych s jeho tezí, že nejproblematičtěji je multikulturalismus uplatňován, nebo spíš neuplatňován, ve Francii, která opravdu nutí přistěhovalce, aby opustili svou kulturu a přijali "francouzské hodnoty".Což nikdy není v první generaci realizovatelné - imigrant do Francie nikdy nepřestane být Čechem nebo Somálcem a nikdy se v první generaci nestane Francouzem.
Při diskusi s akademiky na univerzitě ve francouzském Orléansu loni v červnu francouzští univerzitní učitelé varovali, že si Francie zadělává na velké problémy tím, že je francouzská společnost nesmírně hierarchická a že systém finančně i jinak podporuje jen ty nejvyšší a nejbohatší vrstvy, jen mladé lidi navštěvující ty nejprestižnější školy a že zanedbává ostatní obyvatelstvo, včetně obyvatelstva přistěhovaleckého. Tato krátkozraká politika je podle francouzských akademiků z Orléansu pro zemi časovanou bombou.
Obdobný problém podle Uweho Ladwiga existuje v Německu, kde vlády během let naprosto zanedbaly jakoukoliv podporu pro mladé lidi z přistěhovaleckých rodin a nerealizovaly žádnou systematickou politiku integrace. V Německu přitom existují dodnes pozůstatky politiky udělování občanství podle "pokrevního původu", takže rodiny přistěhovalců nedostávají německé občanství ani po desítkách let, protože nejsou "pokrevně" Němci.
Ve srovnání s Francií a Německem je v oblasti multikulturalismu zřejmě opravdu nejúspěšnější a nejtolerantnější Velká Británie a konzervativní premiér David Cameron, jinak pitomý, svou zemi myslím docela právem chválí jako určitý vzor úspěšného multikulturalismu a integrace.
Na základě téměř čtyřicetiletého života v Británii musím říci, že nemám pocit, že by imigranti v Británii byli nuceni, aby se přidržovali svých kultur. Hlavním pozitivem v Británii podle mé zkušenosti je, že tady nikdo nezkoumá, jakého původu či náboženství kdo je a všichni jsou považováni za sobě rovné. Nikdy za čtyřicet let života v Británii se mi nestalo, že by mi někdo dával najevo můj cizí původ. Je možné, že Skotsko je tolerantnější než Anglie, a je také možné, že nejsem v té správné kategorii "jinakosti", jíž rasisté pohrdají. Prý i ve Skotsku existuje rasismus, a to především vůči Angličanům, ale také vůči lidem tmavší pleti, já jsem to však nikdy nezaznamenal. Měli jsme ale na Glasgow University kdysi studentku, která měla českou maminku a pákistánského otce a studovala u nás češtinu. Zatímco ve Skotsku žádný problém s rasismem neměla, při ročním studijním pobytu v České republice, aby si zdokonalila češtinu, se setkávala s otřesnými situacemi, kdy si lidé v ČR před ní na veřejnosti uplivovali, nebo jí sprostě nadávali, protože si mysleli, že je Romka.(Na druhé straně jsme loni v létě poslali na letní školu češtiny na jednu českou univerzitu mladého nadaného studenta, černého jak bota, a i když jsem se opravdu obával, že se stane v ČR terčem rasismu, nic takového se podle jeho svědectví nestalo.)
Důkazem úspěšné integrace cizinců v Británii je skutečnost, jak obrovské množství jich patří ke společenským celebritám, ať v politice, v médiích či v podnikatelské sféře. Předchozí šéf Konzervativní strany Michael Howard je v druhé generaci potomkem rumunských rodiču, prostě si jen změnil jméno (taky mu proto rasisté občas přezdívali "Drákula"). Oba Milibandové, David Miliband, donedávna labouristický ministr zahraničí, a Ed Miliband, donedávna šéf Labouristické strany, jsou v druhé generaci potomky východoevropských židů. Jednou z čelných osobností Labouristické strany je poslanec a právník, černoch Chuka Umuna. Současný konzervativní ministr obchodu a průmyslu je černoch Sajid Javid. Skotským ministrem pro mezinárodní rozvoj je muslim Humza Yousaf. Obrovské množství cizinců je v médiích. Jednou z nejpopulárnějších britských komiček je Dánka (!) Sandi Toksvig. Slavným moderátorem Channel Four News je Krishnan Guru-Murthy. A tak dále. V rozhlase a v televizi vystupují i muslimští satirikové, například.
Británie samozřejmě není bezproblémová, neboť všichni jsou pod tlakem škrtů, takže k boji o finanční zdroje jistě dochází a není vyloučeno, že někde mohou být více postiženy menšiny. Nemám však celkově dojem, že tomu tak skutečně je. Popperův princip otevřené společnosti, který Karel Dolejší ve svém článku doporučuje, se zdá být v Británii víceméně respektován, i když, to je pravda, v poslední době zejména v Anglii roste rasismus vůči přistěhovalcům, který silně živí bulvární pravicový tisk. Otázka je, zda se bude situace i v Británii v nadcházejících letech výrazněji zhoršovat.
A ještě k strašáku údajné teroristické hrozby, kterou prý zosobňují uprchlíci. Přestože například do Německa přišel za poslední rok milion uprchlíků, násilné a trestné činy jsou tam drtivou většinou páchány místními lidmi proti nim, ne naopak. Pachatelé teroristických útoků, k nimž dochází v Evropě velmi zřídka, pocházejí přímo ze západoevropských zemí a taky se tam narodili. Poplašné zprávy, jako ty o údajně hrozícím teroristickém útoku v Hanoveru 17. listopadu a nyní na mnichovských nádražích se nepotvrdily a německé policii se nepodařilo nikoho najít ani zatknout a vůbec netuší, zda jména údajných teroristů, která jí poskytla francouzská a americká výzvědná služba, jsou vymyšlená, nebo patří skutečným osobám. To jistě může naznačovat neefektivnost západních rozvědek i německé policie.
Je nesporné, že Islámský stát, velmi slabá organizace, která však umí vynikajícím způsobem pracovat s PR, se snaží na Západě zdiskreditovat uprchlíky a vyvolat mezi nimi a západními zeměmi konflikt. Otázkou je, jestli budou občané Západu skutečně tak hloupí, aby na to Islámskému státu skočili.
To neznamená, že by Západ neměl přijímat přísná protiteroristická opatření. Avšak přehnaný strach a šíření poplašných zpráv, to je přesně to, o co teroristé usilují a kam se snaží Západ dostat.
2.1. 2016 / Karel Dolejší
Kenan Malik v článku pro Foreign Policy nazvaném "The Failure of Multiculturalism" (Selhání multikulturalismu) shrnuje dějiny kontroverzního západoevropského politického projektu ZDE. V centru Malikovy analýzy stojí nahrazení skutečné inkluzívní po...